Pomsta Lucie
Milí čtenáři, můžete sledovat můj kanál Jasný den i v aplikaci Mesík, zde je odkaz:
Podzimní deštík lehce pokapával na okna, neodvažoval se rozpršet naplno. Lucie tiše hleděla na orosené okénko autobusu, který ji vezl domů. Už dávno za domov považovala rušnou Prahu, svůj garsonku v paneláku. Skutečný domov tam zůstali rodiče, tam se narodila, vystudovala gymnázium, pak odešla na vysokou a za léta si od venkovských pohledů odvykla. Stala se městskou, žijící v neustálém shonu.
Lucie byla na sebe hrdá; ve svých sedmadvaceti letech leccos dokázala. Především vystudovala zdravotní školu, pak se jí podařilo získat místo v uznávaném kosmetickém salónu. Neustále se učila a zlepšovala kurzy, semináře, stále něco nového.
Jela domů jen proto, že jí něco nehrálo na vztahu rodičů. Volala mamince a táta nikde, když vytočila tátu, mamka zase byla zrovna někde pryč.
Mami, co se děje? ptala se.
Odpovědi byly vyhýbavé: Všechno v pořádku, jsme zdraví.
Z krajského města, kam doletěla letadlem, to byly dvě hodinky cesty; Lucii vzdálenosti už nedělaly problém.
Autobus dorazil na nádraží. Lucie se rozhlédla po známém místě z dětství: všechno vypadalo stejně, jen cedule na krámku naproti nádraží se změnila a stromy trochu povyrostly. Déšť tu nebyl, světlo si hledalo cestu mezi šedými oblaky.
Dala vědět mamince, že přijede, ale přesný čas nevěděla.
Nudící se místní taxikář ji zahlédl a líně k ní zamířil. Kam to bude? zeptal se, když jí vzal kufr.
Na Javorovou, 52, odpověděla Lucie.
Dům rodičů ji přivítal modrými okenicemi, v předzahrádce voněla šeřík, a u brány se k nebi natahovaly tři břízy, které táta zasadili, když dokončila základku.
Luciško! Maminka skoro vyběhla z okna ke dveřím, když spatřila taxi. Lucie, moje zlatíčko, konečně! Usmívala se i plakala dojetím.
Mami, no já se taky těšila ale proč pláčeš?
To jsou slzy radosti, že tě zas vidím. Tři roky jsme se neviděly.
Lucie odložila kufr, vyzula kozačky, sundala bundu a uvelebila se na gauči. Mamka si sedla vedle ni a objala ji. Tak tam seděly tichounce dvě minuty, mlčky pospolu.
Nakonec se Lucie zeptala na to, čeho se Otilie, mamka, v hloubi duše bála: Mami, kde je táta? Není doma?
Dám ti nejdřív něco k jídlu. Na dlouhé povídání bude času dost.
Lucie poznala novou ubrus na stolku, porcelán s modrými kvítky, co předtím nebyl. Všechno bylo důvěrné a přesto už trochu cizí ve svém bytě žila úplně jinak, moderně.
Maminčiny karbanátky měla navždy v paměti byly krásně měkké, výborné. Salát ze zahrádky, tvarohové lívanečky, spoustu talířků s dalšími jídly.
Mami, je táta služebně pryč? Jsi nějak tajemná.
Otilie zvážněla: Ano, je na pracovní cestě. Chtěla jsem si s tebou už dlouho promluvit. Táta také. Jenže po telefonu vždy jsi zaneprázdněná, práce, kurzy, pořád něco. Omlouvám se, lepší bylo říct ti to dřív. Ale nechtěli jsme tě trápit. Ztišila hlas. S tátou jsme se rozešli.
Vy jste rozešli? Lucie odsunula hrnek s vychladlým čajem, vstala a nakoukla do ložnice. Skříň byla bez tátových věcí.
A kde je? Kde žije?
Posaď se, prosím. Zamysli se. To se stává, lidé i po dlouhých letech někdy jdou každý svou cestou. I my s tátou, s Václavem, jsme se rozhodli rozdělit.
Mami, jak to? Měl jste to tolik let v pohodě. Lucie našpulila pusu, skoro jako malá.
