— No, já jdu… Káťo.
— Jdi.
— Jdu pryč, Káťo, slyšíš?
— Jdi, Honzo, jdi.
Až když se za Honzou zabouchly dveře, Kateřina si pustila uzdu slzám. Seděla ve starém křesle, které zdědila po babičce, s nohama pod sebou, a tiše plakala. Jako když byla malá a bála se, že ji někdo uslyší. Plakala, až začala vzlykat jako malá holčička.
Jak teď žít? Bez Honzy? Bez člověka, se kterým prožila tolik let?
Káťa vstala, aby připravila večeři, ale zarazila se. Proč? Vždyť Honza tu není. Nemá to smysl. Zhroutila se zpátky do křesla a slzy se znovu rozjely proudem.
Ale pak si vzpomněla na děti. Brzy přijde dcera Anička, studentka, hladová po přednáškách. Pak dorazí syn Tomáš, ten se zpozdí z tréninku. Budou chtít jíst, musí je nakrmit. Káťa se přinutila vstát, utřela slzy a šla do kuchyně.
Když vzpomínala na roky s Honzou, znovu se rozbrečela. Jak? Jak žít bez něj?
Večer děti jako obvykle vrazily do bytu, hlučné, strkající se a škádlící se navzájem. Ale brzy si všimly, že tatínek chybí.
— Mami, kde je táta? Na služebce? — zeptala se Anička.
— Jo, vlastně, kde je? — přidal se Tomáš.
Káťa to nevydržela. Slzy jí znovu tekly, klesla na židli a usedavě se rozplakala.
— Mami, co se stalo? Je v nemocnici? — znepokojila se Anička.
— Ne… odešel… — vyrazilo ze Káti. — Navždy… k jiné ženě.
— Cože?! — vykřikly děti téměř unisono. — Mami, to je vtip?
Ale vtip to nebyl.
Tomášovi se třásl ret. I když byl sportovec, ve svých třinácti letech byl pořád dítě. Bezradně koukal střídavě na matku a sestru, připravený se rozplakat.
— Tak dobrá, — Anička rozhodně přejela rukou po čele. — Tomáši, jdi se umýt a dělej úkoly. Mami, dost breku. Musíme vymyslet, co dál.
Anička byla praktická, rychlá, rozhodná. Tomáš bez odmlouvání poslechl.
Později Anička zašla za bratrem do pokoje.
— Brečíš?
Tomáš zavrtěl hlavou, aniž by ji zvedl.
Anička ho objala a rozcuchala mu vlasy.
— Dáme to, Tomášku. Slyšíš? My jsme rodina, on je tam sám. Je mu hůř.
— Mám mu být líto? — vyrazil z sebe Tomáš se slzami v hlase.
— Líto? No, nápad. Budeme šťastní, nejšťastnější. A on jednou pochopí, jakou chybu udělal.
Až uklidnila bratra a matku, Anička odešla do koupelny a tam konečně pustila slzy. Jak? Jak je možné, že jejich táta, ten nejlepší táta na světě, mohl něco takového udělat? Není to žádný krasavec, jen obyčejný chlap s pivním bříškem, které mu máma vypěstovala svými buchtami. Smysl pro humor – průměrný, jen máma se smála jeho vtípkům. Jezdí ve starém autě, které si sám opravuje. Pracuje jako vedoucí malého oddělení v továrně, výplata nic moc.
Ale v jejich rodině bylo vždycky všechno v pořádku. Anička se chlubila kamarádkám, že její táta je jediný, kdo je manželce věrný. A pak se ukázalo, že ne…
Slzy jí tekly, spláchla je studenou vodou.
Život plynul dál, klidně, ale už bez táty. Slovo „táta“ z jejich slovníku zmizelo. Teď říkali „on“ nebo „otec“, a to čím dál míň.
Jednou Anička zaslechla za zády:
— Ančo, Aničko, počkej!
Otočila se. Za ní, udýchaný, běžel otec – neohrabaný, v těsném obleku s kravatou, která ho, zdálo se, přímo škrtila.
Anička se otočila zády a přidala do kroku.
— Dceruško, počkej! — úpěnlivě prosil.
— Co chceš? — odsekla ledově.
— Tady, peníze… vezmi si, — Honza jí podal hrst bankovek. — Je tam dost. Přijď k nám, Aničko. Martina je fajn, prodává kožichy. Vybereme ti nějaký. A mámě k narozenám kožich dáme, z norku! Martina mi všechno dovolí. Brzo zase letíme do Turecka, nakupovat kožichy…
— Tak jdi… do lesa, — usekla Anička.
— Proč do lesa, dceruško?
— Pro kožichy. Na jiné tři písmena nemůžu — výchova nedovolí… tati.
Honza ztuhl, jako by ho polil ledovou vodou. Věděl přece, že v rodině peníze chyběly. Žili skromně, a pak on… začal něco s Martinou.
Všechno začalo s kolegou, Standou. Ten ho pozval na návštěvu ke své kamarádce, a tam byla Martina. Nejprve se mu nelíbila – moc nápadná, vulgární, statná jak medvědice. Dívala se na něj, jako by ho chtěla zhltnout. Honza chvíli poseděl a šel domů.
Ten večer poprvé lhal Kátě, řekl, že se zdržel v práci. Srdce mu bušilo, hanba ho dusila. Káťa si myslela, že je nemocný, ale on měl jen takový vztek na sebe, že mu vyskočila teplota.
Pak ho Standa znovu přemluvil: „Na půlhodinky!“ A znovu tam byla Martina.
— Co to děláš, Honzo? Ona vozí kožichy z Turecka, má dva stánky na trhu! Kátě koupí kožich, co budeš chtít!
— A nač mi je? Já mám Káťu.
— Ale no tak! Je jí sama smutno. Co ti ubude? Norkový kožich pro Káťu – chceš?
— Chci…
A šel. A pak znovu a znovu. Všechno kvůli tomu zatracenému kožichu. Sám nevěděl, jak se ocitl v posteli s Martinou. Plakal, když jel domů, tak se mu z toho dělalo zle a styděl se před Káťou. A pak to zjistila… a neodpustila. Řekla, ať jde.
Martina byla nadšená.
Večer byla Anička černější než mraky.
— Ančo, přišel za tebou? — zeptal se Tomáš, mumlaje.
— A za tebou?
Bratr přikývl.
— Řekl jsem mu, ať na mě nelezeKdyž se Honza o víkendu objevil před bytem s kyticí a omluvou napsanou na papíru od pekaře, Káťa mu otevřela jen na půl, podívala se na něj, pak na květiny, a řekla: “Ty jsi vážně myslel, že mi kožich vynahradí tři písmena, který začínaj na ‘p’, ne?”