„Jaká jsem ti žena? Snad jsme spolu byli na matrice? Dávali jsme razítka do občanky? Navlékal jsem ti snubní prsten?“
Jaroslava se zarazila. Po všem tom toužila, ale zatím žili bez formalit.
„Ne! Ne! A ne!“ řval Václav. „Ty jsi pro mě cizí člověk! Jakým právem se nazýváš mou manželkou?“
„Václavku, prosím, netrestej mě tím mlčením!“ úpěnlivě prosila Jaroslava. „Promluvme si!“
„A máš vůbec co říct?“ vybuchl Václav. „Ještě ti něco došlo? Už jsi řekla víc, než měla!“
„Ale já nic neřekla,“ špitla Jaroslava, „nic hrozného!“
„Zapamatuj si, radši si to napiš: Mlčení je zlato! Zvlášť v tvém případě!“ otočil se zády.
„Zlato, přestaň už být nabručený!“ přisedla si blíž.
„Bylo by lepší, kdybys radši nemluvila vůbec!“ rozhořčeně máchl rukama. „Kde se u vás ženských bere ta schopnost pokazit jedinou větou všechno? Učí vás to ve škole, nebo na kurzech *Jak dohnat muže k šílenství*?“
Jaroslava vnímala Václavův hněv jako trest za to, že na něj ráno vyjela. Ale taky nebyl bez viny – rozbil svůj i její hrnek.
„Jak se ti to vůbec povedlo?“ zlobila se. „Každý má ruce jako ruce, ale ty je máš snad odněkud z paty!“
Dobře, svůj hrnek rozmlátil, ale proč sahal po mém? Nebo to udělal schválně, aby nám došly oblíbené hrnky?
Běžná domácí přestřelka. Na takové se přece neuraží, jen je necháš být.
Ale Václav uraženě odešel do práce a po návratu na Jaroslavu nepromluvil. Jen zuřil, dusil se a ignoroval každé její gesto. Ani k večeři nepřišel, přestože ho třikrát volala.
Ale svět přece potřebovali urovnat!
„Václavku, kašli na ty hrnky! V sobotu zajedeme do obchodního domu a koupíme nové! A ruce máš sice levé, ale aspoň se snažíš!“
„O jakých sakra hrncích to meleš?“ Václav na ni pohlédl jako šílenec. „Ty vůbec nechápeš, co jsi svou pusou způsobila?“
„Můžu se omluvit,“ koktala Jaroslava. „Zlato, hlavně se nezlob!“
„Omluvit?“ zachechtal se hystericky. „Kdyby se dalo tvojí průpovídkou napáchané zlo napravit omluvou, byl bych nejšťastnějším chlapem pod sluncem! Takhle jsi mě ale dorazila! Rozdupanýho! Na prach!“
„Proboha, co jsem tak strašného řekla?“ Jaroslava pochopila, že nejde o hrnky. Ale o co, netušila.
„A kdo dneska mé šéfové prozradil, že mluví s *manželkou Václava*?“ ječel, až jí cákal sliny do tváře.
„Byl jsi ve sprše a telefon zvonil,“ bránila se, „tak jsem zvedla a řekla jí, ať počká, než ti podám mobil. A ona se zeptala, kdo jsem. No tak jsem odpověděla, že manželka. Když jsem ti ho donesla, už zavěsila. Co je na tom špatného?“
„A ty se ještě ptáš, co je na tom špatného?“ Václav zrudl vzteky, žíla mu pulzovala na spánku. „Co je na tom špatného? Jaká jsi mi sakra manželka? Snad jsme spolu byli na matrice? Dávali jsme razítka do občanky? Navlékal jsem ti snubní prsten?“
Jaroslava se zarazila. Po všem tom toužila, ale zatím žili bez formalit.
„Ne! Ne! A ne!“ řval Václav. „Ty jsi pro mě cizí člověk! Jakým právem se nazýváš mou manželkou?“
***
„A jak dlouho tohle ještě potrvá?“ pousmála se Sofie Nováková.
„Mami,“ okřikla ji Jaroslava, „doba je jiná a puritánské řeči ti nesluší. Ty sama jsi po tátově smrti žila s kdekým!“
„Nevymýšlej si na matku! Matka ví, co potřebuje!“ Sofie nepřestávala usmívat. „Já jsem ve věku, kdy žádné drby neulpí. Ale ty jsi mladá, máš před sebou život!“
„Mami, čtyřiapadesát není stáří! Ještě bys mohla vyjít vdávat – a podle trendů klidně i víckrát!“
„Kdyby se našel normální chlap, možná bych váhala,“ přihladila si vlasy, „zatím se spokojím s náhradními řešeními.“
„A to mi vykládáš!“ zasmála se Jaroslava.
Vtom Sofie přestala usmívat:
„Jaruško, chápu, že dneska mnoho lidí žije bez papírů, rodí děti a považuje se za rodinu. Ale právně je to jen soužití. A to žádné záruky nedává!“
„Mami, láska je lepší než záruky,“ odvětila Jaroslava.
„Láska dnes je, zítra není. Manžel – ten aspoň poskytne jistotu! Dítěti zajistí výživné. Ale byt, auto, spotřebiče? Když se rozhádáte, soudem nic nevymůžeš, pokud se zakope!“
„Maminko, s Václavem máme skvělý vztah! Žijeme spolu šest let. Proč potřebovat razítka? A peníze? Máme stejné platy.“
„Nejasné, nejednoznačné – tedy špatně!“ pohrozila prstem. „Jaruško, aspoň ho k té myšlence naváděj! Oslovuj ho *manželíčku*, objímej *svou ženušku*. Ať si zvykne. Pak ho můžeš omotat kolem prstu!“
„Ale když ho tím vystraším, bude hádka, pak truc a nakonec sama!“ zavrtěla hlavou. „Mami, štěstí je křehké. Chráníš ho, nezkoušíš, kdy praskne!“
„No, tvůj život,“ pokrčila rameny Sofie, „přivítám tě, ať už sama, nebo s vnoučetem – když už se vytvoří. Jen mysli na to, že legrace je legrace, ale dospělost znamená zodpovědnost. Ve tvém vztahu nikdo nic nedluží. Možná je to spravedlivé, ale krátkozraké!“
***
Jaroslava byla matce vděčná za podporu, ale rady ji znepokojily. Manželství je pojistka – výhodnější pro ženu. Kamarádka Anna ji taky nabádala k sňatku, ale s jinými argumenty:
„Řekněme, že si pořídíte společný byt na hypotéku, auto nebo chatu. Nebo aspoň domácí spotřebiče. Půjčky samozřejmě vezmeš na Václava.“
„Aničko,“ okřikla ji, „bez urážek!“
„Dobře,“ ustoupila. „Zkrátka na něj. A pak se třeba rozejdete!“
„Nepředvídej katastrofy!“
„Dobře,“ mávla rukou. „Stane se něco nečekaného a rozejdete se.“ Při Jaroslavině pohledu změnila taktiku. „Václav třeba daruje byt, auto nebo chatu synovci, tetě, kamarádovi. A ty nebudeš moct ani pípnout!“
„Pípnu!“ ujistila ji.
„No a?
