Když se v rodině koná svatba, je to vždy velká událost a pro všechny obrovské emoce. Svatba naplní celou rodinu radostí a vzrušením.
Lidé ale často nahlíží věci jen z jedné strany, i když všechno je jako mince se dvěma líci.
Ne, nemyslím si, že manželství je něco hrozného. Jen mnoho žen u nás pořád věří, že štěstí se dá najít jenom v manželství a založení rodiny. Spousta mladých dívek vůbec nechápe, co to manželství obnáší.
Mají jen jeden velký plán vdát se a pak se všechno samo vyřeší.
Rád bych popsal svoji zkušenost. Dlouho jsem žil v přesvědčení, že když si vezmu ženu, kterou miluji, a založíme spolu rodinu, budu nejšťastnější člověk na světě.
Jenže manželství přineslo do mého života hodně nových starostí. Ještě jsme ani nezačali spořit na bydlení a už jsme se dozvěděli, že čekáme dítě. Dneska je narození dítěte pořádně drahá záležitost.
Byli jsme nadšení, že budeme mít miminko. Moje žena byla na mateřské a já se snažil rozjet podnikání, ale často jsme si nebyli jistí, jestli vůbec zvládneme zaplatit vše potřebné. Ani nemluvím o tom, že bychom našetřili na vlastní byt. Rodičovství pro moji ženu taky nebylo snadné. Náš syn byl neklidný a často nemocný, žena byla vyčerpaná, trpěla nedostatkem spánku a její nervy byly tak napnuté, že měla co dělat, aby se vůbec ovládala. Občas si chtěla prostě jen zabalit a odejít. Ne každá žena se prostě dokáže stát oporou rodinného života.
Přál bych si, abych to pochopil dřív. Když bylo synovi dva roky, přišel jsem o podnikání. Upadl jsem do těžké deprese. A kde je deprese, tam často bývá i lahev něčeho ostřejšího. Nebylo to tak, že bych mohl utéct před problémy manželka musela vzít situaci do svých rukou. Zapsala syna do školky a našla si dvě práce na plný úvazek. Dřela od rána do večera, jen aby nás uživila, zatímco já se válím v posteli a utápím se v alkoholu. Bylo to tak těžké, že měla chuť křičet. Sama by to zvládla jednodušeji bez těch nervů, únavy i finančních potíží.
Jednou poprosila mou mámu svoji tchýni aby se mnou promluvila a dala mě do latě. Pro chlapa přece není obvyklé vzdávat se a nechat ženu, ať se vším bojuje sama. Zároveň si jí postěžovala, že už nemůže, že je na dně sil.
Čekala podporu a útěchu. Ale místo toho jí tchýně suše řekla: Víš co, nejsi jediná, kdo má těžké období. Ale jako žena musíš vydržet. Není hezké, když ženská ukáže slabost.
Žena je prý tím, co drží rodinu pohromadě, tak ať raději mlčí, když má chuť křičet, a skryje oči, když by chtěla plakat. Ať přijme svůj osud a jde dál. Žádné stěžování!
Její slova bodla jako nůž.
Je to sama žena a dobře ví, jaké to je těžké. Její muž byl také pecivál, ale místo vzájemné pomoci mě vlastně donutila, abych zavřel oči a přetrpěl to. Ale kolik toho má člověk snést? Máme jen jeden život a měli bychom se snažit žít ho co nejklidněji a s radostí. Překážky budou vždy, ale takhle by to být nemělo. Každá žena si zaslouží být veselá a milovaná.
Deník mi dnes připomněl jednu věc že i když jsou rodinné tradice silné a oběti matek obrovské, nesmíme přehlížet sebe samé a svoji důstojnost. Život je náš a sílu máme hledat i ve vlastní spokojenosti, ne jen v zavřených očích a tichém dusnu.