JSI MOJE ŠTĚSTÍ?
Upřímně, vdávat jsem se nikdy neplánovala. Kdyby můj budoucí muž nebyl tak vytrvalý, dodnes bych si poletovala jako svobodná vlaštovka. Arťom (teď vlastně Artur), poletoval kolem mě jako splašený motýl, nikdy mě neschoval z očí a snažil se mi vyhovět ve všem, dokonce by mi i prach utřel z ramene. Inu, podlehla jsem. Vzali jsme se.
Artur se okamžitě stal tím nejdomáčtějším člověkem. S ním šlo všechno hladce, jako když si člověk navlékne bačkory z domácího obchodu v Nuslích.
Po roce se nám narodil syn Svatoslav. Manžel pracoval v jiném městě Žďáru nad Sázavou a domů jezdil jednou týdně. Vždycky nám s malým Sváťou vozil výtečné dobroty z tamní cukrárny. Jednou, když přijel na víkend, jsem jako vždy připravila hromádku jeho špinavého oblečení na praní. Kontrola kapes se stala mou malou tradicí, protože jednou jsem mu vyprala doklady, že ještě dnes dělá vtipy o tom, že jezdil půl roku bez občanky.
Od té doby mačkám všechny kapsy, než roztočím pračku. Tentokrát mi z kalhot vypadl lístek, složený do čtverce jako účtenka z Penny. Rozložím ho seznam školních pomůcek. Srpen, klasika. A na konci seznamu dětským písmem: Tati, přijeď brzy.
Áha, takhle se můj muž baví na druhé frontě! Dvě rodiny, dvojí život!
Místo scény jsem zabalila kufr, popadla Sváťu (tehdy mu nebyly ani tři) a vyrazila k mámě na Vinohrady na neurčito. Mamka mávla rukou:
Zůstaňte, než se usmíříte.
Začala jsem kout pikle na pomstu. Vzpomněla jsem si na Romana ze základky. S tím jsem teda rozjedu pořádný románek! Roman mi nedal pokoj ani tehdy, ani potom. Zavolám mu:
Ahoj, Romane! Ty ještě nejsi ženatý? hraju na zvědavou.
Naďa? Ahoj! Co na tom záleží, klidně se sejdem, ženatý…rozvedený… stejně je to jedno, – rozveselil se Roman.
Takhle jsme románovali půl roku. Artur každý měsíc nosil Sváťovi výživné (teda alimenty, v českých korunách samozřejmě vždy na ruku mamce a beze slova se klidil).
Věděla jsem, že bydlí s nějakou Kateřinou tou Evsovou. Ta měla dceru z předchozího manželství. Kateřina byla schopná dělat z Artura otce na počkání; s malou skočila rovnou do jeho bytu na smíchovských sídlištích, jakmile zjistila, že jsem vyklidila pole. Katka Artura zbožňovala, pletla mu ponožky, svetry, vařila druhy, které by i na Plzeňsku záviděli, prostě dokonalá hospodyňka. Tohle všechno jsem se dozvěděla teprve později, dodnes při každé hádce vytahuju Katku z rukávu. Tehdy mi ovšem připadalo, že manželství dojelo do cílové rovinky a zlomilo se jak rohlík o sváteční neděli.
Ale když jsme s Arturem seděli nad hrnkem kafe (řešili jsme blížící se rozvod), najednou na nás padla lavina vzpomínek. Artur se mi vyznal ze superzemské lásky, zpytoval svědomí a tvrdil, že neví, jak se zbavit neodbytné Kateřiny.
Bylo mi ho líto. Znovu jsme se dali dohromady. Dodnes neví o Romanovi. Kateřina s dcerou zmizely z Prahy stejně rychle, jako tam přicestovaly.
Sedm let jsme žili jako v pohádce. Pak havárie auta, operace nohy, rehabilitace, chození o holi. Dva roky rekonvalescence. Všechno to Artura vyčerpalo pořádně začal s alkoholem, a ne zrovna v malém. Kompletně ztratil lidskou podobu, uzavřel se do sebe a upadl na dno, že jsem už ani nevěděla, jestli je to pořád on, nebo jen jeho stín. Domluvy nepomáhaly, odmítal jakoukoliv pomoc.
