Ty jsi nezodpovědná, mami. Množ se někde jinde.
Jitka byla sotva sedmnáctiletá, když si vzala Honzu. Sotva opustila gympl a už měsíc nato nosila prsten na prstu a bříško, které jí lezlo z džín rychleji než stoupačka v paneláku. Sousedky si šuškaly, že to byl jasný úlet na první pohled taková ta stará dobrá klasika: No jo, byla v tom, tak si ho musela vzít!
Porodila dceru, dali jí jméno Bára, a usadila se s Honzou v bytě jeho maminky. Tchyně, paní Milada Novotná, však bydlela jinde, jen dvě stanice tramvají daleko, ale pokládala za svou svatou povinnost kontrolovat mladým každý krok. Ten byt měl tři pokoje, vyšší stropy a nábytek, který Milada vybojovala ve frontě na nábytku za socialismu. Jitka se tam vždycky cítila jen jako návštěva, co se zdržela déle, než bylo v plánu.
S Bárou byla Jitka ráda. Pleny, dupačky, noc bez spánku, první zoubek, první krůček, první mamí, při kterém se Jitce málem srdce rozskočilo štěstím. Ale Bára nerostla jen s mamkou kromě Milady ji měla na starost i teta Radka, Honzova pětatřicetiletá sestra, která zabírala miniaturní pokojík vedle kuchyně. Radka byla taková ta suchá holka s vypnutým drdolem a obličejem, jako by měla pod nosem pořád vatu s dezinfekcí. Milada a Radka byly ženy zásadové, dokonalé typ, co ví, jak se má žít, vychovávat, prát, vařit guláš i žehlit prádlo a hlavně, jak správně mít poslušného chlapa.
Jitko, jak to, že Honzovi dovoluješ chodit s kamarády do hospody? stáhla Milada koutky a povzdechla si. Můj muž Pánbůh mu dej nebe vždycky šel po šichtě domů rovnou. Já mu stanovila železné pravidlo: rodina je rodina!
Jitka mlčela. Přesvědčit tchyni byla předem prohraná bitva stačil její pohled a každý odpor šel do háje. A Radka ještě přisadila: Jitko, hlavně tu Báru hlídej, ať je pořádná. Přinesla jsem jí knížky, pěkně podle věku. Dnešní děti jsou rozmazlený, ale za to můžou matky.
Takže Jitka sledovala a Bára četla ty feministický knížky, které propašovala teta, s babičkou chodila do galerie na Muchu, angličtina s lektorem (díky babi) a vůbec, vyrůstala celkem vzorně, prý jak mladá Milada, říkali sousedi.
Honza, Jitčin manžel, byl klidný a nenápadný chlap, makal jako technik ve fabrice, měl rád fotbal a pivo po šichtě. Jitka ho milovala takovou tou láskou, co roste po desetiletí společného žití všechno už si řekli, na všem se pohádali a občas už neměli potřebu nic předstírat. I Honza ji měl rád, ale ukazoval to nešikovně. Někdy jí udělal čaj do postele, jindy vstal dřív a usmažil vajíčka, když spala.
Milada svého syna opečovávala, jako by mu bylo pořád deset. Často u večeře prohlásila: Honzo, už bys mohl mít trochu víc sebevědomí. Chodíš tu jak stín. Tvá žena kouká, jestli jsi chlap nebo kluk.
Honza neřekl nic, jen skláněl ramena. Jitka ho pak v noci hladila po hlavě a šeptala: Neslyš ty kecy, ty jsi pro mě nejlepší. Honza si jen povzdechl a usnul. Jitka ještě dlouho koukala do stropu a přemýšlela máš někoho rád a stejně ho neumíš ochránit před vlastní matkou, protože se bojíš, protože byt není tvůj, protože jsi tu pořád jen cizí.
