Před mnoha lety jsem se rozvedla se svým prvním manželem. Ach, jak moc mě vyčerpal! Po tom manželství mi trvalo dlouho, než jsem se vzpamatovala. Nepracoval, propíjel moje peníze a vynášel věci z domu. A já to všechno snášela, protože jsme spolu vychovávali syna. Ale jednoho dne, když bylo Jakubovi 12 let, přišel ke mně, podíval se mi přímo do očí a řekl:
— Mami, proč to snášíš? Vyhoď ho!
V tu chvíli mi spadl závoj z očí a bez váhání jsem manžela vyhodila. Jaká to byla úleva – nedokážu to ani popsat slovy. Později jsem měla několik nápadníků, ale nikdy jsem neplánovala vážný vztah. Bála jsem se, že znovu spadnu do pasti.
Poslední čtyři roky byly obzvlášť těžké. Můj syn odjel za prací do Kanady a rozhodl se tam zůstat natrvalo. Já tam jet nechci – je příliš pozdě na to, abych si zvykala na jinou zemi.
Období pandemie bylo pro mě obzvlášť těžké – nikdo za mnou nechodil. A pak se samota stala téměř nesnesitelnou.
— Najdi si aspoň nějakého přítele, abys měla s kým mluvit! – naléhala na mě kamarádka.
— Víš, dívám se na lidi v mém věku a všichni mi připadají staří a nemocní. Stydím se s nimi ukazovat. Proč bych to dělala? Abych se na stáří musela o někoho starat? Oni nehledají přítelkyni – hledají pečovatelku.
— Tak se seznam s někým mladším. Vypadáš skvěle!
To mě přimělo k zamyšlení. A nějak se stalo, že jsem začala mluvit s mužem, který bydlel v sousedním domě. Každý den venčil svého psa v parku poblíž našich domovů.
Jmenoval se Jan. Byl rozvedený, jeho bývalá manželka odjela do Itálie a on měl dospělou dceru. Vypadal skvěle – 49letý muž, vysoký a pohledný. Já, jak jsem zmínila, jsem měla 62 let. Začali jsme si povídat a on mě tak krásně dvořil – skoro každý den mi nosil květiny. Ani jsem si nevšimla, jak už se ke mně nastěhoval. Všichni kolem se divili, jak je možné, že si tak atraktivní a zajímavý muž všiml zrovna mě. Nebudu lhát – lichotilo mi to.
Každý den jsem mu vařila chutná jídla, s radostí jsem mu prala a žehlila oblečení. Ale jednoho dne mi řekl:
— Mohla bys venčit mého psa. Bylo by pro tebe dobré chodit častěji na čerstvý vzduch!
— Pojďme spolu.
— Možná bychom se neměli tak často ukazovat na veřejnosti.
„Snad se za mě nestydí?“ – pomyslela jsem si. A pak mi došlo, že jsem se proměnila v jeho služku. Rozhodla jsem se s ním vést vážný rozhovor.
— Myslím, že domácí povinnosti by měly být rozděleny rovným dílem. Můžeš si žehlit oblečení sám. A taky venčit svého psa.
— Poslyš, pokud jsi chtěla mladého a pohledného muže, měla by ses snažit mu vyhovět. Jinak – k čemu jsi?
— Máš 30 minut na to, abys si sbalil věci a odešel odsud!
— Cože? Nemůžu – moje dcera už si do mého bytu nastěhovala přítele.
— No tak, žijte spolu!
Vyhodila jsem ho bez zaváhání. Přesto musím přiznat, že mi to bylo líto. Má snad žena v mém věku už žádnou šanci na skutečnou lásku? Pořád tak moc toužím po něžnosti…