Jsem bez domova. Nový partner mé bývalé bydlí v mém bytě.

Dobré zprávy

Když jsem se narodila, táta odešel od rodiny. Máma mě vychovávala sama. Když se na to dívám zpětně, vlastně si ani nejsem jistá, jestli bych ji mohla nazvat opravdovým rodičem. Co si pamatuju, buď byla pořád pod vlivem něčeho, nebo byla pryč celé dny, nebo si domů vodila kamarády.

Až někdy do svých deseti let jsem skutečně věřila, že všechny děti musejí žít podobně. Myslela jsem, že to je normálka.

Na střední škole jsem začala pracovat. Chtěla jsem mít co jíst, a tak jsem brala každou možnou brigádu, co u nás na vesnici byla. Dostala jsem občas pár korun, někdy něco k jídlu.

Po škole jsem hledala pořádnou práci, ale dítě z chudé rodiny, bez kontaktů nebo peněz… to nebylo nic lehkého. Musela jsem holt dělat, co se dalo. Stejně jako máma.

Pořád nevím, kde na to všechno brala peníze. Mě se podařilo domů donést vždycky jen drobné a většinu jsem utratila za jídlo. Asi jí to tak vyhovovalo, jinak by přece něco změnila.

A pak, před asi třemi lety, se u mamky začal objevovat jeden chlap. Čím dál častěji.

Vypadal, že nemá zrovna na rozhazování, ale taky nebyl jako klasický ožrala. Byl ke mně vesměs slušný, ale spíš mě ignoroval. Začala jsem doufat, že by třeba mohl mámu nějak přimět, abychom od toho všeho trochu utekly, že se třeba konečně někam posuneme.

Opravdu jsem začala doufat. Po pár měsících, co u nás byl skoro denně, se k nám nastěhoval natrvalo. Necítila jsem od něj žádné nepřátelství, spíš jsem měla pocit, že dělá všechno proto, aby mě prostě nevnímal. Katastrofa ale přišla úplně nečekaně.

Po asi půl roce společného bydlení jsem jednou večer přišla domů s penězi, které jsem si vydřela. Říkala jsem si, že mámu trochu potěším byla poslední dobou dost otrávená a smutná.

Ale sotva jsem překročila práh, máma na mě začala křičet, že už doma nejsem vítaná a ať okamžitě vypadnu. Vůbec jsem nechápala, proč. Nedala jsem jí k tomu nejmenší důvod. Ale nemělo smysl se s ní dohadovat, tu noc jsem spala u kamarádky a doufala jsem, že máma zase jen má svůj den a že za pár dnů bude klid.

Jenže druhý den jsem byla vyhozena znovu. A pak už mi někdo řekl, že ten její chlap mě nemohl vystát od začátku a přemluvil ji, ať mě vyhodí. A ona ho poslechla.

Tak jsem zůstala v jednadvaceti bez domova. Naštěstí mám pár dobrých přátel, kteří mi dali střechu nad hlavou a pomáhají mi, jak můžou. Peníze si vydělávám, kde se dá jako dřív. A když pak někde vidím, jak lidi odsuzují mladé za to, že nerespektují své rodiče, nejradši bych jim řekla občas k tomu má člověk vážně důvodNěkdy si před spaním představuju, jaké by to bylo mít pravou rodinu. Vím ale, že minulost nezměním. Naučila jsem se vděčnosti za ty, kdo mi v životě ukázali laskavost kamarádka, u které jsem tenkrát zůstala, kolegyně, co mi tajně nosila večeře, i paní ze samoobsluhy, která mi někdy vmáčkla do tašky jablko navíc a jen mi spiklenecky mrkla. Tihle lidé byli moje skutečná rodina i když jsme třeba neměli společné jméno, ani jsme spolu neseděli u stolu na Štědrý večer.

Dnes už mám svůj malý byt. Každé ráno si vařím vlastní čaj, pouštím si rádio a vím, že za dveřmi mě nikoho nečeká ale že mám, konečně, klid. Občas mi je smutno z toho, co jsem neměla. Ale když rejdím prsty po okně zamlženém deštěm, říkám si, že každý nový den je vlastně začátek. Sám o sobě.

A tak si dávám závazek že budu lepším člověkem než ti, kteří mě zradili. Že budu pomáhat těm, kdo potřebují podržet. Protože někdy jednu opravdovou rodinu neudělá pokrevní pouto, ale jen to, že na chvíli někomu podáte ruku. A to je moje budoucnost možná ne snadná, ale opravdová a svobodná.

Rate article
Add a comment