Jsi Alžběta. Odteď žiješ ve filmu.“
Eva už déle než hodinu vozila svou dceru večerní Prahou. Zastavily se v pár obchodech – ne aby něco koupily, ale jen aby se na chvíli cítily jako normální rodina. Koupily jen zmrzlinu a džus. Pak si sedly na lavičku u domu pod rozkvetlým šeříkem. Terezka milovala tyhle procházky a domů se vůbec nechtělo – připadalo jí, že tady, pod oblohou, je o kousek blíž svobodě.
A najednou k domu přijelo auto s nápisem „FILM“. Vystoupil z něj vysoký muž, rozhlédl se po dvoře a s úsměvem zamířil k nim. Přistoupil přímo k Terezce:
„Ty jsi Terezka?“
„Ano…“ zarazila se holčička.
„Jdu za tebou.“
„Za mnou?“ zeptala se překvapeně a srdce jí začalo bít rychleji.
„Chceš hrát ve filmu?“
Terezka se podívala na mámu, pak na neznámého muže a v hlase jí zaznělo zklamání:
„Proč si ze mě děláte legraci?“
„Nedělám. Jmenuju se Jakub, jsem režisér. Hledáme hlavní hrdinku. A ty jsi pro nás jako stvořená.“
Eva tomu ze začátku nevěřila, ale když viděla, jak se dceři rozzářily oči a jak se v nich objevila opravdová naděje, jen přikývla:
„Pokud si z nás neděláte srandu, tak to zkusíme.“
A tak se ocitly v barrandovských ateliérech. Terezku vyvezli doprostřed sálu, ostrá světla, kamery, prázdno. Najednou se objevil kluk – vysoký, charismatický, s úsměvem jako z filmového plakátu:
„Ahoj. Jsem Ondra. Ve filmu budeme partneři. A ty jsi Alžběta.“
Terezka neodpověděla. Nemohla uvěřit, že se to děje doopravdy. Nebyla herečkou – jen holkou na vozíku, kterou najednou chtěli vtáhnout do příběhu.
Natáčení začalo. Učili ji, vysvětlovali, vedli ji. Nejprve to byly scény s rodiči, pak s Ondrou. Scéna za scénou, replika za replikou, ale to hlavní – Terezka nehrála. Žila. Plakala, když ji podle scénáře opustili, smála se, když její hrdina řekl vtip. A když ji Ondra vzal do náruče a podíval se jí do očí – srdce jí bušilo jako o závod. Nebyl to jen film. Byl to její život, akorát před kamerou.
Jakub, režisér, na ni nedal dopustit. Říkal:
„Jsi přirozená. Jsi moje Alžběta. Nehraješ, tím žiješ.“
Rozkvétala jako květina. Každý den měl smysl. První polibek – ve scéně, ale ona věděla: pro ni byl opravdový. I když v náročných záběrech používali kaskadérku – skoky do vody, scény s nošením v náručí – Terezka se nezlobila. Její duše byla totiž na plátně.
Týdny plynuly. Natáčení skončilo. Všichni se rozjeli domů. Terezka se zase ocitla na svém dvorku, pod tím samým šeříkem. Ale teď měla jméno v titulcích. Zkušenost. A srdce plné pocitů.
Eva pyšně říkala:
„Představ si, za dva měsíce jsi vydělala skoro půl milionu korun. Koupíme ti, co budeš chtít.“
„Já nejsem princezna, mami…“ smutně se podívala Terezka na své nohy.
„Ale byla jsi. A ještě budeš.“
A najednou zase – auto. TaxíkZ něj vystoupil Ondra, s kyticí růží a úsměvem, který tentokrát nebyl jen pro kameru.