Jsem už dost stará, do důchodu jsem odešla už dávno. Nicméně opravdu nemám ráda, když mi cizí lidé říkají babičko.
Cítím se pak nepříjemně. V některých ohledech mě to dokonce uráží. Je pochopitelné, když mi tak říkají moje vnoučata. Ale když mě tak osloví někdo cizí, otřesu se. Cítím se, jako by mě někdo bezdůvodně hodil do hnoje nebo urazil.
Poprvé se mnou takto jednali asi před osmi lety, když jsem šla k lékaři. Tehdy jsem byl velmi šokován. Ale nejvíc mě urazilo, že mě muž, který byl o něco mladší než já, nazval bábou. Sám byl v důchodovém věku, ale k ženám neměl žádnou úctu!
Takové nečekané zacházení mě velmi překvapilo. Ani jsem nenašla správná slova, abych mu odpověděla.
Takhle mě oslovují poměrně často. A zajímavé je, že většina mužů, kteří to říkají, jsou v mém věku. Někdy mám chuť jim hrubě odpovědět. Ale krotím své pohnutky. A někdy odpovídám něžně a v odpověď položím otázku: “Co potřebuješ, vnučko?”. A pak pozoruji reakci dotyčného. Většinou se mnoho lidí po takové reakci nějak stáhne a stydí se, protože si uvědomí, že řekli něco špatného . Ale nikdy se neomluví, jen mlčky projdou kolem.
Paní,neumím si představit,že by mi moje milovaná vnoučátka říkala třeba křestním jménem. Oslovení “babička” je po tom “máma” nejkrásnější.Já se třesu,když je delší dobu nevidím/tj. 14 dní/.Naopak já si tu roli neskutečně užívám.Když se máme všichni setkat,tak to je pro mne svátek. Měla jsem babičku,kterou bych přála všem dětem,protože si nás brala 11 dětí na prázdniny.A když jsme se jí jednou zeptali, jestli měla v životě nějakou velkou lásku,tak nám odpoěděla.” Vás děti.Bu’dte na oslovení babička hrdá.Ne každá žena v našem věku to může říci.