Jitka vystoupila z autobusu v České Skalici s narvanými taškami, které jí tahaly ruce k zemi. Jsem doma! zahlasila, sotva otevřela dveře jejich rodinného domku.
Jitko, dcero! Vrhla se jí vstříc celá rodina. My to věděli, že dnes přijedeš, normálně to jsme cítili v kosti!
Večer, když všichni spořádaně seděli u rozloženého stolu plného bramborového salátu, klobásek a vánoček, ozvalo se tiché zaklepání.
To budou určitě sousedé, přišli popřát! pokrčila mamka rameny a vydala se ke dveřím. Vrátila se ale ne sama, a Jitka nevěřícně koukala na nečekané hosty.
***
Jitka mlčky, s kapkou melancholie zírala z okna autobusu, co ji vezl pryč ze známe vesnice. Na klíně měla obří modro-bílou tašku a tiskla ji k sobě, jako by v ní byla schovaná půlka rodného kraje. Vzala jen to nejnutnější (což ve vesnické rodině znamenalo: vše a ještě něco navíc), navíc babička jí nacpala nahoru celý sáček čerstvě upečených koláčů, jejichž vůně provoněla celý autobus až do Hradce Králové.
Jitka nevydržela, šustla zipem a vylovila dva hnědé, voňavé koláče.
Chceš? nabídla klukovi, co nastoupil už kdesi dřív, a bez dlouhého zdržování jí přepustil místo u okna. V duchu už ho pasovala na kamaráda roku.
To si piš! zakýval, polkl slinu a nadšeně se do koláče zakousl.
Já jsem Jitka! představila se.
Já Radek! Jedeš na přijímačky?
Jasně! U nás ve vesnici je akorát zemědělská škola, ale mně traktor nikdy nešel. Takže směr vysoká!
Já taky zkouším štěstí. A přitom to doma na vsi není špatné
Čtyři hodiny cesty do Hradce utekly jako Chroustovi na jaře. Stihli probrat od knedlíků po zkoušky a nakonec si vyměnili čísla. Jakmile dorazili do města, zamířili každý ke svému bydlení.
***
Shon a nervy kvůli přijímacím řízením zmizely jako rozpuštěný sníh. Jitka i Radek se dostali tam, kam chtěli, a byli maximálně v sedmém nebi. Dny, kdy se člověk třásl před komisí, byly minulostí.
Jitko, co zítra? Skočíme to oslavit do nějaké kavárny? zavolal jednou Radek.
Jitce zaplesalo srdce. Radka měla fakt ráda – byl fajn, na nic si nehrál, prostě její typ. Navíc byl spolehlivý, žádný městský frajer.
Sešli se v centru v podniku trochu legračně nazvaném Hrošík. Koukali, jak po Labi plují výletní lodičky, turisté křičeli do megafonu a v kavárně voněl silný štrůdl.
Hele, proč se to tu jmenuje Hrošík? zarazila se Jitka s třešňovou buchtou v puse.
Radek se rozesmál: Protože kdo sem přijde, vychází odsud jako hrošík!
Tak to sedí! smála se Jitka a cpalad další buchtu.
Postupně se z Hrošíka stalo jejich místo a dokonce říkali: Potkáme se na našem!
Tu noc se poprvé políbili, Jitce zůstal ten polibek v paměti snad navždy sladký, hřejivý a opravdový.
Čas letěl, Jitka a Radek chodili spolu, a Jitce připadal Radek jako nejbližší člověk pod sluncem samozřejmě hned po mamince a taťkovi!
Jednou, už ve třeťáku, Radek nadhodil: Hele, Jitko, co kdybys bydlela u mě? V létě klidně svatba!
To jako návrh? vyzvídala Jitka, šibalsky se usmála.
No jakože jo!
Tak se tě musím podle filmu zeptat nebudeš mít strach, že tě budu pořád otravovat? chechtala se Jitka.
Otravuj, kolik chceš! zasmál se Radek, zatočil ji na ulici jako na pouti.
Vrátila se do studentského bytu, kde bydlela s Věrou a Hanou, rozesmátá až po uši.
Ty dneska záříš jak reklama na štěstí! Co se stalo? vyzvídala Věra.
Holky, vypadá to, že brzy pomažu k Radkovi!
Svatba? Budem házet rýži? radovala se Hana.
V létě, zatím jen zkusíme společné bydlení, mávla Jitka.
