Byla to Alžběta. Od té chvíle žila ve filmu.
Jitka už více než hodinu vozila svou dceru večerní Prahou. Zastavily se v pár obchodech – ne aby něco koupily, ale jen aby se na chvíli cítily jako obyčejná rodina. Koupily jen zmrzlinu a džus. Pak si sedly na lavičku u vchodu pod rozkvetlým šeříkem. Anička milovala tyto procházky a domů se nehrnula – připadalo jí, že tady, pod oblohou, je o kousek blíž svobodě.
A najednou k domu přijelo auto s nápisem „FILM“. Vystoupil z něj vysoký muž, rozhlédl se po dvoře a s úsměvem zamířil k nim. Když došel, zastavil se přímo před Aničkou:
„Ty jsi Anička?“
„Ano…“ zarazila se holčička.
„Přišel jsem za tebou.“
„Za mnou?“ opsala otázku a srdce jí začalo bít rychleji.
„Chceš hrát ve filmu?“
Anička pohlédla na maminku, pak na neznámého muže, a v hlase jí zaznělo zklamání:
„Proč si ze mě děláte legraci?“
„Nedělám. Jmenuji se Jakub, jsem režisér. Hledáme hlavní hrdinku. Ty se nám moc hodíš.“
Jitka tomu zprvu nevěřila, ale když viděla, jak dceři oči zazářily, jak se v obličeji objevila opravdová naděje, jen pokývla:
„Pokud si nevystřelíte – zkusme to.“
Tak se ocitly na filmových studiích Barrandov. Aničku vyvezli doprostřed sálu, ostrá světla, kamery, prázdno. Najednou se objevil mladík – vysoký, okouzlující, s úsměvem jako z filmu:
„Ahoj. Já jsem Tomáš. Ve filmu budeme partneři. A ty jsi Alžběta.“
Anička neodpověděla. Nemohla uvěřit, že se to děje doopravdy. Nebyla herečkou – jen holčičkou na vozíku, kterou najednou chtěli učinit součástí příběhu.
Natáčení začalo. Učili ji, vysvětlovali, vedli. Nejprve scény s rodiči, pak s Tomášem. Záběr za záběrem, věta za větou, ale to hlavní – Anička nehrála. Žila. Plakala, když ji podle děje opustili, smála se, když hrdina vtipkoval. A když ji Tomáš zvedl do náruče a podíval se jí do očí – srdce jí tlouklo jako splašené. Nebyl to jen film. Byl to její život, jen v obraze.
Jakub, režisér, ji zbožňoval. Říkal:
„Jsi skutečná. Jsi moje Alžběta. Nehraješ, tím dýcháš.“
Rostla, jako květina. Každý den měl smysl. První polibek – v záběru, ale ona věděla: pro ni byl opravdový. I když v náročných scénách používali dublérky – skoky do vody, scény s nošením v náručí – Anička se nezlobila. Její duše byla na plátně.
Týdny plynuly. Natáčení skončilo. Všichni se rozjeli. Anička se znovu ocitla na svém dvoře, pod tím samým šeříkem. Ale teď měla jméno v titulcích. Zkušenost. A srdce plné pocitů.
Jitka s hrdostí říkala::
„Představ, za dva měsíce jsi vydělala skoro půl milionu korun. Koupíme, co budeš chtít.“
„Já nejs„Nejsem princezna, mami…“ povzdychla si Anička a smutně pohlédla na své nohy.