Když se mi narodila, tatínek odešel. Maminka mě vychovávala sama. Teprve teď mi dochází, že to vlastně nebyla v pravém slova smyslu rodič. Pamatuju si ji převážně pod vlivem všeho možného, jindy zase mizela na celé dny po městě, nebo si k nám vodila kamarády.
Až někdy do svých deseti let jsem naivně věřila, že ostatní děti žijí v podobných podmínkách a je to tak normální.
Na gymnáziu jsem začala chodit na brigády. Toužila jsem po jídle a v naší vesnici bylo vždycky kde si vydělat někdy za pár korun, jindy za talíř guláše v hospodě U Zeleného stromu.
Po maturitě jsem zkoušela najít nějakou slušnou práci. Ale dítě z rozbité rodiny, bez známostí, bez peněz Musela jsem se o sebe postarat podobně jako mamka.
Nevím, jak ona vždy peníze sehnala. Ty drobné, co jsem přinesla z práce, jsme stejně hned utratily za rohlíky a čaj. Snad jí to i vyhovovalo, neměla důvod něco měnit.
Tak před třemi lety se u nás začal čím dál častěji objevovat nějaký muž.
Vypadal chudě, ale ne jako typický ožrala z putyky. Spíš tiše a pokorně. Se mnou byl většinou v pohodě, i když obvykle dělal, že mě nevidí. Doufala jsem, že mamku konečně změní, vezmou mě a půjdeme bydlet někam, kde to nebude tak smutné.
A opravdu po měsících téměř každodenních návštěv se k nám nastěhoval. Nikdy mi neublížil, jen jsem měla divný pocit, že by byl nejradši, kdybych zmizela. A pohroma přišla v okamžiku, kdy jsem si začala myslet, že se situace zlepšila.
Po půl roce společného soužití jsem jednou večer domů přinesla těžce vydělaných pár tisíc korun. Říkala jsem si, že snad maminku potěším, když na ni poslední dobou lezla deprese.
Ale sotva jsem otevřela dveře do našeho panelákového bytu v Kolíně, ztropila scénu: prý už tu nemám co dělat a ať okamžitě vypadnu. Nejprve jsem tomu nerozuměla. Myslela jsem, že je zase jen svá a po jedné noci u kamarádky jí bude líp.
Jenže ráno jsem dostala klíče do ruky a definitivní rozchod. Až později jsem zjistila, že onen muž mě nemohl od začátku vystát a přesvědčil mamku, abych šla pryč. Ona ho poslechla.
Takže ve 21 letech jsem skončila bez domova. Naštěstí mám kamarády v Praze a v Kutné Hoře, kteří mě nechali pár týdnů u sebe. Přežívám jako dřív jak se dá, odkud se dá. Proto když dnes slyším starší lidi křičet na děti, že nemají úctu k rodičům, chce se mi křičet zpátky někdo k tomu má opravdu dobrý důvod.