Jsem vdaná už čtyři roky a celou tu dobu živím svého muže.
Je mi 32 let a už čtyři roky jsem provdaná za člověka, který se pro mě stal nesnesitelnou zátěží. Jmenuji se Jana, bydlím v Brně a celou tu dobu tahám rodinný rozpočet na svých bedrech. Můj manžel, Tomáš, je o osm let starší než já, a už jsem unavená z toho, jak mlčky snáším jeho nezodpovědnost. Dneska jsem to nevydržela a poprvé po něm chtěla peníze, ale místo podpory jsem sklidila jen výčitky a výhrůžky, že odejde. Můj život se proměnil v nekonečnou muka a nevím, jak dlouho to ještě ustojím.
S Tomášem jsme manželé čtyři roky, ale za tu dobu jsem ani jednou necítila, že by mě chránil nebo miloval. Už předtím byl ženatý a má dceru z prvního manželství. Když se jeho předchozí vztah rozpadl, vrátil se k rodičům, a když jsme spolu začali chodit, tvrdil, že přespává u kamaráda. Později jsem zjistila, že to byla lež, ale tehdy jsem nad tím přivřela oči, protože jsem věřila, že láska všechno spraví. Tomáš pracuje jako obchodní zástupce ve větší firmě a jeho práce je jedna velká stresová zóna. Často vybuchuje, dělá scény a chrlí na mě své emoce. Nikdy jsem od něj nedostala podporu ani lásku a jeho výbušná povaha pro mě byla těžkou zkouškou.
Když jsem v životě prožívala těžké chvíle a potřebovala jeho oporu, Tomáš prostě sbalil kufry a odjel za svou matkou. Jednou jsem to nezvládla a po týdnu jsem ho prosila, aby se vrátil. Bydlíme v mém bytě, který jsem koupila ještě před svatbou, a všechny výdaje platím sama – nájem, účty, jídlo… Tomáš mi nikdy neukázal ani korunu. Tvrdí, že šetří na náš „společný sen“ – chalupu na Šumavě, kde prý budeme šťastně žít. Ale čím víc času ubíhá, tím víc pochybuju, jestli tu chalupu někdy uvidím. Jeho slova znějí jako prázdné řeči a už nemám sílu věřit pohádkám.
Minulou zimu narostly účty za energie, a tak jsem sebrala odvahu a požádala Tomáše, aby přispěl. Slíbil, že pomůže, ale uplynul měsíc a já stále nic neviděla. Moje trpělivost dosáhla limitu. Nemůžu už dál živit dospělého muže, který jen parazituje na mých penězích. Co bude, až budeme mít děti? Budou muset pracovat odmala, aby uživily vlastního otce? To je šílené! Koncem měsíce jsem to nevydržela a zeptala se ho přímo, jestli mi dá peníze na nájem. Místo rozumné odpovědi vybuchl, obvinil mě z nevděku a začal zase balit, že odejde.
Nechápu, proč se ke mně tak chová. Co jsem udělala, že si tohle zasloužím? Bolí to a nemůžu tomu přijít na kloub. Už nemůžu donekonečna snášet tyhle nespravedlivé hry, ale každý jeho odchod a návrat mě ničí víc a víc. Čtyři roky jsem to nesla sama, ale teď jsem na pokraji svých sil. Jak dlouho ještě vydržím, než se můj život definitivně zhroutí pod tíhou jeho lhostejnosti?
