Jsem já, ne ona

Dobré zprávy

Byla jsem Anička, ne Táňa

Anička zářila štěstím — složila všechny zkoušky! Ne samé jedničky, ale dost na to, aby na ni byli maminka s tatínkem hrdí. Když otevřela dveře domů, zaslechla známý matčin hlas a… nějaký cizí, zastřený, jako by přicházel z minulosti. Dívka tiše proklouzla do svého pokoje, nechtěla rušit. Ale pak uslyšela:

„Říkám ti to naposled, Táňo…,“ ozvalo se ostře od mámy.

Záhy na to vešel do předsíně otec na oběd. Anička vykoukla do chodby a zrakem se střetla s ženou v bílém, ošumělém šátku. Rysy obličeje jí připadaly až bolestně povědomé. Kde tu ženu už viděla? Vzpomínka, dávná jako stín, ji bodla ostře a nepříjemně. Ta žena s upřeným, lepkavým pohledem. Ta, co ji kdysi oslovila jako „Táňu“.

„Ahoj, Táňo. Ahoj, dceruško,“ řekla nečekaná návštěvnice.
„Jdi už, Táňo,“ procedil střízlivě otec.
„Jdu, jdu… Na viděnou, sestřičko,“ hodila žena přes rameno a odešla.

Anička stála ohromená.
„Tati, kdo to byl?“
„Mámina známá.“
„Ale říkala jí sestra.“
„Holky si tak někdy říkají… Asi.“

Ale matčin úzkostný pohled a napjaté ticho v domě mluvily samy za sebe. Bylo jasné — nešlo o pouhou známou. Byla to část jejich tajemství.

O pár dní později Anička potkala Táňu znovu.
„No nazdar, Táňo,“ oslovila ji žena a přistoupila blíž.
„Já nejsem Táňa, jsem Anička.“
„Pamatuješ si mě?“
„Nevím… Chodila jste k nám.“
„K vám? Já jsem tvoje máma, Táničko… Ta pravá…“

Táňa jí sevřela ruce. Mluvila horečně, nesouvisle, naléhavě. A Anička — aniž by chápala proč — šla s ní.

„Tady, pojď dál, dceruško,“ vedla ji žena do staré, zchátralé světničky. „Tady jsi bydlela, do dvou let… Vzpomínáš si?“

Aničku zalila vlna vzpomínek: špinavá podlaha, ohryzané nedopalky, někdo řve, kopá do dveří, a ona, malá jako forota, hledá po zemi něco k snědku. Někdo jí strká špinavé prsty do pusy… A ona kousne — až do krve. Strach. Slzy. Zima. Táňa… tenkrát jí říkali Táňa.

Hrubý hlas ji vytrhl z přemítání:
„Táňo, zase jsi se flákala? Přinesla jsi prachy?“
Do místnosti vstoupil ožralý chlap se zakalenýma očima.
„A koho to tu máme? To je pro mě dáreček?“ a natáhl ruku k Aničce.

Rychle otevřela tašku, vytáhla peníze:
„Tady máte! Jen už nechoďte. Ani k nám, ani k mámě, ani k tátovi. Vzpomněla jsem si na všechno. A vy jste pro mě nikdo.“

„Táňo…“
„Jmenuji se Anička!“

Utekla domů, dusila se pláčem. Doma ji třáslo zimnicí, dostala horečku. Matka ji našla uplakanou.
„Mami, byla jsem u ní… Vzpomněla jsem si… sádlo… špinavé prsty… kousla jsem…“
„Děvče moje…“ objala ji a kolébaly jako malou.

A pak jí vyprávěla. O tom, jak v dětském domově byly dvě sestry — Táňa a Jitka. Adoptovali je spolu. Táňa byla zprvu milá, ale pak… se změnila. Kouřila, kradla, utekla, a pak se vrátila — s břichem. Dítě bylo od neznámého. Rodiče odpustili. Jitka, tehdy ještě studentka, souhlasila, že jí pomůže… a vzala si holčičku k sobě. Táňa se stala Aničkou. A Táňu zbavili práv, ještě navíc chtěla peníze za mlčení.

Od té doby byla Anička jejich dcerou — láskou i papíry.

Táňa se občas vracela. Plakala. Prosila o odpuštění.
„Táňo, dceruško…“
„Já jsem Anička. Promiňte, teta Táňo.“

Máma to všechno snášela.
„Je mi blízká. Možná jsem její poslední šance na normální život…“

Jednou přišel Honza, ten se špinavýma rukama.
„Táňa je v nemocnici. Je jí zle.“
Jeli tam.
„Promiň, dcero,“ řekla teď střízlivá, bledá Táňa. „Díky, že žiješ. Díky, že jsem tě měla… aspoň chvíli.“

„Všechno bude dobré. Žij. Vytáhneme tě z toho.“

Ale nepřežila.

Později Anička znovu potkala Honzu. Byl střízlivý.
„Skončil jsem s pitím. Díky ní… promiň, Táňo…“
„Já jsem Anička.“
„Víš… Nejsem tvůj otec, ale vím, kde je. Chceš to vidět?“

Zavedl ji k hrobu pohledného muže. Tam Aničku zastihla starší žena.
„Ty jsi jeho dcera?“
„Asi ano…“
„Já jsem tvoje babička…“

Od té doby měla Anička dva hroby. A dva životy: jeden, ze kterého utekla. A druhý, ve kterém vyrostla.
Chodí k těm, kdo jí dali život. Chodí a vypráví jim o sobě. Slibuje, že bude žít důstojně — a ten slib dodržuje.

Rate article
Add a comment