– Kájo, jsi z rozumu? Myslíš, že tě zvu k sobě žít jen za peníze? Lituju tě, to je vše.

Dobré zprávy

Kájo, to je ti v hlavě? Myslíš, že tě za peníze k sobě zvu, abys tady bydlel? Škoda mě, to je vše.

Karel seděl ve svém invalidním křesle a zamlženým okny pootevřené nemocnice hleděl ven. Měl smůlu jeho pokoj měl výhled do vnitrobloku, kde byl malý zahrádkářský dvorek s bůčkovými stánky a květinovými záhony, ale skoro nikdo se tam nepohybl.

Navíc byl zimní čas, pacienti se jen zřídka vypravili na procházku. Karel byl sám. Týden zpátky vyřadil domů soused Jakub Vondráček, a od té chvíle mu v srdci zůstalo prázdno.

Jakub byl veselý, společenský chlap a věděl tisíc příběhů, které vyprávěl jako pravý herec. Byl totiž studentem čtvrtého ročníku divadelní fakulty.

Když byl s Jakubem, nudit se nedalo. Ať už přišel jeho táta s čerstvými koláči, čerstvým ovocem a sladkostmi, tak se Jakub ochotně dělil o vše s Karlem.

Po Jakubově odchodu se v pokoji vytratila domácí pohoda a Karel se cítil osaměleji než kdy předtím.

Jeho smutné myšlenky přerušila ošetřovatelka, která vstoupila. Když se na ni podíval, ještě víc ho to zarmoutilo: místo mile úsměvné dívky Evy se objevil pochmurný a stále nespokojený hlukavý Ludmila Arnoštová.

Za dva měsíce v nemocnici Karel neviděl Ludmilu úsmát. Její hlas byl vždy drsný, ostří, jako by se snažila zakrýt únavou své tváře.

No, co to máš? Na lůžko! zakřičela Ludmila, držíc připravenou injekci.

Karel zklamaně povzdechl, otáhl křeslo a zamířil k posteli. Ludmila ho rychle přiměla ležet a pak ho převrátila na břicho.

Sundej kalhoty, rozkázala, a Karel poslušně vyhověl, aniž by cokoli pocítil. Injekci prováděla s takovou zručností, že mu v duchu poděkoval.

Zajímalo by mě, kolik jí je, přemýšlel Karel, sledujíc, jak pečlivě provádí vpich do jeho tenké žíly. Možná už je v důchodu, penze malá, proto je taková.

Když Ludmila konečně zastrčila tenkou jehlu do bledě modré žíly, Karel jen lehce zakřivil obličej.

Tak je to hotovo. Dnes přišel doktor? zeptala se najednou, připravujíc se odejít.

Ne, ještě ne, zamrkl Karel. Snad později přijde

Počkat. A nesedni u okna, to tě jenom prodere, je to tak suchý jako vánoční stromek, řekla Ludmila a vyšla z pokoje.

Karel chtěl odpovědět ostře, ale slova mu uvízla. V ní, skrze drsnou povrchovou slova, zazněla starost, i když taková starost mu byl cizí.

Karel byl sirotek. Rodiče zahynuli, když mu bylo čtyři, během požáru v rodinném domě na venkově. Pouze on přežil. Oheň spálil střechu, která se zhroutila a pohřbila celou rodinu. Matka, z posledních sil, ho vyhodila z rozbitého okna na sníh, aby ho zachránila.

Po tom úrazu v rameni a zápěstí mu zůstaly jizvy. V dětství skončil v dětském domově. Příbuzní byli, ale nikdo se nechtěl ujmout jeho péče.

Z matky zdědil křehkou povahu, snění a zelené oči, od otce vysoký vzrost, pevný krok a talent na matematiku. Vzpomínky na rodiče se mu jen občas mihly jako střihy z filmu máma na vesnickém festivalu s barevným praporem, otec na jeho ramenou, kde cítil letní vánek.

Pamatuje si i velkého rezavého kocoura, kterému říkali Míša nebo Barousek. Všechno ostatní v ohni shořelo, včetně rodinného alba.

V nemocnici ho nikdo nenavštěvoval neměl koho. Když mu bylo osmnáct, stát mu přidělil prostorný pokoj v internátu na čtvrtém patře.

Žil sám, ačkoliv ho občas přepadla tíha smutku, až se mu chtělo brečet. Postupně si zvykal na samotu a dokonce v ní objevil výhody.

Dětství v domově mu někdy připomínalo, když viděl děti s rodiči na hřištích, v supermarketech nebo na ulicích Prahy, a v duši se mu míchaly hořké myšlenky.

Po škole chtěl nastoupit na univerzitu, ale nedostal potřebné body, tak šel na technickou školu. Tam se mu líbilo a obor ho zaujal.

S kolegy se však moc nesetkal; byl tichý a uzavřený, takže je nevnímal jako zajímavé. Raději četl knihy a vědecké časopisy než se zapojoval do hráčkých her.

S dívkami to bylo stejně jeho skromnost nepatřila k mužským ctnostem, a vždy se objevili hlasitější a rozhodnější uchazeči. Navíc v osmnácti a půl roku nepůsobil starší než šestnáct. Brzy se stal bílým králíkem ve skupině, což mu ale moc nevadilo.

Před dvěma měsíci se Karel, spěchajíc na výuku, sjel po zmrzlém chodníku a uklouzl v podchodě, což vedlo k zlomeninám obou nohou. Zlom byl komplikovaný, hojení těžké a bolestivé, ale poslední týdny se mu zlepšovalo.

Doufal, že brzy bude propuštěn, ale zároveň ho trápilo, že v domě, kde bydlel, nebyl výtah ani rampy pro osoby s omezenou pohyblivostí. Až dlouho bude muset jezdit na invalidním vozíku.

