Juliina pomsta

Dobré zprávy

Julkina pomsta

Milí čtenáři, můžete sledovat můj kanál “Jasný den” i v messengeru MÁCH, zde je odkaz:

Podzimní deštík smutně poprchával a neodvažoval se pořádně rozpogovat. Julie zírala do oroseného okna minibusu, který ji vezl domů. Ale už dávno považovala za svůj skutečný domov Prahu, své malé studio v paneláku nad Vltavou. Dům ten rodný, v její hlavě dávno zakotvil jen jako místo, kde jsou rodiče, kde se narodila, chodila do základky, a odkud posléze odjela na vysokou a za ta léta si od života na vesnici odvykla.

Byla pyšná, že se ve svých sedmadvaceti letech někam dostala. V první řadě vynikla na Karlově lékařské fakultě, pak získala místo v renomovaném kosmetickém salonu na Vinohradech. Neustálé vzdělávání a různé semináře byly běžnou součástí její profese.

Ani teď by nejela domů, nebýt podivných změn v chování jejích rodičů. Volala matce a otec nebyl doma, volala otci, matka byla kdesi pryč.

Mami, co se to u vás děje? vyptávala se.

Olga odpovídala vyhýbavě: Ale, všechno v pořádku, všichni jsme zdraví.

Do krajského města, kam doletěla letadlem, to byly dvě hodiny cesty mikrobusem. Pro Julií zvyklou na dálky to byla hračka.

Minibus dorazil k autobusovému nádraží v Hradci Králové. Julie pohledem zkoumala důvěrně známé místo z dětství: všechno bylo podobné, jen nápis na obchodě naproti nádraží se změnil, a stromy na náměstí o kus vyrostly. Déšť tu ustal, skrze šedá oblaka prosvítalo podzimní slunko. Mamince svůj příjezd ohlásila, ale přesně nevěděla, kdy dorazí.

Zíval, znuděný taxikář ze stanoviště, líně přešel k ní. Tak kam to bude? usmál se a ochotně popotáhl její kufr po rozbitém asfaltu.

Na Husovo náměstí, číslo 12, odpověděla Julie.

Starý rodinný dům na ni hleděl modře natřenými okenicemi. V předzahrádce voněla stará třešeň, u branky se vzpínaly k nebi tři břízy, které vysadil otec, když odmaturovala.

Julinko! Olga se vyřítila z okna ke dveřím, sotva zahlédla taxi. Julinko, holčičko moje, konečně jsi tady! v očích jí zářil smích i slzy zároveň.

No, mami, taky jsem se těšila, ale kvůli čemu ten pláč?

To je radostí, vždyť jsme se neviděly celé tři roky!

Julie si zul boty, svlékla bundu, nechala kufr u dveří a unaveně se rozvalila na pohovce. Olga se k ní přisedla a něžně ji objala. Tak seděly dvě minuty a mlčely.

Konečně se Julie zeptala na otázku, kterou Olga v skrytu duše čekala: Mami, kde je táta? Není doma?

Nejdřív se najíš, povíme si potom.

Julie pohledem zavadila o novou ubrus, květovaný servírovací set, který nepoznávala jinak se tu vše zdálo důvěrně známé, ale už cizí. Zvykla si na moderní styl svého bytu v Praze.

Matčiny řízky si pamatovala vždy nadýchané, voňavé. Salát z vlastní zahrady, tvarohové knedlíky a stůl plný misek se vždycky zdály nekonečné.

Mami, táta je někde na služebce?

Olga najednou zvážněla: Ano, je teď v práci, Julie. Chtěli jsme ti to říct už dávno Je těžké to vysvětlit po telefonu a ty jsi pořád v jednom kole. Promiň, asi jsem ti to měla říct dřív, ale s tátou už spolu nejsme.

Jak to, že nejste?, Julie odložila čaj, vstala a nahlédla do ložnice rodičů tátovy věci byly pryč.

A kde je?

