Julča seděla před vchodem. Všichni sousedé už dávno věděli, že rodina z bytu č. 22 odjela na dlouho,…

Dobré zprávy

Julie seděla u vchodu do činžáku. Celé sousedství vědělo, že rodina z bytu číslo 22 odjela na dlouhou dobu, a tak se na dvoře usadila fenka s pevným rozhodnutím na ně počkat

Bylo to počátkem devadesátých let v malém českém městě. Začalo to jedním červnovým ránem u knihkupectví, kde se najednou ozval ostrý zvuk brzd. Prodavačky se hned seběhly ven, ale venku nebylo skoro živé duše.

Na krajnici ležela fenka. Smutně kňučela a marně se snažila zvednout zadní nohy jí úplně vypověděly službu.

Nejodvážnější z nich, Věra, k ní hned běžela. Jemně k ní promlouvala, opatrně ji pohladila po hlavě a po hřbetu, aby zjistila, co se vlastně stalo.

Tak co je? zeptala se starší prodavačka Eliška, zatímco Lenka stála opodál, trochu nervózní, co vlastně uvidí. Fenka žádné viditelné rány neměla, ale podle toho, jak se jí nohy vláčely po zemi, bylo jasné, že je vážně poraněná.

Holky, pojďme ji vzít do skladu, navrhla Věra. Třeba se jí uleví. Na ulici ji tu nechat nemůžeme.
Lenka se podívala na Elišku, která po chvíli váhání přikývla: Dobře, něco jí tam připravím Zvládneš ji donést?
Zvládnu, odpověděla Věra a opatrně fenku zvedla.

Byla to středně velká voříšek, trochu s rysy českého fouska. Vyhublá, špinavá, bez obojku jasně bez domova.

Celý den ležela ve skladě, a až k večeru, když se trochu vzpamatovala, vypila vodu a trochu pojedla vše na místě. Chodit nemohla.

Druhý den Věra poprosila otce během oběda, aby fenku zavezli ke zvěrolékaři.

Ve městě byla jen malá veterinární ordinace, skoro bez vybavení, rentgen žádný, a tak veterinář neřekl nic jistého: Možná se z toho vylíže je mladá a silná. Při péči může žít, ale chodit? To bude hodně těžké.

Cestou zpět všichni mlčeli. Věra seděla vzadu a objímala fenku, otec se na ně občas přes zrcátko podíval a tiše povzdechl.
U večeře pak pravil: Věruško, snaž se na ni příliš nevázat. Nedávej jí do zvyku. Na podzim přeci odjíždíme.
Vím, táto, odpověděla tiše Věra.

Fenka dostala jméno Julie. Zůstala ve skladu knihkupectví. Prvních čtrnáct dní skoro nevstávala, potom se začala vyplížovat ven do dvora zadní nohy za sebou táhla.

Co s ní? Na ulici se ztratí, domů si ji nikdo neodváží debatovaly prodavačky. Aspoň že Eliška dovolila ji tu držet.

Julie si ale na své trápení nestěžovala. Pomalu zkoumala dvůr, cítila každý kámen, udělala si své psí potřeby a zase se vrátila na své místo.

O víkendech si ji braly prodavačky domů na střídačku. Jen Věra odmítala za pár měsíců se měli stěhovat na Moravskou bránu kvůli otcově práci. Bylo jasné, že čím víc si fenku připustí k srdci, tím těžší ten rozchod bude.

Ale už tehdy cítila, že je na ni vázaná. Od prvního pohledu do jejích psích očí. A Julie se na ni dívala zvláštně, srdečně a oddaně.

Jednou si ale Věra Julii domů vzít musela všechny ostatní měly povinnosti. Jen na jednu noc! bránila se před přísným pohledem otce. Všichni mají výlety, pikniky
My měli jet na chatu, zaznělo z kuchyně od maminky.

Julie k ní okamžitě přiběhla. Jako kdyby věděla, že právě maminka je ta hlavní, kterou si musí získat. Smutný pohled a táhnoucí se nožky v ní vzbudily lítost, takže hned vzala fenku pod ochranu.

Chudinko ty máš hlad? Věruško, vy v knihkupectví ji nekrmíte? Tak pojď, vezmeme tě na chatu. Táta slibuje grilování, bude se ti líbit

Věra se významně podívala na otce, ale ten jen pokrčil rameny.

Na chatě byla Julie šťastná grilovala s nimi, hrála si se sousedovým pejskem, Beskem, který ji hned vzal za svou. Druhý den doma se uložila k Verině posteli, jako by tam žila odjakživa.

Proto ranní návrat do knihkupectví pro ni znamenal šok. Celý den ve skladu neklidně čekala, a když ji o polední pauze vyvedli na dvůr, prostě zmizela.

Prodavačky ji hledaly, volaly, ale Julie se už nevrátila ani večer ke zavřené prodejně.

Věra to těžce nesla. Šla domů pěšky, na každém kroku ji hledala: Julie! Julie, kde jsi? Ozvi se

A Julie se našla přímo u vchodu, sotva živá. Bylo vidět, že cesta ji zcela vyčerpala. Ale jakmile uviděla Věru, vypukla v radost: kvílela, olizovala jí ruce, kroutila se, jako by jí zázrakem zase mávala ocasem.

Vrátit ji zpět do knihkupectví nemělo smysl cestu domů už znala. Ani ji tam už zavírat by Věra nezvládla.