Když bylo Báře třináct, Milada vážně onemocněla. Rakovina slinivky. Nepoplakala si. Jen stiskla rty a zamířila k notářce sepsat závěť. Všechno rozdala podle vlastních měřítek: svůj dvoupokojový byt v centru Radce, ten velký třípokojový, kde žila Jitka s rodinou, synu Honzovi. Podle Milady fér každý své, nikdo nebude brečet.
Jenže pak se stalo to, co nikdo nečekal. Tři týdny po sepsání závěti vyšel Honza z fabriky, mířil na tramvaj a na přechodu ho srazilo auto. Mladá řidička koukala do mobilu tak to aspoň stálo v protokolu. Jitka se dozvěděla o všem od Radky. Volala jí ve slzách: Jitko, Honza je mrtvý. Byl to náraz, sanitka už nestihla nic udělat. Musíš do márnice. Potřebují identifikaci.
Jitka pak ani nevěděla, jak se tam dostala, jak na manžela koukala, jak podepisovala papíry a domů jela rozhozená. Bára byla u babičky a Jitka přišla do prázdného bytu, posadila se na gauč a vydržela tak do rána.
Milada přežila svého syna o dva měsíce. Doktoři říkali, že nemoc rychle postoupila, chemoterapie nezabrala, tělo bylo vyčerpané ale Jitka si myslela, že Milada už jen nechtěla dál, když Honza odešel. Jak ho kritizovala, přece jen to byl její kluk. Něco v té železné ženě se zlomilo. Za pár týdnů zmizela, stala se z ní jen suchá mumie v nemocnici, co civěla do zdi. Na smrtelné posteli si vyžádala notářku a přepsala závěť třípokojový byt, který měl dostat syn, přepsala na vnučku Báru.
Byt Báře, řekla nemocná Milada Radce. A ty, Radko, máš ten svůj, jak jsme se dohodly. Dohlídni na Báru, ať nezvlčí, jako se to povedlo její matce. Jitka je v jádru dobrá, ale slabá a Bára potřebuje pevnou ruku.
Radka kývla, žádný sval na tváři. Celá máti zásadová, tvrdá.
Jitka zůstala sama s dcerou v bytě, který papírově patřil Báře ale Báře bylo čtrnáct, poručitou byla Jitka, takže vlastně pořád jejich. První roky Jitka na vlastnictví nemyslela, nebyl čas. Musela makat, živit dítě, všechno, co dřív táhli dva, táhla sama.
Uteklo pět let práce, šetření, věčné dohánění. Chtěla, aby Bára měla všechno jako ostatní: kvalitní oblečení, nový mobil, doučování. Nezvykla si stěžovat dělala, co bylo třeba. Když Bára pak zvládla přijímačky bez protekce na Karlovu univerzitu, Jitka byla pyšná, dojetím brečela. Všechna dřina nebyla marná dcera je chytrá, vzdělaná, čeká ji lepší budoucnost. Bára si už od druháku přivydělávala překlady, díky angličtině, kterou ji hlídala babička i teta.
Když už to vypadalo, že se život uklidnil, že Jitka konečně může myslet i na sebe, potkala Aleše. Poznali se náhodou v autobuse, pomáhal jí s těžkou taškou. Ukázalo se, že pracuje ve stejné budově, je o třináct let starší, má dvě dospělé děti a jeho manželka je už pět let po mrtvici upoutaná na vozík. O Aleš se staral.
Nejsem žaden hrdina, řekl Jitce při třetím rande, když seděli na lavičce v parku a drželi se za ruce. Nemůžu ji nechat. Tolik let jsme spolu, máma mých dětí. Ale už jsem zapomněl, jaké to je něco chtít, z něčeho se radovat. S tebou jsem si to připomněl.
Jitka chápala. Bylo jí třicet osm a v tomhle věku už nehledáš prince na bílém koni, nevěříš na pohádky o lásce navždy. V tomhle věku bereš, co přijde.
