„Ty jsi přece ideální manžel, Honzo“: Jak jedna věta zničila manželství postavené na lhostejnosti
Klára se vrátila domů s těžkými taškami v ruce. Sotva vešla, ozval se z pokoje manželův hlas:
„Už jsi tady? Kolik je, snad šest?“
„Už sedm,“ odpověděla unaveně a zamířila do kuchyně.
Na stole stály tři šálky. To znamenalo, že je navštívila tchyně, a nejspíš s ní i její sestra Božena. Kláru to ani nepřekvapilo. Začínalo to být zvykem: návštěvy bez ohlášení, řeči o jejích „nemužných“ návycích, odsuzující pohledy a stopy cizí přítomnosti roztroušené po bytě.
„Kde jsi tak dlouho byla? Mám hlad,“ hodil do vzduchu Jan, aniž by odtrhl oči od notebooku.
„Zastavila jsem se v obchodě. Abych uživila tvou výsost,“ řekla sarkasticky. „Ale vlastně s tebou potřebuju mluvit.“
Mlčel. Tak se přiblížila, otočila jeho židlí k sobě a klidně pronesla:
„Musíme se rozvést.“
Jan zvedl oči, zmateně:
„Co? Proč?“
„Protože takhle už to nejde.“
„Kláro, nemohla bys nejdřív uvařit večeři a pak si promluvit? Jsem hrozně hladovej.“
„Ne. Promluvíme si teď.“
„No, víš přece, že nechlastám, nechodím po večírcích, neflákám se. Sedím doma, pracuju. Na svoje mi stačí. Nikdy po tobě nic nechci. Co ti vlastně chybí?“
Klára se ušklíbla:
„Bydlíš v mém bytě, neplatíš nájem, ani poplatky – vše platím já. Jídlo, úklid, vaření – taky já. Otázka: Na co ti tvoje peníze stačí?“
„No… koupil jsem si svetr. Stáhl jsem si updat do hry. Občas pomůžu mámě a tetě Boženě – pošlu jim peníze. To je přece normální.“
„Jasně. Normální. Akorát že jsem dnes ráno pustila pračku a požádala tě, abys pověsil prádlo – a pořád je v ní.“
„No, měl jsem přestávku…“
„Víš, změna činnosti je taky odpočinek.“
„Ale já nic neumím. Máma s Boženou mě nikdy nepouštěly k plotně ani k vysavači.“
„Vím. Ty ‚nic neumíš‘. Velmi pohodlné, že? Tak poslouchej. Od dneška – když máš hlad, jdi a uvař si. Já vařit nebudu. Holky mě pozvaly do kavárny – nejdřív jsem odmítla, ale teď jsem změnila názor. Hodně štěstí.“
Klára vstala, pověsila prádlo, ukázala na kuchyň a odešla. V kavárně, nad skleničkou vína, jí zazvonil telefon – tchyně. Ztlumila ho a otočila displejem dolů.
Když se vrátila domů, v bytě už byla Růžena Pavlová.
„Kláro! Co to provádíš?! Máš vůbec rozum?! Rozvod?! Rozumíš vůbec, jakého máš muže?! Takový dneska hledej s lucernou! Nepije, nepodvádí, neházejí ponožky po bytě! Ženy ti závidí!“
Klára na ni klidně pohlédala:
„Mluvíte, jako byste se chlubila vycvičeným psem. Nedělá nic špatného – to jste vyjmenovala. Ale umíte říct, co dělá dobrého? Pro mě?“
„Pracuje.“
„Já taky. Akorát že kromě toho ještě uklízím, peru, žehlím, vařím, tahám z obchodu těžké tašky, platím vše – za sebe i za něj. A co dělá on?“
„Dává ti dárky! Já vím! Pomáhala jsem mu je vybírat!“
„Díky. Teď mi to došlo. Proto jsem na Vánoce dostala nožní lázeň a k narozeninám vlněný šátek.“
„Co bys chtěla, zlato snad?“ jedovatě se ušklíbla tchyně.
„Nebránila bych se poukazu do lázní nebo výletu k moři. Ale ne. Dostanu šátek. A neúctu. A věčné ‚já nic neumím‘. Už nechci být jeho máma.“
„No, on opravdu neumí. V naší rodině se muži tímhle nezabývají.“
„Právě. Vychovávaly jste z něj někoho, kdo čeká, až za něj všechno udělá někdo jiný. A jemu to vyhovuje. Mně ne.“
„Nemohla bys to zkusit jinak? Nauč ho…“
„Promiňte. Nechci učit dospělého muže, jak být mužem. Zkusila jsem to. Rok a půl. Už nebudu. Teď spolu sbalíme jeho věci – a oba půjdete tam, kde vám bude líp. Nejsem zlá. Jen unavená.“
Za půl hodiny stálo před domem taxi. Dvě tašky, kufr. Jan kráčel vzadu, s notebookem pod paží.
Klára za nimi zavřela dveře. Sedla si na gauč. Zhluboka se nadechla. Zapsala si do diáře: „Rozvod. Svobodná.“
A poprvé po dlouhé době usnula klidně.