Na pracovišti se mi zjevil Pavlík taková moje vrba k pláči. Vyslechl mě v kuřárně, přecházel se mnou po Nuslích, utěšoval mě jako opravdový bratr. Pavel byl ženatý, čekali doma druhé dítě. Jsem dodnes v šoku z toho, jak jsme jednou najednou skončili ve stejné posteli! Ale no tak, je o hlavu menší, drobotina, ani není můj typ!
Tak začal kolotoč Pavel mě vodil na výstavy, koncerty, balety. Když Pavlova žena porodila holčičku, zvolnil se mnou i s kulturním programem. Dal výpověď, našel novou práci; možná si řekl, co oči nevidí, srdce nebolí? Já ho dobrotivě pustila zpět k jeho rodině. Byl to jen náplast na mé srdce, žádný pokus o narušení cizího štěstí.
Artur pořád pil jako duha.
Po pěti letech jsme se s Pavlem potkali náhodou. Naprosto vážně mi navrhl svatbu. Musela jsem se zasmát.
Artur se na chvíli vzchopil. Odešel dělat za lepší korunou do Německa, já doma zatím hrála úkaz vzorné manželky i mámy. Všechno jsem věnovala rodině.
Artur se vrátil za půl roku, udělali jsme v bytě generální rekonstrukci, koupili novou ledničku, pračku, mikrovlnku. Artur konečně spravil svoje staré auto. Mohlo by se žít blaze. Jenže ouha! Artur zase spadnul do lahve. Zase peklo. Nosili ho domů jeho nejlepší kumpáni z hospody. Sama by nedošel, maximálně se došourat. Po Vršovicích jsem běhala, hledala opilého manžela a vždy ho našla někde na lavičce s vyklopenými prázdnými kapsami. Někdy jsem ho doslova vláčela domů jako pytel brambor. To vám byly historky!
Jedno jarní ráno stojím smutná na zastávce, všude ptáčci zpívají, sluníčko dává, ale já nic, jen černé myšlenky. Tu někdo šeptá přímo do ucha:
Třeba vám pomůžu vaše trápení vyléčit?
Otočím se svěží chlapík, voní lépe než pražská kavárna! A mně je v té době 45! Mohla bych být znova v kurzu? Ale stydím se jak puberťačka. Naštěstí přijel autobus, skočila jsem dovnitř a byla pryč od hříchu. On mi jen mávl. Celý den jsem na práci snila jen o něm. Dva týdny jsem dělala neviditelnou na oko…
Ale tenhle panáček jmenoval se Egon prorážel mou obranu jak buldozer. Každé ráno čekal u stejné zastávky. Já už skoro včas chodila, jen abych viděla, jestli tam zevluje. Jakmile mě zmerčil, posílal mi vzdušné polibky.
Jedno ráno donesl rudé tulipány. Kam s kytkou do práce? To mě hned prokouknou kolegyně a udělají ze mě oběť! Egon se usmál, pohotově podal kytku jedné panoramaticky zvědavé babičce, která celou scénu sledovala. Ta skoro omládla: Děkuju, chlapče, a přeju ti divokou milenku! Zrudla jsem okamžitě, jen aby nepřála mladší ženu, to by mě hanba umořila!
Egon pokračoval: Tak pojďte, Naďo, budeme spolu oběti!
Přiznávám, byla to nabídka lákavá, přímo v pravý čas. S Arturem už to nešlo ten jen nehybně ležel doma, čichal propařený alkohol.
Egon byl abstinent, nekuřák, bývalý volejbalista (bylo mu 57), vtipný a rozvedený. Měl v sobě nějakou divokou sílu.
Ponořila jsem se do toho jako do bazénu na koupališti ve Žlutých lázních! Tři roky jsem se plácala mezi domovem a Egonem. Duše byla zmatená.
Ani jsem neměla sílu ani chuť přestat. Ale když už jsem chtěla odejít, stejně jsem neměla energii. Tohle je přesně jak z českého přísloví holka odhání chlapce, ale stejně nejde dál. Egon mě měl jak rybu na háčku! Kdo oblíbil zboží, rozum jde stranou. Když Egon stál vedle mě, ztrácela jsem dech! To už bylo poblouznění.