Prosím tě, posaď se a vyslechni mě. Někdy se lidé po letech rozejdou, to se prostě stává. My s Milanem jsme se rozhodli, že je to tak lepší.

Mami vždyť jste byli takovou dobrou rodinou, Julie našpulila rty, jako kdysi v dětství.

Byla jedináček, nikdy jí nic nechybělo. Naučila se, že stačí si říct, a rodiče koupí skoro cokoli. Třeba si vybavovala okamžik, jak v puntíkových šatech vydupala nový kolo.

Kola otec měnil často a ve třinácti Julie chtěla drahou hi-fi věž. I když zrovna šetřili na novou lednici, slíbil, že až něco přišetří, koupí i ji. Ale Julie mrkla na otce a ten si našel brigádu. V době studií nikdy nestrádala, oblékala se slušně většina peněz šla na ni. Po škole měla k dispozici základ, takže nezačínala úplně od nuly. A peníze dokázala vždy rozumně spravovat.

Julie nebyla rozmazlená studovala dobře, a rodiče byli hrdí, že vystudovala medicínu.

Vy jste se rozešli a mně nic?

Bylo to nedávno, omlouvala se Olga. Ale už to delší čas neklapalo. Ale ty jsi pro nás obě dva nejmilejší člověk na světě, Milan tě má jako dřív moc rád.

Přestěhoval se k babičce do domu?

No, kam jinam? Je to pozemek jeho rodičů.

Musím s tátou mluvit!, Julie rázně vstala.

Počkej, je na služební cestě, vrátí se zítra.

Tohle je hrozné, tolika let spolu, a najednou rozchod. On má někoho jiného?

Olga povzdechla: Ano, není sám. Co je na tom zvláštního, ještě není starý.

Kdo je to, proč se k vám nastěhovala?

Neznáš ji, je z vedlejší vsi.

A bydlí teď v babiččině domě?

Kde jinde by ji Milan vzal?

Julie si schovala hlavu do dlaní: A to mi říkáš tak klidně, jako když někomu ukradnou slepici, a ne manžela…

Neboj, Julinko, rozvedli jsme se v klidu. Nač si trhat nervy.

Jsi slaboch, mami. Vsadím se, že ta ženská je aspoň o deset let mladší!

O deset

To je jedno. Zrádce zůstane zrádcem.

Prosím tě, on tě má pořád rád. Omlouvám se, že jsme ti to neřekli dříve.

No, vidíš, mami, ty jsi měkká, já spravedlivá. S takovými lidmi se nebavím, rozhodla Julie.

Olga se na dceru soucitně podívala a přestala dál rozvíjet debatu.

Julie se brzy převlékla do sportovního, přehodila mikinu s kapucí a šla ven. Vzduch po městě jí připadal omamný. Vzpomněla si, jak gymnaziální spolužáky roky zanedbávala, zaneprázdněná v Praze, kde jí na takové věci nebyl čas. Nějak se během let v Praze změnila, hodnoty také.

Mami, zajdu k řece.

Ale bude pršet.

To nevadí, vrátím se.

Babiččin dům postával za rohem, poznala jej hned. Ve vstupní chodbě u kamen stála asi čtyřicetiletá žena, něco míchala v hrnci.

To vy jste teď nová paní domu? zeptala se Julie s přísným pohledem.

Jste asi Julie? Milan mi ukazoval fotky, pojďte dál.

Moc pocty, domov mých prarodičů. Nejdu k vám, beru to jako k sobě domů.

Žena zvadla: Proč takhle? Váš táta nás sem přinesl, stavte se na čaj.

Jak se vlastně jmenujete?

Irina, odvětila žena, nervózně odstoupila od plotny.

Tak, Irino, sbalte se a odejděte, tady nemáte co dělat.

Bez Milana se nikam nehnu. Já vám nic zlého neudělala.

No, rodinu jste rozbila, rodiče byli spolu řadu let.

Neudělala jsem nic špatného…

Na ruch přišel dvanáctiletý chlapec.

Dimi, jdi do pokoje, přikázala Irina.

Já chci jen ven.