Byla jedináček, nic jí nechybělo. Když zjistila, že jí rodiče rádi dopřejí, uměla si říct. Chci to hned! Na kole, které vymámila, jezdila často. A ve třinácti chtěla drahé rádio. Rodiče šetřili, ale když pěkně poprosila, táta si našel ještě brigádu. Na koleji nikdy netrpěla hladem ani nedostatkem. Tátova výplata šla hlavně jí, žili z máminy. Po škole tedy nezačínala od nuly, ale s penězi uměla vždy hospodařit.
Nebyla zhýčkaná dorůžova, povinnost si plnila a rodiče na ni byli pyšní, že šla na zdravotní školu.
Rozešli jste se a nic mi neřekli…
Je to sotva pár měsíců, omlouvala se Otilie, ale už dlouho nám to neklapalo. Pro tebe tím nic nekončí, jsme tu oba stále pro tebe. I Václav tě má pořád stejně rád.
Takže přestěhoval se k babičce?
Kam jinam, jeho rodiče jsou pryč, dům by tam zůstal prázdný.
Musím s ním mluvit! Hned teď! Lucie prudce vstala.
Vydrž, je skutečně na služební cestě, s panem Sýkorou, přijede zítra.
Má jinou?
Otilka povzdechla: Ano, už není sám. Není to až tak divné, ještě je mladý.
Kdo?
Ta paní je ze sousední vesnice.
A bydlí v babiččině domě?
Ano, Václav ji tam vzal.
Lucie se chytila za hlavu: Mluvíš o tom, jakbys měla smůlu v tombole, ne rovnou, že tě opustil manžel.
Lucie, neber si to tak, všechno k tomu už dávno spělo a nerozhádali jsme se. Proč si dál ničit nervy?
Jsi slabá! Vsadím se, že je o pěkných pár let mladší.
O deset, ne o dvacet
To je jedno, je zrádce.
Poslouchej mě, Lucie. Vždycky se o tebe bál, stýskalo se mu, když jsi byla daleko. Otilie se dotkla dcery: Promiň, měla jsem ti říct dřív, to je moje vina. I Václav to chtěl, já jsem pořád čekala na vhodný moment.
Dobře, ale já taková nejsem! Když někdo zradí, nesmí to mít zadarmo spravedlnost musí zvítězit. Otce už nechci vidět, se zrádci nemluvím.
Otilie se smutně podívala na Lucii, povzdechla si, a dál už téma nerozváděla. Doufala, že dceřino srdce časem povolí.
A opravdu Lucie si pak odpočinula, převlékla tepláky, hodila na sebe bundu s kapucí a vyšla ven. Po městě jí tenhle vzduch omámil, vzpomněla si na staré spolužáky. Na tomhle maloměstě se mohl člověk s člověkem potkat v obchodě i na mostě. Lucie za léta hektického života dost změnila hodnoty.
Mami, jdu se projít k rybníku.
Začíná pršet.
To nevadí, budu brzy zpět.
Babiččin domek, už trochu omlácený, ale stále pevně stojící, zahlédla hned za zatáčkou. Vešla brankou, vystoupila na zápraží. V předsíni u sporáku stála žena tak kolem čtyřicítky, míchala něco v hrnci.
Jste ta nová paní v domě mých prarodičů? zeptala se Lucie chladně.
Vy jste určitě Lucie, že? žena rozpačitě pohleděla na návštěvnici. Václav mi o vás ukazoval fotky, pojďte dál.
Je mi jasné, proč jsem tu. Tenhle dům patřil babičce a dědovi, nejsem tu u vás, ale doma, Lucie byla tvrdá.
Žena sklonila oči: Proč jste na mě taková? Váš táta mě pozval, víte. Udělám vám čaj.
Jak se jmenujete?
Ivana, odpověděla žena.
Ivano, sbalte se a zmizte odsud. V tomhle domě nemáte co dělat.
Václav mě sem přivedl, dokud neřekne on sám, neodejdu. Opravdu jsem vám nic zlého neudělala.
Rozvrátila jste rodinu, rodiče by spolu byli, nebýt vás.
Lucie, nevíte, co mezi nimi bylo, rodinu jsem jim nerozbila
Tu do kuchyně nakoukl chlapec, mohlo mu být dvanáct, překvapeně koukal z mámy na hosta.
Dane, zůstaň v pokoji, řekla Ivana.
Chtěl jsem ven.
Tak jdi, ale opatrně.
Chlapec prošel kolem Lucie, zvědavě se na ni zadíval jeho modré oči zářily zájmem.
