„Tady jsem já paní domu, ne vy!“ Pokoukám se, jak jsem unavená z návštěv tchýně.
Každý její příjezd je jako tornádo – po něm zůstane jen chaos a já se ještě týden sbírám. Hlavně se tváří, jako bych jí za to měla padat k nohám. Moje tchýně je totiž žena s neotřesitelným přesvědčením, že jen její názor je správný a její metody jediné fungující. Každá její návštěva z našeho bytu udělá bojiště, kde já sama připadám jako vetřelec.
Začněme tím, že s manželem bydlíme v bytě, který jsem zdědila po babičce. Byl to sice starý štokrlat, ale dali jsme do něj všechno – vyměnili okna, vylepšili stěny, pořídili nábytek. A právě když už všechno začínalo vypadat podle našich představ, jako blesk z čistého nebe přijela tchýně.
Zkoušeli jsme jí slušně naznačit, že teď není ideální čas – ještě stále tu leží sádra, prach, nejsme na hosty připraveni. Ale co? Ona nasedla do vlaku a byla tu. A hned první den nás čekalo překvapení. Šla do obchodu, koupila tapety – prosím vás, s obřími růžemi, jako ze starých časů – a večer, bez ptaní, jeden kus natřela na zeď! My přitom ani neplánovali dělat v obýváku reno! Chtěli jsme nejdřív dokončit koupelnu, všechno mělo svůj řád. Ale ona si prostě udělala po svém.
Když jsme přišli z práce a uviděli to, málem jsem omdlela. Manžel mě musel celý večer konejšit. A ráno? Tchýně se tvářila, jako by nic, a ještě mě obvinila z nevděku. Prý se snažila a já si „dovoluju ohrnovat nos“. Druhý den odjela uražená. Manžel pak tapetu sundal a dokonce ji v obchodě vyměnil.
Říkali jsme si, že by to mohlo být poučení. Ale kdeže! Jakmile jsme opravili poslední škody, zase přijela. A začalo nanovo! Tentokrát jí vadilo, jak máme věci ve skříni. Vysypala všechno na zem a začala je „správně“ skládat. Když došlo na moje spodní prádlo, zůstala jsem bez dechu. A ještě mi poučovala:
„Krajkový prádlo je nevkusný. Jen bavlna, žádný výmluvy!“
Málem jsem jí odpověděla: „A nechcete mi třeba koupit kalhoty, co by mě zakryly až po krk?“ Ale raději jsem mlčela. A hned po jejím odjezdu jsem všechno přebrala. Pak jsem manžela poprosila, aby s ní promluvil. Promluvil… ale bez výsledku.
Další návštěvy byly stejné. Ručníky visí „špatně“, plenky jsou „jedovaté“ a jednou dokonce vyhodila balík plen – „ať toho vnoučka nekrmíte chemií!“ Naštěstí manžel zasáhl a odvedl ji, protože jsem už byla na pokraji výbuchu.
Asi se teď ptáte, jestli ji nenávidím. Ne. Na dálku je to výborná žena. Pomáhá, radí, zajímá se. Ale jakmile překročí náš práh, jde mě z ní mráz po zádech. Nemůžu se uvolnit, cítím se jako zvenčí ve vlastním bytě.
Rozhovory nefungují. Ani její vlastní syn ji nezarazí. Každou poznámku pustí jedním uchem tam, druhým ven. Považuje mě za špatnou hospodyni, protože nemyju nádorProtože nestojím nad dřezem jako socha pracího prášku a nečistím kliky od dveří hadrem namočeným v octu.