Fajn, běž.

Chlapec prošel kolem Julie, pohled plný zvědavosti.

Tady žít nebudeš! slíbila Julie a odešla.

Cestu domů schválně natahovala, rozčilovalo ji, že otec udělal z babiččina domu takový překvapivý dárek. Chtěla by mu vše říct do očí: jak se v něm zklamala. Největší vztek měla na Irinu, ale věděla, že ji není v moci vyhnat.

Za těch pár let v Praze Julie ztvrdla naučila se vstávat brzy, prosadit si své, vycházet s kolegy i klientkami. Domov byl ve srovnání s městem strašně vzdálený, skutečný život se odehrával v hlavním městě.

Teď, když přijela, pocítila, jak moc jí to všechno chybělo domov, teplo, rodiče. Chtěla sedět u stolu, prohlížet staré fotky a vzpomínat na to nejlepší. Rozvod byl jako rána do břicha. Cítila se bezbranná a jediným štítem byla pomsta proto hledala, kdo ji vlastně připravil o otce.

Kde jsi byla? Olga znejistěla při pohledu na rozrušenou dceru. Tak dlouho u řeky?

Viděla jsem ji. Nic zvláštního. Má i syna, teď bude táta vychovávat cizí dítě.

Olga zbledla: Proč jsi to dělala? Žádala jsem tě?

Vždyť je to nespravedlivé! Po tolika letech nechceš mu to vrátit, nebo aspoň jí?

Olga jen procedila: Já už se smířila, nechci hádky. Vždyť Milan se mnou zůstal kvůli tobě – tebe jsme oba milovali, ale sami sebe… to ne.

Tys ho přece k sobě sama přitáhla, proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?

Ženo, běháš roky v Praze, nechtěla jsem tě zatěžovat. Milan byl vždycky férový, vše řekl narovinu. Nedržela jsem ho, hrozně mě to bolelo, ale nešlo to.

Nemohli jste mluvit? Dneska se chodí k psychologovi!

Olga hořce mávla rukou: Psycholog? Pro vás ve městě možná, tady jsme jedna velká rodina a všichni jsou sobě psychologem. Samozřejmě mě mrzelo, že je v Milanově životě jiná žena, ale teď už to nezměníme.

V mládí jsi byla odhodlaná, dohnala jsi ho k oltáři a teď… Nechceš, aby tě ještě někdo měl rád?

Chci, aby mě někdo miloval – a ještě přece nemám tolik let! Nebo si myslíš, že už jsem stará? Olga se rozplakala nahlas, srdceryvně.

Mami, vždyť jsi pořád krásná, Julie přiskočila a tiskla mámu v objetí.

Olga se uklidnila. Neměla jsi tam chodit, Irina za nic nemůže, Milan ji poznal, když už nám to nefungovalo. Ona není místní, přistěhovala se s klukem. Snad utekla od muže, prý ji bil.

Ani mě nelákej na soucit, mám tě radši než ji.

Nedá se nic dělat, musíme se odpustit, Julinko!

Nevím, jestli to dokážu. Tátu vidět nechci.

A mě?

Mami, ty jsi jiná. Ty mě nikdy nezradíš.

Co kdybych i já potkala muže, co bych mohla mít ráda?

Tak ho potkej, když jsi otce dokázala nechat jít!

Možná už jsem potkala. Pamatuješ si Martu Kašparovou z tvé třídy?

Julie si na Martu vzpomněla živě. Bývaly kamarádky, ale svět v Praze ji pohltil.

Jasně, byla samá legrace. Ona má dítě?

Ano, vdala se. Matka jí před lety zemřela. Andrej, její táta, jezdí často pomáhat se zahradou Neodsuzuješ mě?

Ne, mámi, ne. Jen je to pro mě těžké… Pořád jsem věřila, že jste moje rodina, a vy jste vždy spolu že jednou přijedu s dětmi já za vámi. Teď se všechno rozbilo.

Olga ji pohladila: Nech život jít dál, máš svůj, uvidíš, budeš šťastná.