Ale věděla jsem, že tohle vášeň nemůže skončit dobře. Nemilovala jsem ho.
Vracela jsem se domů úplně vyčerpaná z horkého milence, a chtěla se jen schoulit k manželovi ať opilému, smrdícímu, ale tak známému a opravdovému! Vždyť vlastní chleba je lepší než cizí koláče! Říká se, že vášeň je od slova “trpět”. Tak jsem si přála už odtrpět, vyhořet v Egonovi a vrátit se do rodiny. To mi radil rozum. Tělo utíkalo za sladkou propastí. Nešlo s tím nic dělat.
Můj syn o Egonovi věděl. Jednou nás viděl v restauraci, když tam přišel s přítelkyní. Musela jsem Egona seznámit se Sváťou. Podali si ruce a došlo na formální rozloučení. Večer seděl Sváťa u večeře, koukal na mě a čekal, co řeknu. Jen jsem zažertovala: Kolega mě pozval řešit nový projekt. Jasně v podniku, řekl a významně mrknul. Neodsuzoval mě jen mě prosil, ať se s tátou nerozvádím. Přesně v tomhle duchu prý, počkej, třeba se táta vzpamatuje.
Cítila jsem se jako zaběhnutá ovce. Rozvedená kamarádka vše komentovala svým typickým: Naďo, hoď s těmi milenci jednou provždy do koše a dej si pohov. Brala jsem si její rady k srdci vždyť teď už dožívá třetího manžela, což je zkušenost k nezaplacení. Logika mi jasně říkala stop! Ale až když se Egon jednou pokusil zvednout na mě ruku, byla to ta poslední kapka.
To byla ta chvíle. Kamarádka mi říkala Moře je klidné, dokud stojíš na břehu! Z očí spadly klapky, svět najednou zase zářil! Tři roky trápení fuč! Svoboda! Pokoj!
Egon mě ještě dlouho uháněl, čekal mě v ulicích, klekal v parku na kolenou a žadonil o odpuštění přede všemi Stála jsem si na svém. Kamarádka mě objala, dala mi hrnek s nápisem: Jsi frajerka!
Artur věděl o Egonově aféře. Egon mu sám volal, vyprávěl detaily. Byl jistý, že odejdu. Ale Artur mi přiznal:
Když jsem poslouchal ty tvé nápadníky, chtěl jsem se v tichosti ztratit. Vím, že jsem si za všechno mohl sám. Vyměnil jsem ženu za zeleného ďábla. Jsem blbec. Co bych ti mohl říct?
Uběhlo deset let. S Arturem máme dvě vnučky. Sedíme jednou u oběda, popíjíme instantní kávu. Dívám se z okna, Artur mě vezme za ruku:
Naďo, nekoukej po světě. Já jsem tvoje štěstí. Věříš mi?
Samozřejmě, věřím, láskoPodívám se na něj. Pořád má ty oči, které mě kdysi dostaly trochu utrápené, ale hluboké, s jiskrou, která nezmizela. Slunce na parapetu tančí ve vlasech našich vnuček, které si v kuchyni staví hrad z utěrek. Všechny bolesti jsou najednou maličké. Držím Artura pevně, jako by se teprve teď vrátil domů.
Možná, řeknu potichu, možná jsi nebyl moje štěstí celý život… Ale dneska ano. Dneska jsi přesně to, co potřebuju.
Usměje se. V tom úsměvu je omluva za všechny minulé roky a naděje na nové. Tichounce mi sklouzne polibek na ruku.
Venku ptáci zpívají a z kuchyně se ozve dětský smích. Myslím na všechno, co jsem prožila, všechny ztráty a objevy.
Nakonec si uvědomím, že štěstí není ten, kdo nás nikdy nezranil, ale ten, s kým umíme znovu začít. Proto vím, že tohle je můj domov. A protože sedím právě tady, vím, že jsem si vybrala správně.
Za oknem kvete šeřík. A já jsem klidná.