Neřekla Báře hned pravdu. Zatajíla to, vymlouvala se na práci, schůzky s kamarádkou, ale Bára byla bystrá, všímavá. Zaznamenala změnu máma byla zadumanější, častěji se usmívala, a jednoho dne, když Jitka vytáhla ze skříně nové šaty, které si koupila na rande s Alešem, Bára se přímo zeptala:
Mami, máš někoho? Začala ses o sebe starat, nové šaty, nový parfém. Vypadáš šťastně.
Jitka zrudla, jako středoškolačka a vyklopila vše. O Alešovi, o jeho nemocné ženě, o tom, že ho opravdu miluje.
Bára poslouchala, tvář jí tvrdla a chladla. Když Jitka skončila, Bára si sundala brýle (ještě to divadlo) a řekla klidně, s dospělým podtónem, který Jitka znala jen od Milady:
Mami, víš, co říkáš? On je ženatý! Moje matka, která mě učila morálce, teď přiznává, že leze za cizím chlapem. Slyšíš se?
Báro, ty to nechápeš… začala Jitka, ale dcera jí skočila do řeči:
Chápu všechno. Jsi sama, bolí tě to, chceš někoho. Nejsem blbá. Ale máš hranice! Ženatý chlap je tabu. Nemáš osmnáct, abys zalítla do takových průšvihů.
Naštvala se, rozbrečela, ale přisoudila to mladické černobílosti. Bára vidí svět jen jako správné a špatné, bez odstínů šedi.
S Alešem se vídali tajně v chatě u známého, když byl na služebce, nebo v bytě na pronájem přes známou realiťačku. Jitka věděla, že to není pohádkový milostný příběh, ale ve svých letech brala každou hezkou chvíli.
Občas si říkám, zamumlal Aleš, když leželi v nočním tichu, že na to nemám právo. Na tebe, na štěstí… Jsem doma, pečuji o ženu, a pak utíkám za tebou. Je to svinstvo, viď?
Jo, je, přikývla Jitka. Ale já tě neodsuzuju a nemůžu ti lhát…
Jsi nejlepší holka, co jsem poznal, políbil ji na rameno. Já tě neopustím, víš to. Ať se stane cokoliv, budu s tebou.
A Jitka věřila. Po pěti letech samoty, únavy a tahání všeho sama, zoufale potřebovala slyšet, že je dobrá, že s ní někdo stojí.
Pak zjistila, že je těhotná. Nejprv tomu nevěřila. Tři testy, potom gynekologie doktorka v Karlíně na ni mrkla a řekla: Matko, jste těhotná, malinký termín, srdíčko bije, všecko v cajku. Jitka vyšla z ordinace, posadila se před poliklinikou na lavičku a rozbrečela se. Strach, radost, zoufalství, naděje všecko v jednom guláši.
Nevěděla, jak to říct Alešovi. Týdny nad tím přemýšlela, v hlavě simulovala reakci překvapení, panika, radost? Nebo vyděšení, uhýbání pohledem pozor, mám už dávno odžito, dvě odrostlé děti, žena nemocná, nezvládnu to, je to chyba? Aleše znala nebyl hajzl, ale čekala, že bude proti. Ne zlý, ale vyděšený. Bojí se změn, zodpovědnosti, že to jeho složitý život nerozdejchá.
Ale čeho se Jitka bála víc než Aleše? Říct to Báře. Odkládala ten rozhovor, čekala na správný moment, ale nikdy nenastal, a tak jednoho večera, když se Bára vrátila od tety Radky, sedla si k ní ke stolu a vypálila:
Báro, musím ti něco říct. Jsem těhotná.
Bára ztuhla s hrnkem čaje.
S tím ženatým? tiše.
S Alešem, ano. Je to jeho.
Já to věděla, uchechtla se Bára, ale uchechtnutí bylo bez špetky radosti. Mami Ty jsi normální? Třicet osm, dvě práce, já právě zvládla přijímačky, sotva jsme začaly normálně žít a ty teď… chceš mít další dítě? S chlapem, který svou manželku nezvládá ani opustit a nic ti fakticky nabídnout nemůže?