Ale počkej, Jitko! Je do léta času, všechno se může zvrtnout, proč teď? brzdila ji Věra.
Ale Věro, proboha, vždyť dneska tak žije každý! opáčila Jitka.
No já to nesnáším, tyhle spolubydlení Mám mámu právničku, z takových vztahů jsou jen patálie! urazila se Věra.
No dobře, Věro, promiň, sranda byla! uklidnila ji Jitka.
***
Jitka si myslela, že tyhle řeči o nálepce v občance jsou spíš pro staré babky. Věřila, že jejich láska s Radkem je prostě výjimečná, neotřesitelná. Ale po těchto diskuzích jí začal hlodat červík pochybností, a najednou už k Radkovi nespěchala.
A on přestal naléhat.
V prosinci dívky couraly zimním Hradcem. Napadl sníh, město svítilo výzdobou jak na pohádku, jenže byla zima jako v lednu u Sněžky. Veřejně promrzlé do kostí stály dívky před Hrošíkem.
Dovnitř! Tam je teplo a s Radkem tu sedíváme, nadchla se Jitka.
A hele, Radek! S někým sedí! řekla Hana, zahleděla se na okno.
Jitka se podívala a opravdu, u toho jejich stolku seděl Radek a naproti mladá dívka, asi o pár let mladší. Smáli se spolu. A Jitka najednou ztuhla.
Já jedu domů zamumlala kamarádkám.
Jdem s tebou, spěchaly Věra i Hana.
Doma ji ochotně utěšovaly: že to nic neznamená, že to může být sestřenka, nedělej z toho drama Ale Jitka viděla ten pohled, tu něhu Navíc seděli v jejich podniku!
To je podraz! rozčilovala se.
Přestala Radkovi zvedat telefon a když ji hledal doma, vymlouvala se přes holky.
Jednou ji Radek načapal v institutu. Chytil ji za ruku: Jitko, co se děje? Snad nemáš někoho jiného?
Jitka na něj vykulila oči: Ty máš ještě tu drzost se ptát? Akorát umíš otočit vše na mě! Nech mě! Mám zkoušku.
Vytrhla se a zmizela za dveřmi, a Radek za ní zůstal stát jako sloup.
***
Jitka zvládla zkoušky a během Vánoc uháněla domů. Cítila, že doma jí bude líp s rodiči, pod známou střechou, daleko od rozčarování.
Cestou z autobusu jí pokousal mráz tváře, pod nohami křupal sníh a její vesnice byla obalená bílým hávem a sluncem, že by to nevymyslel ani Josef Lada.
Domky kouřily z komínů, vánoční stromek, co Jitka znala snad od plínek, byl najednou obří a ozdobený, jako když byla malá.
Šťastné a veselé! zavolala, když vstoupila domů.
Jitko, dcero! všichni se sběhli. To jsme věděli, že dorazíš dneska nám to přímo sedlo!
Den byl plný radosti, jen škoda, že v zimě se stmívá brzy a v pět už byla tma.
Nevadí, aspoň můžem rozsvítit stromeček! povzbuzoval táta.
Večer seděli všichni u stolu a někdo klepal.
Maminka pokrčila rameny: To budou sousedé, jdu otevřít.
A vrátila se ne sama, ale s Mikulášem a jeho pomocnicí.
Radek? užasla Jitka v šoku, poznávajíc Mikuláše i tu dívku od jejich stolku. Jak jsi mě našel? A co to má znamenat?
Radek se rozesmál, až se třásl Mikulášský plášť.
Kamarádky mi prozradily, kde slavíš. A tahle je moje mladší sestra Ivana!
Sestra? vykulila Jitka oči.
Jasně! Když se podíváš, jsme si fakt podobné, smála se Ivana.
A Jitce najednou spadlo ze srdce deset kilo brambor! To jsem teda blázen místo abych se zeptala, pořád si v hlavě vymýšlím horory!
Radek pokračoval: A když už je tu rodina, veřejně prosím Jitku, jestli by si mě chtěla vzít! Vytáhl krabičku s prstýnkem.
Samozřejmě! Jasně že jo! skočila Jitka Radkovi kolem krku. To je nejlepší Silvestr v životě!
A bude jich ještě spousta jen ať už řešíme všechno na rovinu, jo? mrkl Radek.
Platí! vydechla šťastně Jitka.