Polonahá dívka se dívala svrchu a provokativně se usmívala. Ten kalendář mě už dlouho štval. Jen můj zesnulý, promiňte, bývalý manžel mohl v kuchyni pověsit takovou nevkusnost.
„Sbohem, miláčku! Do interiéru se vůbec nehodíš.“
Miláček beznadějně kývl nožkou v lakované botičce, než skončil v odpadkovém koši. Zeď znovu zářila jemně původní zelenou barvou, ale lehčí mi nebylo. Letošní rok se vážně nevydařil… Začalo to útěkem druhé polovičky a zdá se, že končí ztrátou práce. Firma, která už dlouho visela na vlásku, se blížila ke svému očekávanému konci. Každopádně se výplata vyplácela čím dál řidčeji… Tak proč chodit do kanceláře? Přesně tak, pro nic za nic. Moudře jsem zůstala doma a pustila se do generálního úklidu.
Pokus nevyšel a místo nadšeného drhnutí sporáku jsem se jako nedbalá hospodyňka ponořila do čtení zdarma sehnaných novin, kde různí podvodníci inzerovali své magické služby. Kdo tu jen nebyl! Bílí mágové, jasnovidci, dědičné věštkyně, čarodějnice, kartářky, léčitelé… Úplně dole v inzerátu nejmocnější senzibilka Violeta slibovala vrátit manžela, odstranit prokletí, zlepšit život a spoustu dalšího – navíc se stoprocentní zárukou. Neměla jsem co na práci (kromě toho úklidu), zvědavost byla vždy mojí nejsilnější stránkou, a tak jsem, sama sobě překvapená, vytočila číslo…
***
Do domu se dalo vejít úplně volně, žádné domácí telefony, tajné kódy ani vrátné. Vchodové dveře otevřel muž, ošlehaný životem. Když uslyšel, že jdu kvůli inzerátu, pustil mě do předsíně a lhostejně mávl rukou.
„Tam!..“
„Tam“, v prostě zařízeném pokoji, seděla na pohovce žena středního věku, oblečená v něčem velmi domáckém. Její krk byl omotaný starou vlněnou šálou.
Žena se unaveně usmála.
„Dobrý den, volala jste? Takže chcete, abych vám sejmula věnec bezvěrství…“
„Vlastně jsem se vdala hned po vysoké. A s manželem jsme žili téměř patnáct let.“
Pozorně se na mě podívala svýma malýma očima s bledými řasami. Kde byly ty bezedné černé oči, které prostupují smrtelníky skrz naskrz?!
„Promiňte, spletla jsem si vás s jinou klientkou.“
Kýchla.
Do místnosti bez okolků vkročil už známý muž. Ani na mě nehleděl a prohlásil:
„Lído, doma není co jíst. Dej mi peníze, skočím do obchodu.“
Nespokojeně se zamračila, zvedla se z pohovky, strčila ruku do zásuvky nočního stolku, dlouho v ní hrabala, a pak podala manželovi pár drobných.
„Tady. Koupíš chleba, těstoviny a játrovou paštiku.“
„A na pivo?“ rozhořčil se manžel. „Jinak nejdu…“
Lída-Violeta mu podala ještě pár bankovek a on odešel.
Znovu se omluvila a co nejvlídněji se na mě obrátila:
„Takže vy chcete vrátit manžela?“
Chci? Najednou mi došlo, jak moc můj Honza připomíná manžela senzibilky, akorát vypadá o trochu důstojněji a pleš ještě nemá tak výraznou. No a proč bych vlastně toto „poklady“ vůbec chtěla zpátky?
„Radši ne,“ rozhodla jsem se. „Ale ať aspoň pochopí, koho ztratil, a sám se vrátí.“
„Dobře,“ okamžitě souhlasila senzibilka, „A co ještě?“
„Ještě bych chtěla práci snů – kreativní, zajímavou, prestižní a dobře placenou… Pokud vůbec něco takového existuje.“
„Ó, teď je těžké sehnat práci… Já když mě vyhodili, tak už pár let nemůžu najít pořádné zaměstnání,“ povzdechla si Lída-Violeta.
„Ale vám to vyjde,“ rychle mě ujistila.
V předsíni zacinkal telefon a ozvalo se tiché mumlání. Znovu se objevil pán domu, tentokrát oblečený do jedovatě zelené bundy.
„Volají ze školy. Tvůj Pepíček slepil třídní knihu vteřinovým lepidlem.“
„Pepíček je stejně můj jako tvůj! Běž sám, už se nechci pořád stydět…“
Zůstaly jsme samy. Vypadala trochu zahanbeně.
„Ty děti… Mladší je ještě v pohodě, ale ten starší… Nemáte náhodou známého psychiatra?“
„Bohužel nemám.“
„Pokračujme. Co dalšího chcete ve svém životě změnit?“
„A vážně dokážete všechno?“ ušklíbla jsem se.
Moji ironii nepochopila a klidně odpověděla:
„Stoprocentní záruka.“
„Tak tedy, chci, aby se do mě zamiloval hodný, chytrý, krásný a bohatý muž. Ideálně co nejdřív. A za toho bych se i vdala.“
Senzibilka něco zamumlala a postupně zahýbala tři prsty na ruce.
„Ještě bych chtěla vypadat báječně. Tak na pětadvacet, ne víc.“
Přikývla a zahýbala čtvrtý prst. Zjevně pro mě nešetřila.
„Nechcete ještě něco?“
Moje fantazie už byla téměř vyčerpaná. Snad jen…
„Chci si pořídit sibiřskou kočku!“
Lída-Violeta sevřela prsty v pěst, zadívala se na strop a beze slov pohybovala rty. Napadlo mě, že začala nějaké zaříkávání, ale spíš si jen počítala, protože hned nato prohlásila:
„Bude to tisíc dvě stě padesát korun.“
„A nebudete mi snad odstraňovat prokletí?“ zeptala jsem se.
Na chvíli přivřela oči.
„Žádné prokletí nemáte. Asi jste jen měla smůlu.“
„Takže teď budu mít štěstí?!“
„Teď budete mít štěstí.“
Na rozloučenou kýchla.
Cítila jsem se jako dobrodinka, když jsem jí vyplatila honorář a rozloučila se. Cestou domů jsem se pořádně vynadala – peníze by se přece jen hodily.
Promrzlá na kost a po tmě šláplavší do ledové kaluže, jsem se konečně dopotácela domů. Výtah nereagoval, žárovka na chodbě nefungovala a v poštovní schránce čekV bytě mě překvapil tichý předivo kočičího vrnění – na gauči seděl urostlý šedý kocour s huňatým ocasem a pozoroval mě svýma zelenýma očima, jako by tu na mě čekal celý život.