Báro, nebuď taková… Jitčin hlas se zlomil. Je to můj život, moje dítě. Nepotřebuju tvůj souhlas.
Ani ho nečekej, vstala Bára a výraz jí ztvrdl jak žula. Nebudu ti tu podporovat další množírnu. Tohle je můj byt, babička mi ho odkázala a ty už tu dávno bydlíš spíš z milosti než z právního nároku.
Jitce zbělela tvář. Koukala na dceru tu holku, kterou v osmnácti porodila, vodila do školky, nosila na tancování, pracovala kvůli ní od nevidím do nevidím, a teď ji nepoznávala. Před ní stála někdo cizí, s hlasem Milady a výrazem Radky, ke kterým ona nikdy nepatřila.
Báro, co to říkáš? Jitka se rozklepala, musela se opřít o stůl. Tohle je náš domov, bydlíme tu spolu už tolik let, vždyť já tě tu vychovávala!
Bydlíš tu, protože byl Honza naživu, skočila jí dcera do řeči. A když zemřel, babička tě mohla vyšoupnout, ale nezavřela dveře kvůli mě. Ale byt byl vždycky můj, mami. Chápeš? Můj. Vyhodit tě nehodlám, nejsem zrůda. Ale další děti od vdaných chlapů tady nebudeš tahat. Chceš rodinu, táhni za otcem dítěte a řeš bydlení s ním.
Ty fakt můžeš být tak krutá? Jitka brečela, už se nesnažila skrývat slzy. Já tě porodila v osmnácti…
A taky jsi nad tím moc nepřemýšlela, utřela ji Bára. A teď děláš tutéž chybu. S kým? S chlapem, co už má kompletní rodinu a jednu ženu na krku. Co pak, jestli uteče? Zůstaneš sama s dítětem, jenže už ne v osmnácti, ale skoro ve čtyřiceti a unavená. Já ti nepomůžu, mám svůj život, svou školu.
Ty mi nechceš pomáhat? Jitka se na ni dívala s tolika bolestí, že i Bára na vteřinu odvrátila pohled. Ty jsi moje jediná dcera, myslela jsem, že jsme rodina, že máš radost, že budeš mít sourozence…
Radost?! Bára se rozesmála, ale byl to smích tvrdý a hořký. Mami, prober se. Další dítě teď? Kdo ho bude živit? Ty? Ty, co makáš na dvě směny, a budeš ho hned odkládat do jeslí? Pak já mám být chůva? Ne, díky. Neschvaluju tvou nezodpovědnost. Nechci ti bránit, to je tvoje věc. Ale už nechci poslouchat pohádky o hodnotách. Ty teď nemyslíš na rodinu, jen na chlapa. Já nebudu řešit tvoje průšvihy.
Začínáš být jako tvoje teta… a babička… ony byly zásadové. Já jsem pro vás vždycky byla cizí, viď? Příživnice, co tu žila, dokud ji snášely.
To není fér, zamračila se Bára. Nechci být za potvoru. Mám tě ráda, nikdy tě nevyrazím. Ale chci žít svůj život. Bez cizích dětí a neřešených trablů. Je to můj byt, moje rozhodnutí.
Cizích? Jitka si sáhla na srdce. Vždyť je to tvůj brácha, tvá krev! Báro, vzpamatuj se!
Ne, mami. Tvoje dítě. Ne moje. Já nechci přebalovat cizí mimino, nechci, aby můj byt byl školka. Teď začínám svůj život. Chci studovat, chci žít.
Jitka klesla na židli. Přes slzy viděla dceru s rukama na prsou, rty pevně sevřené samá Milada a Radka, tyhle spravedlivé ženy, pro které byla Jitka vždycky navíc.
A půlka bytu by byla moje, zašeptala Jitka s hořkostí. Kdyby táta zemřel až po babičce, půlka je moje. Byla bych dědička, byla bych tu právem…
Ale nestalo se to tak, utla jí Bára. A babička věděla, co dělá. Ty jsi nezodpovědná. Ve třiceti osmi znovu těhotná. Kdyby byt dostala ty, už dávno bys ho prošustrovala. Babička mi věřila. Já ji nezklamu.