Julie se usmála a v noci rozestlala postel; pevně rozhodnutá, že otce nevyhledá.

***

Milana cesta zdržela ještě o tři dny. Volal dceři, Olze, ale Julie nebyla ochotná hovor zvednout. Věděla, že je to pýcha, ale když vzpomněla Irinu, opět ji naplnil hněv.

Nakonec se otec vrátil a přijel starou škodovkou před dům. Julie si hned všimla, jak zestárl, prořídly mu vlasy, kolem úst měl nové rýhy. V očích měl únavu.

Nechceš si promluvit? Ani mě obejmout? ptal se tichým hlasem.

Proč? Už máš novou rodinu, dítě navíc.

To je Irinin syn, s tebou to nesouvisí. Pořád jsi moje Julka, odpusť, že jsme ti to neřekli dřív.

Sbohem, tati, řekla Julie a šla do svého pokoje.

Milan s Olgou si vyměnili pár slov, a pak otec odešel.

Byl to poslední den před jejím odjezdem. Julie zamířila opravdu k řece. U silnice poznala místní kluky na kolech jedním byl syn Iriny. Náhle bylo slyšet výkřik, pak další. Julie spatřila jednoho chlapce ležícího na hromadě řeziva, kolo vedle něj. Přiběhla, poznala Irinina syna. V očích měl bolest a šok.

Měl roztrženou nohu o trčící hřebík, druhá vypadala zhmožděně. Julie mu podložila hlavu bundou a poskytla první pomoc.

Vydrž, bude to v pořádku. Zavolala otci, aby přijel s autem.

Do pěti minut přijela Škoda, Irina v domácích šatech přiběhla: Dimi, co se ti stalo, chlapečku?

Do auta, rychle! velel Julie.

Co jsi mu udělala? vykřikla Irina zoufale.

Milan s Julii kluka naložili a v okresní nemocnici předali personálu.

Za chvíli už seděla Julie s Olgou zase doma, na řeku ji přešla chuť.

***

Další den před polednem stály Olga a Julie na autobusové zastávce, obloha zašedlá, podzimní chlad. Julie byla zamyšlená, odjezd nebyl takový, jak si představovala.

Zatáčka, Lada zabrzdila u nádraží. Muž s dítětem a mladá žena přistoupili.

Olga rozzářila úsměv: Přijeli! Podívej, Julie, to je Marta!

Škoda, že je to jen na chvíli, přivítala se Marta, spolužačka z dětství.

Julie, pamatuješ mě? zeptal se muž. Já jsem pan Kašpar, Andrej.

Samozřejmě! Vy jste nás s Martou vodili do školy, usmála se Julie.

Julie rychle zapsala svůj mobil a podala ho Martě, když vtom zabrzdila škodovka Milan vystoupil, Irinu a Dimiho podpíral.

Teto Julie, já už skoro stojím na nohou! vřískl Dimi.

Věřím, byl jsi moc statečný. A říkej mi jen Julie.

Irina tiše: Omlouvám se, včera jsem byla rozrušená. Dimi je pro mě vše, jako jsi ty pro Milana kouzlo života.

Julie si najednou uvědomila: ať tu jsou kdovíkdo, v jejím rodném kraji byli všichni svým způsobem jedna rodina. Autobus přijížděl, Olga neslyšně plakala. Neboj se, Julinko přijede zas, viď? prosil Milan.

Julie cítila, jak ji něco táhne ke všem otec ji objal jako v dětství. Objala otce, matku i spolužačku Martu.

Určitě přijedu! kývla na ně v slzách.

Z mikrobusového okénka sledovala, jak jí mávají: Přijeď!

Určitě, přijedu, šeptala. Bylo by to příliš nespravedlivé, kdyby nepřijela.

Minibus se rozjel. Na rozpraskaném asfaltu stáli ti, co ji měli opravdu rádi. A v tom slunce prozářilo šedé mraky a zalilo svou září všechny i Julii a její domov.

Rate article
Add a comment