Už čtyři roky jsem vdaná a celou tu dobu žiju jako živitelka rodiny. Je mi 32 let a můj manžel, který by měl být mým partnerem, se stal jen přítěží. Jmenuji se Alena, bydlím v Brně a už příliš dlouho táhnu veškeré výdaje sama. Můj muž, Pavel, je o osm let starší než já, a já už nemůžu dál mlčky snášet jeho nezodpovědnost. Dnes jsem se konečně odhodlala a požádala ho o peníze, místo podpory ale přišly jen výčitky a výhrůžky, že odejde. Můj život se změnil v nekonečnou tragédii a nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím.
Jsme s Pavlem manželé čtyři roky, ale nikdy jsem se u něj necítila v bezpečí ani milovaná. Už předtím byl ženatý a má dceru z prvního manželství. Když se jeho předchozí vztah rozpadl, vrátil se k rodičům a když jsme spolu začali chodit, tvrdil mi, že přespává u kamaráda. Později jsem zjistila, že to byla lež, ale tehdy jsem nad tím přivřela oči – věřila jsem, že láska vše napraví. Pavel pracuje jako obchodní manažer ve velké firmě a jeho práce je plná stresu. Často vybuchuje, dělá scény a vylévá si na mě zlost. Nikdy jsem od něj necítila oporu ani péči a jeho prudká povaha je pro mě těžkou zkouškou.
Když jsem v životě prožívala těžké chvíle a potřebovala jeho podporu, Pavel prostě sbalil kufry a odjel k matce. Jednou jsem tu samotu nevydržela a po týdnu jsem ho prosila, aby se vrátil. Bydlíme v mém bytě, který jsem koupila ještě před svatbou, a všechny účty platím sama, stejně jako nakupuji jídlo. Pavel mi nikdy nedal ani korunu. Tvrdí, že šetří na naši „společnou vysněnou budoucnost“ – dům na Šumavě, kde prý budeme šťastní. Ale s každým dnem víc pochybuji, jestli se toho vůbec dožiju. Jeho slova znějí jako prázdné fráze a já už nemám sílu věřit pohádkám.
Minulou zimu přišly vyšší účty za energie a já, po dlouhém váhání, poprosila Pavla o příspěvek. Slíbil, že přispěje, ale měsíc utekl a peníze nikde. Moje trpělivost přetekla. Nemůžu už živit dospělého muže, který si ze mě udělal živnou půdu. Co bude, až budeme mít děti? Budou muset pracovat od dětství, aby uživily vlastního otce? To je přece nesmysl! Na konci měsíce jsem to nevydržela a zeptala se ho přímo: „Chceš, nebo nechceš přispět na nájem?“ Místo odpovědi vybuchl, obvinil mě z nevděčnosti a zase začal balit věci, opět s hrozbou, že odejde.
Nerozumím, proč se mnou tak zachází. Čím jsem si tohle zasloužila? Bolí to a nedokážu najít smysl v tom, co se děje. Nemůžu donekonečna snášet tu nespravedlnost, ale každý jeho odchod a návrat mě láme víc a víc. Čtyři roky jsem ten břemeno táhla sama, ale teď už jsem na hraně. Jak dlouho ještě dokážu držet pohromadě, než se můj život úplně rozpadne pod tíhou jeho lhostejnosti?