Chci se rozvést se svou ženou, protože už nemohu být s ní. V posledních letech mě tato myšlenka neopustí ani na chvíli. Jsme manželé už 20 let, vzali jsme se, když jsme byli ještě mladí.
Kdysi jsme se milovali, ale naše city už dávno vyprchaly. Nyní spolu žijeme pouze kvůli našemu společnému dítěti, i když už je dospělé. Přesto mám pocit, že naše dítě nepochopí naše rozhodnutí se rozvést.
Ze začátku moje žena nechtěla děti. Myslela si, že moje příjmy jsou příliš nízké. V televizi neustále ukazují pořady, kde ženy obviňují své muže z toho, že mají příliš nízké příjmy. Dlouho jsem si neuvědomoval, že u nás to probíhá stejně. Ale pak to ve mně jakoby rozsvítilo, jako nějaké osvícení!
Nedávno se do naší ulice přistěhovalo několik nových rodin. Dříve kolem nás žili hlavně alkoholici, díky kterým naše rodina na jejich pozadí vypadala téměř ideálně. Nebylo s kým se porovnávat!
Nemáme mnoho přátel ani příbuzných. Teď máme nové sousedy, kteří k nám občas zavítají. Začali jsme se vídat jako rodiny. A všiml jsem si něčeho důležitého u nich doma.
Manželé nikdy neříkají o svých partnerech nic špatného, alespoň veřejně. Moje žena mě však neustále kritizuje před ostatními. Dokonce zvyšuje hlas. Je to opravdu nepříjemné. Po 20 letech jsem si toho nikdy nevšiml. Jiná věc je hádka doma, ale před lidmi?
Cizí lidé poslouchají její křiky. Kde se to vůbec vidělo? Nebo snad přeháním? Moje žena všem říká, že jsem chudák, že to ona musí uživit naši rodinu.
Tvrdí, že jsem za celý čas nic nepořídil, že jsem synovi nemohl poskytnout odpovídající vzdělání. Říká, že ona zaplatila opravu našeho bytu. Pokud jí věřit, jen ona něco udělala pro naši rodinu.
Jako bych se vůbec na ničem nepodílel. Možná jsem si toho dříve nevšímal, protože jsme neměli mnoho kontaktů s ostatními lidmi.
Můj plat je asi 5000 korun měsíčně a všechny peníze dávám své ženě, nic si nenechávám. Ona spravuje naše finance. Dům jsme koupili za moje peníze, já jsem pět let splácel hypotéku.
Přesto se neustále hádáme. Kvůli penězům. Moje žena vydělává jen 800 korun. Nikdy jsem se nezajímal, na co je utrácí. Mám pocit, že i její hlas se změnil – začal mě iritovat, není takový jako dřív.
Není mi příjemné s ní mluvit, nechci se jí dotýkat. Když se něco stane, obviňuje mě a zlobí se. Cokoli udělám, je to špatně, vždycky se pletu. A ona je dokonalá a bezchybá. Takto žijeme.
Kdysi jsme byli blíž a chovali jsme se k sobě tepleji, ale teď je všechno jinak… Ona mě rozčiluje. Nemohu to změnit. A ona se nechystá zmírnit napětí – pořád se se mnou hádá. Jak se mám nezlobit?
Každá jiná žena, kterou znám, se chová jinak. Jsou zdvořilé, přátelské, milé, kultivované – vůbec ne jako moje žena. Proč je ona taková? Stala se ke mně chladná? Mám pocit, že nežiji svým životem, ale nějakým cizím. A to mě štve.
Zatím jsem nepodnikl žádné kroky. Mám pocit, že někde hluboko uvnitř ji stále miluji, i když mě rozčiluje a občas mě dovádí k šílenství. Ale už nechci žít v neustálém stresu – nemám sílu snášet její zlobu.