Tady žít nebudeš! slíbila mu Lucie, když Dane vyšel. Sama zamířila ven, domů ji hnal vztek: Táta mi fakt naservíroval překvapení v babiččině domě bydlí někdo cizí!
Nejraději by tátovi vmetla do tváře svoji zlobu, chtěla říct, jak se v něm spletla, když ho považovala za nejlepšího tátu na světě. A nejvíc toužila, aby Ivana z toho domu zmizela. Ale věděla, že k tomu nemá právo, a to ji štvalo nejvíc.
Za těch pár let v Praze zvlčila spěch, stres, nikdy dost času. Naučila se vstávat brzy, bojovat o své místo, vycházet s kolegy i zákazníky. Malé město už jí připadalo vzdálené, skutečný život byl ten hbitý vír povinností.
Teprve teď, doma, ucítila, co jí vlastně scházelo teplo, klid, rodiče, společný stůl, fotky z dětství, společné vzpomínky. Rozvod rodičů byl pro ni jako rána pod pás. Přes veškerou dospělost a samostatnost se cítila najednou zranitelná. Jedinou obranou pro ni byla pomsta, proto šla zjistit, kdo jí otce od matky odloudil.
Kde jsi byla? zeptala se mamka, když Lucie vešla celá rozrušená. Tak dlouho u rybníka?
Viděla jsem ji. S ní i její syn Táta teď bude vychovávat cizí dítě.
Otilie zbledla, chvíli hledala slova, až jen zašeptala:
Proč? Proč jsi to udělala? Já jsem tě o to neprosila.
Mami! vyhrkla Lucie, její oči se zlobně rozsvítily. Teď ti to vyhovuje? Byli jste spolu čtvrt století! Necítíš nic? Jsi smířená? Vážně ti nechceš pomstít, co se ti stalo? Je to tak nefér!
Proč bych měla? ztěžka mluvila Otilie. Už jsem se s tím smířila, nebudu se hádat. Václav žil se mnou kvůli tobě. Neznali jsme opravdovou lásku
Říkáš to jen, abys ho omluvila, bránila se Lucie.
Ne, dcero. Já jsem ho vlastně k manželství přesvědčila já honila jsem ho po vsi, pak tomu uvěřil. Tebe jsme chtěli, neměli jsme špatný život. Ale když jsi odešla na školu, zbylo nám už jen tobě společné.
Proč jsi mi to nikdy neřekla? Už jsem dávno dospělá.
Máš svůj vlastní život, těžko jsme se setkávaly. Nechtěla jsem tě trápit. Václav byl vždycky upřímný, když zjistil, že mu je někdo blízký, řekl mi to rovnou. Nechtěla jsem ho držet, nešlo to, i když to bolelo.
Proč jste to nezkusili zachránit výlet, nebo psycholog?
To máte vy v Praze chodit k psychologům. V naší vsi si každý vystačí sám. Užila jsem si toho dost, nic nevrátím.
Možná tě chápu, ač ne úplně. V mládí jsi byla bojovná, teď se necháváš nést proudem, přiznala Lucie.
Jsem ještě mladá, chci, aby mě někdo miloval Otilie si zakryla obličej a rozplakala se hlasitě, smutně, jako by chtěla všechno vyplakat ven.
Mami maminko, prosím, neplač už. Lucie ji objala, utírala jí slzy Jsi pořád mladá a krásná. Nedovolím, abys byla smutná.
Zbytečně jsi šla za Ivanou. Ta s tím nemá nic společného. Tvůj otec sám otevřeně řekl, jak to je. Ona sem přišla se synem, utíkala od manžela, který syna bil.
Ale mě je žinantní žadonit o soucit mně je tě líto, mami.
Lucie, co už naděláme. Celá ves by se rozpadne, kdyby si všichni jen ubližovali. Musíme odpustit, jinak to nejde.
Já to tak rychle neumím přijmout Otce nechci potkat.
A mě? Já ti taky nestojím za vidění? zeptala se Otilie lehce žertem.
Mami, tebe to nezahrnuje
Co když potkám někoho, koho budu mít ráda?
Klidně, když jsi tátu nechala jít.
A třeba už jsem někoho poznala Pamatuješ, do tvé třídy chodila Radka Kalousková?
Lucie se poprvé usmála: Jasně, že vzpomínám! Nosila copánek, byla hrozně legrační
Radce umřela máma před třemi lety. Sama už má dítě Její otec, pan Petr, mi často pomůže s dřevem, opraví střechu Vadí ti to?