Po obědě do pokoje vstoupil doktor Roman Štěpánek, traumatolog. Prohlédl Karelovy nohy a rentgenové snímky a řekl:

No, Karle, mám pro tebe dobré zprávy: tvé zlomeniny se konečně spojují tak, jak mají. Po pár týdnech budeš na chodítku. Už zde ležet nemá smysl, budeš pokračovat v léčbě v ambulanci. Za hodinu ti přinesou propouštěcí list, a můžeš být volný. Někoho tě čeká?

Karel přikývl.

Skvělé. Zavolám Ludmilu, pomůže ti sbalit věci. Buď zdráv, Karle, a snaž se už k nám nevracet.

Pokusím se, odpověděl tiše.

Doktor mrknul a odešel. Karel přemýšlel, jak dál, když ho přerušila Ludmila Arnoštová.

Co tam sedíš? Opravdu tě propouští, podala mu batoh ležící pod postelí, sbírej se. Nina Petrová přijde vyměnit ložní prádlo.

Karel do batohu sbalil své věci a všiml si přísného pohledu ošetřovatelky.

Proč jsi lékaři lhal? zeptala se, sklonila hlavu.

O čem mluvíte? udělal překvapený výraz.

Nehledej výmluvy, Karle. Vím, že nikdo nepřijde. Jak se dostaneš domů?

Nějak se dostanu, zamručel.

Budeš ještě půl měsíce chodit jen na vozíku. Jak si představíš život?

Zvládnu to, nejsem dítě.

Najednou Ludmila usedla vedle něj na postel a podívala se mu do očí.

Karle, možná to není moje věc, ale s takovými úrazy budeš potřebovat pomoc. Sám to nezvládneš. Neber to osobně, říkám pravdu, řekla jemně.

Zvládnu to sám.

Nepřekonáš to. Pracuji už rok v nemocnici. Co tu teď děláš? začala se zlobit.

Co mi to má k levu?

Můžeš u mě přespat. Bydlím v malém domku za městem, jen dva schody na verandu a volný pokoj. Jakmile se postavíš na chodítko, vrátíš se domů. Já žiju sama, manžel už dávno zemřel a děti mi Bůh neposlal.

Karel byl zaskočený. Žít u cizího člověka? Ale už dlouho přestal věřit, že někdo přijde na pomoc.

Proč mlčíš? zeptala se, zamračená.

Je to trochu nepříjemné zabloukal Karel.

Přestaň se tvářit, Karle. Na invalidním vozíku v domě bez výtahu a rampy není lehké žít, drsně poznamenala, tak co, pojedeš ke mně?

Karel váhal. Na jedné straně mu připadala nepohodlná myšlenka bydlet u cizího, na druhé pak, že Ludmila není úplně cizí, a že potřebuje pomoc.

Postupně si uvědomoval, jak se o něj během těch měsíců starala: dneska mi dej čaj, zavři okno, už je zima, sýr, má v sobě vápník, dobře pro kosti. Tyto drobnosti mu připomínaly, že někdo opravdu chce, aby byl v pořádku.

Souhlasím, nakonec řekl, jen peníze nemám Stipendium ještě nepřišlo.

Ludmila se zamračila, podívala se na něj a s nádechem rozhořčení řekla:

Karle, jsi v pořádku? Myslíš, že tě za peníze přitahuju k sobě? Škoda mě, to je vše.

Jen jsem si myslel začal, ale přerušil se, omluvil se, že nechtěl zlobit.

Nezlobím se. Pojďte se posadit do sestry, počkej, má změna se brzy skončí a odjedeme, nařídila Ludmila.

Ludmila žila v malém, úhledném domečku s úzkými okny. Vnitřek měl dvě útulné místnosti, a v jedné z nich Karel přebýval.

První dny se styděl, skoro nevycházel z pokoje a snažil se nerušit hostitelku svými žádostmi.

Pozorovala to starší ošetřovatelka a řekla rovnou:

Přestaň se stydět. Pokud něco potřebuješ, požádej, nejsi jen host.

Karel si však zvykl: sněhové vločky za okny, praskání dřeva v kamnech, vůně domácího jídla vše mu připomínalo vlastní dětství a šťastné časy.

Dny plynuly. Zůstaly jen jeho invalidní vozík a pak chodítko. Nastal čas vrátit se do města.

Po pravidelné návštěvě polikliniky šel Karel bok po boku s Ludmilou Arnoštovou a sdílel plány na nadcházející dny:

Musím teď skládat zkoušky, zápočty. Ztratil jsem tolik času, to je hrůza. Akademický život už nechci.

Vezmi to, říkala Ludmila, tvůj technický obor nepůjde stranou. Budeš běžet jako vyhořelý, a co ti řekl lékař? Snížit zatížení na nohy!

Poslední týdny je sblížily. Karel čím dál častěji uvažoval, že nechce opustit ten útulný dům a laskavou ženu, která se mu stala druhou matkou. Přesto neměl odvahu to přiznat ani jí, ani sobě.

Následující den sbíral věci. Hledal nabíječku na telefon, rozhlédl se a na prahu svého pokoje stála Ludmila s rozplývajícími se slzami. Karel, pod vlivem neznámého impulzu, šel k ní a pevně ji objal.

Zůstaneš, Karle? zašeptala mezi slzami, jak budu bez tebe?

A zůstal. O pár let později Ludmila zaujala čestné místo matky ženicha na Karolově svatbě. A o rok později přijala v porodnici novorozence, vnučku pojmenovanou po ní Ludmilu.

Rate article
Add a comment