Vdávala jsem se, když mi bylo něco přes dvacet let. Důvodem nebylo těhotenství , ale láska. Než jsme se vzali, měli jsme spolu asi rok vztah. Pak přišla žádost o ruku. Samozřejmě jsem neodmítla.
V té době jsme oba s Adamem pracovali ve stejném supermarketu. Já byla pokladní a on vedoucí. Vlastně to byla práce, která nás svedla dohromady. Byla to láska na první pohled. Vždycky byl zdvořilý a milý, proběhly krásné námluvy, květiny a dárky.
Když jsme se vzali, hned jsme se dohodli, že budeme platit stejně za služby, kupovat potraviny, benzín. Přišlo nám fér dát část peněz na základní výdaje a to, co zbyde, si nechat pro sebe. Brzy jsme měli společné prasátko, do kterého jsme dávali peníze na dovolenou.
Všechno bylo v pořádku, dokud se Adam nerozhodl změnit práci. V novém zaměstnání měl dvakrát, ne-li třikrát vyšší plat než já. A tehdy mi to Adam začal vyčítat. Ale ani on nechtěl zvýšit svůj příspěvek do rodinného rozpočtu, i když by to z mého pohledu bylo spravedlivé. Ale on to rázně odmítl s tím, že si mám hledat práci s lepším platem.
Proč jsem mu říkala, že by měl dávat víc peněz? Protože se sice o nákupy dělíme, ale můj Adam sní pětkrát víc než já. Také když se jeho příjem zvýšil, začal jíst lepší produkty. Proto si myslím, že v tomto případě je nespravedlivé dělit se o všechno rovným dílem. Já toho moc nesním, vlastně nedokážu sníst celou pizzu najednou. Maximálně dva kousky. A on může. A pak ještě něco sladkého na závěr.
Zkrátka, když jsme šli příště nakoupit, vzali jsme si s manželem košík a rozdělili si ho: jeho a moje výrobky. Adam si vzal všechny druhy masa, ryby, pár lahví vína, celkově si nic neodepřel. Já jsem si vzala pohankovou krupici, těstoviny, kuřecí prsa a nějakou zeleninu. U pokladny každý zaplatil sám za sebe.
Když jsem přišel domů, udělal jsem si kuřecí nudle, snědl je a lehl si na pohovku. Manžel byl v rozpacích a ptal se, kdy budeme mít večeři.
-Já už jsem večeřela, miláčku! – Odpověděla jsem.
-Já tomu nerozumím, co mám jíst? – Adam byl překvapený.
-Nehodlám platit za to, co nejím, a vařit se mi to taky nechce! To je tvůj problém! – Řekla jsem.
Šel vařit telecí a dělat salát ze zelí a rajčat. Nebyl z toho nadšený. Nevím, proč si myslel, že kombinace zelí a rajčat je dobrá. Když bylo jeho “jídlo” hotové, přišel do pokoje , vyzývavě se tahal za nos. A další půlhodinu jsem sledoval, jak se do sebe snaží natlačit gumové telecí maso a salát a zapíjí to vínem.
A tak uběhl týden. Adam přišel z práce unavený a hladový.
Nakonec se rozhodl, že si promluví.
-Julie, vysvětli mi, proč potřebuju ženu, která mi nebude vařit?
-A pro tebe, můj milý, nevaří, protože žena musí mít úctu!
-Já si tě nevážím?
-Ne, Adame. Kdyby ano, přijal bys mou nabídku na zvýšení svého příspěvku do rodinného rozpočtu. Dobře víš, kolik toho sním a co jím. Přispíváme rovným dílem, a tak to vychází tak, že já živím tebe a zbytek platu utrácím za sebe. Tobě to samozřejmě nevadí, ale mně ano. Proto jíme odděleně, každý si vaří sám. Já dávám peníze na poplatky za služby. A potraviny si každý kupuje sám.
Manžel je v šoku a já sedím a říkám si: proč vlastně potřebuju takového manžela?