Ne, naopak. Jen mění se můj obraz domova, vždycky jsem věřila, že zůstává stejný a teď je to jiné. Je to těžké pochopit. Mám přítele, taky práci a věřím, že se máme rádi Ale po tom, co jsem slyšela, vážně pochybuju.
Neboj, Lucie. Všechno bude v pořádku. Škoda, že Radka je u tety, to byste se viděly.
Radku bych ráda, ale na otce nejsem připravena a nemluv mi do toho, řekla Lucie a šla si ustlat.
Václavovi protáhli služební cestu o další tři dny; volal Lucii i Otilii, ale dcera odmítala brát hovor. Uvnitř věděla, že je to spíš pýcha, ale vzpomínka na Ivanu ji vždy roznítí.
Když se konečně vrátil, přijel starým Favoritem k jejich domu. Lucie si hned všimla, že zestárl, řídlo mu vlasy a kolem úst měl vrásky. Oči zarudlé, jako by nespal.
Opravdu se mnou nepromluvíš? Nepustíš mě ani obejmout? zeptal se tiše.
Na co? Máš novou rodinu, nové dítě.
Je to Ivanin syn, Daniil za nic nemůže Ale ty zůstáváš mi dcerou, promiň, že jsem to nevysvětlil.
Sbohem, tati. Lucie odešla do pokoje.
Otilie a Václav spolu prohodili jen pár slov, pak odešel.
Další den bylo od odjezdu; Lucie s maminkou už stály na nádraží. Obloha byla pochmurná, jako by mělo zase začít pršet. Neodjíždělo se jí snadno, obraz domova měl být jiný návrat nebyl, jak čekala.
Z rohu vyjela ostrá Škoda Felicia a zastavila na parkovišti. Z auta šel muž s dítětem na rukou a dívka.
Otilie se tvář rozjasnila: Stihli jste to! Podívej, Lucie, to je Radka!
Lucie poznala svou spolužačku; Škoda, že spolu nebudeme déle, Radko.
Lucie, poznáváš mě? muž s malým klukem na rukou, Jsem Petr, Radčin táta. Pamatuji si, když jsme vás s Radkou a Václavem vedli poprvé do školy Radka mi svírala ruku a ty jsi se držela svého táty.
Pamatuji, bylo to hezké.
Lucie rychle nadiktovala číslo, podala ho Radce, a vtom přijel Favorit. Vystoupil Václav s Ivanou, podpírající chlapce.
Přistoupili nejistě k odjíždějícím. Lucie, podívej, už skoro chodím, promluvil Dan a prolomil tíživé ticho.
Věřím ti, byl jsi statečný a vůbec jsi nebrečel A neříkej mi teta, prostě Lucie.
Lucie, nezlob se včera jsem byla mimo, syn je pro mě všechno, jako jsi ty pro Václava, omlouvala se Ivana.
Lucie sjela pohledem všechny tyhle známé i neznámé tváře a najednou jí došlo: tady, doma, jsme všichni trochu jedna rodina.
Přijel autobus, Otilie tiše plakala jen slzičky po tváři.
Tak Otilie, už! napomenul ji Václav. Lucie zas přijede, že? podíval se do jejích očí. Cítila, jako by ji někdo lehce pobídl, krok vpřed a jen ten malý pohyb Václavovi stačil, aby ji chytil do náruče a pozval do objetí jako za dětství. Lucie ho pevně objala.
Hlavně přijď! A odpusť mi, šepnul.
Určitě přijedu, prohlásila Lucie, objala všechny, které měla ráda i nové známé, a nasedla. Okénkem se ještě dlouze dívala na všechny ty tváře.
Přes sklo autobusu slyšela, jak jí volají: Brzy se vrať!
Vrátím se. Opravdu, šeptala Lucie a mávala, jak autobus odjížděl. Bylo by nespravedlivé, kdyby se nevrátila.
Autobus se rozjel po rozbitém náměstí. Tam stáli ti, kdo o ni mají starost, kteří ji milují. A právě v tu chvíli vykouklo z mraků slunce a na vteřinu dopadlo na lidi a na autobus. Jako by jim nebe chtělo dodat trochu tepla a útěchy.
Život pokračuje, i když cesta domů bývá jiná, než jsme si představovali. Odpustit druhým i sobě je někdy těžké, ale jen tehdy, když otevřeme své srdce, můžeme najít skutečný domov v sobě i mezi druhými.