– Synu, můžeš jít do obchodu a pak uklidit dům?
– Mám moc práce.
Po mnoho let se Sářina komunikace se synem omezovala na věčné “neudělám to”, “nemám čas” a “později”. Dnes se Sára rozhodne, že to zkusí znovu.
– “Synu, nemám čas, mám spoustu práce. Buď půjdeš do obchodu sám, nebo sníš svůj včerejší oběd.
– Nechápu, proč je kolem toho tolik povyku.
Syn práskl dveřmi tak silně, že málem spadla omítka. A snaha přimět ho, aby nějak pomohl, skončila naprostým neúspěchem.
S teenagery to není snadné. Je to nejtěžší věk. V tomto případě je čas nejlepším lékem. Ale on už má ten věk dávno za sebou, je mu přes třicet. Sára se zhluboka nadechla, aby se ovládla, a pak se sama vydala na nákup. Nejraději by nikam nechodila, ale potřebovala něco k jídlu.
Cestou do obchodu její matka přemýšlela o tom, že je to její vina, že z jejího syna vyrostl drzoun a lenoch. Když si pomyslím, že ve svých čtyřiatřiceti letech nikdy nepracoval. Když byl malý, nikdy mu nic neodepřeli, matka se snažila, všechno pro něj dělala, ale nikdy mu nedovolila, aby se rozhodoval sám. Výsledkem byla synova naprostá nechuť k práci, odmítal chodit i do obchodu.
Když se Sarah pustila do přípravy večeře, byla doslova vyčerpaná. Měla za sebou velmi náročný den. Pak ji ještě čekalo hlášení.
– Guláš? Víš, že ho nemůžu vystát, – odešel chlapec od stolu s nespokojeným výrazem ve tváři. – Mohl bys udělat aspoň bramborovou kaši a řízky. Nebo aspoň upéct palačinky.
– Nemám sílu péct palačinky ani smažit řízky – odpověděla maminka.
– Mami, vždyť víš, že všichni lidé jsou unavení, mně už se z toho počítače točí hlava. Celý den trávím prohlížením pracovních nabídek a rozesíláním životopisů. Ale nestěžuju si.
Sára se snažila udržet, aby na syna nekřičela. Dobře si uvědomovala, že její syn hledá práci. Každé ráno si v prohlížeči otevře záložku s nabídkou práce a předstírá, že je zběsile zaneprázdněný. Večer se vše opakuje. Za celou tu dobu poslal pouze dva životopisy do dvou největších firem v jejich městě. Píše jim každých šest měsíců a pak s pocitem zadostiučinění čeká na odpověď. Jeho syn by se s ničím jiným nespokojil.
– Možná by se měl poohlédnout po něčem jiném? – Zeptala se Sára syna rozzlobeně.
– Co myslíš tím ‘něco jiného’? Možná ještě chceš, abych šel vyložit vozy? Jsem ti moc vděčný, mami, za tvou podporu! – Syn vstal od stolu, aniž by se dotkl guláše. Chlapec předstíral, že je matkou uražen a ponížen. Dělal to pokaždé jen proto, aby ho matka chvíli netrápila otázkami.
Rád seděl doma a nikde nepracoval. Byl na takový život zvyklý! Nikdy nechtěl pracovat. Dobře si uvědomoval, že manažerské místo nedostane, ale přesto vytrvale psal do dvou firem, protože tak mohl zůstat doma. Sára se rozhodla, že to dnes nevzdá.
– Nikdy nepůjdu vykládat železniční vagony nebo sedět na pokladně. Přijmu pouze manažerské místo, nebo nebudu pracovat vůbec nikde! – Syn svou matku položil na lopatky.
Co s ním, dělá to schválně? Samozřejmě že ano, protože moc dobře ví, že manažerské místo nemůže získat.
– Už toho mám dost. Nikde nepracuješ, nechceš pomáhat v domácnosti! – řekla matka svému synovi. – Je mi jedno, kde pracuješ, protože si myslím, že každá práce je slušná, jen chci, abys začal aspoň něco dělat.
Po hádce se synem odešla do svého pokoje, sedla si na židli a zírala do zdi. Připadala si jako naprostý idiot. Myslela si, že je špatná matka, která na syna příliš tlačí, a přitom věděla, že má naprostou pravdu. Musí v sobě najít sílu a osamostatnit se. Copak to nechápe?