Co teď? ptal se otec, když viděl, jak se Julie šťastně motá kolem Věry.
Budu ji léčit, tati. Doufám, že mi pomůžeš.

Za týden měla Věra dovolenou, potom plánovala dát výpověď. Poslední dva a půl měsíce před stěhováním chtěla věnovat Julii.

Otec je několikrát zavezl do krajského města, kde byla větší veterinární klinika s rentgenem. Veterináři slibovat nechtěli, ale rozhodli se pro operaci šance tu byla.

Věra s Julií se přesunuly na chatu natrvalo. Věra jí věnovala každý okamžik, léky, masáže, trénink nohou. Julie se učila chodit znovu, jako štěně.

Nejdřív se zdálo, že se nic nezlepšuje. Ale rodiče, když přijeli na návštěvu, si všimli malých pokroků: zadní nožky už netáhla úplně bezvládně, i když se jí rozjížděly.

Po měsíci už honila Beska po zahradě, komicky přepadávala, a za další měsíc už měla jen lehkou kulhavost.

Věra se radovala, ale zároveň jí pukalo srdce při myšlence na brzké loučení. Času zbývalo málo.

Sousedka, paní Dana majitelka Beska, navrhla: Nech ji u mě. Ve dvou jim bude veseleji, místo zná, bude jí tu líp.

V den odjezdu přivedla Věra Julii k Daně na návštěvu za Beskem. Večer už seděla rodina ve vlaku do Prahy, pak letadlem do Ostravy, a nakonec přesedali do menšího města na severu.

Po vybalení Věra hned zavolala Daně, a dozvěděla se to, čeho se bála nejvíc.

V noci Julie cítila, že je něco špatně, a až do rána kopala pod plotem. Ráno už byl na zahradě jen Besek. Dana nevěděla, co dělat, a vydala se do města k Verinu domu.

A tam spatřila Julii seděla u vchodu. Poznala Danu, ale jen zavrčela, aby dala najevo, že pryč jít rozhodně nehodlá. Zvuk přilákal sousedy a všichni věděli, že rodina z bytu číslo 22 odjela na dlouho. Teď tu seděla fenka, která se rozhodla čekat. Tak dlouho, jak bude třeba.

Nyní Věra volala druhé sousedce paní Olze z bytu 23. Ta ji pravidelně informovala: Julie sedí před barákem jako stráž k nikomu se nepustí. Paní Dana už ji lákala na šunku, přemlouvala, ale Julie se nedá.

Věra se pokusila Olze poslat na krmení pár stovek korun, ale paní Olga rozhodně odmítla: Ale Věruško celá ulice jí nosí jídlo! Na peníze zapomeň.

Přišla zima. Sousedé, včetně Olgy, pouštěli Julii alespoň na chvíli do chodby, aby se zahřála. Psí slečna vystoupala až ke dveřím bytu číslo 22 na třetím patře, lehla si na rohožku a čekala. Bylo znát, že ví, že rodina už není doma, ale jakmile se trochu ohřála, šla zase ven a dál hlídala.

Věra se spojovala i s dívkami z knihkupectví. Ty se na Julii chodily čas od času podívat. Fenka je vždycky radostně poznala, přijala dobroty, ale odmítala jít s nimi pryč.

Věra to trápila neskutečně. Nejradši by se vrátila domů, ale těžké časy ji držely na severu Moravy. V devadesátých letech měli lidé hluboko do kapsy a museli bojovat o přežití.

Domů se mohla vrátit až v červnu. Už z dálky viděla Julii na svém místě. Fenka seděla nehnutě, uši vztyčené, ale v těle se jí třásla radostí. Poznala Věru a bála se doufat.

Následovalo objetí, slzy, a pocit naprostého štěstí. Věra cítila, jak jí srdce vyskakuje z hrudi, a Julie nejspíš také.

Léto uteklo jako sen. V srpnu přijeli rodiče otec měl měsíční dovolenou, ale v září musel na další roční výjezd. Věra prosila, ať si Julii vezmou s sebou. Maminka se podívala na otce, ten jen mlčel a mračil se. Cesta měla být dlouhá a těžká i pro lidi, natož pro fenku, která téměř neznala dopravní ruch a města.

Ve vzduchu viselo napětí. Julie to jasně cítila, byla nervózní, od Věry se nehnula. Jedno ráno otec řekl dceři, ať se sbalí i s fenou:

Jedem. Musíme jí nechat udělat papíry. Bez očkování ji do vlaku ani letadla nevezmou.

Místní veterinář vystavil Julii očkovací průkaz a zapsal potřebné vakcinace výměnou za několik sklenic marmelády. Na oficiální papírování už nebyl čas.

Večer otec šil Julii náhubek v obchodech tehdy pro psy skoro nic nebylo. Fenka při zkoušení seděla pokojně, jako by chápala, jak je to důležité. Zářila štěstím.

Tak, pojedeš s námi, řekl otec s posledním stehem. Julie, hlavně nás nezklam

Julie nikdy nezklamala. Rodina nebyla rozhodnutí nikdy litovat. Jezdili spolu vlakem, navštívili letiště, cestovali přes celou republiku. Fenka byla s nimi ve vojenských transportních letadlech, podívala se na jih i sever Česka. Po roce se všichni vrátili domů.

Julie žila s nimi třináct let, každý den byla věrná, laskavá a šťastná. Vždy stála po boku Věry, kamkoli ji život zavedl.

Rate article
Add a comment