Ty už jsi jí, Báro, povzdechla si Jitka. Ta tenká nit mezi nimi, mateřská láska je pryč. Já jsem tady na tvou milost. Jenom příživnice v tvém bytě.
Mami, nedělej z toho drama, povzdechla si Bára, jak unavená babka. Máš jistotu střechy. Ale už žádné děti, žádní muži, konec experimentů. Jestli chceš rodinu, obrať se na Aleše. On je otec, on má zodpovědnost.
Aleš to nezvládne, vyklouzlo Jitce.
No vida! uchechtla se Bára, a výraz byl přímo babiččin. Jitka zavřela oči nechtěla na to koukat. Dala ses dohromady s někým, kdo nemá co nabídnout. A teď čekáš, že tady budu chůva, že ti budu dělit byt, zatímco ty budeš courat po láskách. Ne, mami. Ani náhodou.
Neprosím tě o chůvu, zašeptala Jitka. Jen abys mě pochopila. Nevyhazuj mě…
Nebudu tě vyhazovat. Zůstaneš. Ale sama. Pokud porodíš, hledej si jiné bydlení. Dávám ti čas do porodu. Ale dítě sem nepatří. Nechci, aby ses mi tu roztahovala a měnila mi život.
Jitka popošla do svého pokoje, zavřela dveře, ulehla na postel a stočila se do klubíčka jako malé dítě.
Něco v ní prasklo, ta tajná pupeční šňůra, která údajně nikdy není zpřetrhaná mezi mámou a dítětem. Praskla a v Jitce zůstala prázdná černá díra, která pohltila všechny vzpomínky: první Bářin krok, první úsměv, první mamí, jak jí šeptala mám tě nejradši na světě.
Nejsem chyba, zašeptala Jitka do polštáře tak tiše, že ji neslyšela ani ona sama. Jsem tvá matka.
Z vedlejšího pokoje už řinčela televizní znělka. Jitka pochopila, že pro dnešek bylo řečeno vše. Dcera už se hlouběji netrápí pustila si prostě barrandovský biják.
Ve tmě se Jitka najednou natáhla po telefonu a vyťukala číslo Aleše. On zvedl po druhém zazvonění seděl prý u postele manželky.
Aleši, řekla bez citu, jsem těhotná. Potřebujeme bydlení. Zvládneš nás uživit? Byt, peníze, abych aspoň rok nemusela do práce. Řekni na rovinu.
Slyšela jeho zatajený dech. Pak rychle koktal: Jitko, takhle… já přece… víš jak to mám. Žena, pečovatelka, peníze žádné, děti mi taky občas vypomůžou, ale teď Mám tě rád, ale byt neutáhnu, matko. Pomůžu, jak budu moct, ale velké sliby nečekej…
Tak po malých dávkách, zopakovala Jitka. Jasně.
Nevzdávej to, sejdeme se, něco vymyslíme, určitě najdeme řešení
Položila, aniž by se rozloučila. S novou bolestí v srdci odložila mobil, zavřela oči, ležela v tichu, poslouchala lednici a vzdálené štěkání psa. Když se venku rozednilo, vstala, tiše se oblékla, popadla občanku a kartičku pojišťovny a vyšla z bytu. V čekárně ženského lékaře seděla na tvrdé židli a jen koukala do zdi.
Když přišla na řadu, ta samá doktorka se zeptala: Tak co, budeme vás evidovat?
Jitka odpověděla klidným hlasem: Ne. Já jdu na interrupci.
Doktorka jen tiše povzdechla a napsala jí termín. Jitka vyšla ven do ostrého, chladného rána a tam, na schodech polikliniky, se rozbrečela. Kolem chodily těhulky, ženy s kočárky a nikdo si jí nevšiml.