Jizvy a přátelství: příběh nezdolného ducha

Dobré zprávy

Jsme s Eliškou na jejím balkóně v patnáctém patře novostavby na okraji Brna. Přestěhovala se sem před čtyřmi lety s otcem a babičkou. Její táta je právník ve stavební firmě, která tenhle dům postavila. Vybrali byt s prostorným balkónem speciálně pro Elišku, aby mohla žít svou vášeň. Otec si to mohl dovolit. Balkón je zateplený: podlahové vytápění, radiátory, stěny obložené reliéfními dlaždičkami, příjemnými na dotek. Eliška je posedlá pokojovými rostlinami a akvarijními rybičkami. V bytě je pět akvárií – jedno v každém pokoji a tady na balkóně.

To akvárium je rohové, s jemným podsvícením a složitým filtračním systémem, o kterém nic nevím, ale Eliška by o něm dokázala mluvit hodiny. Uvnitř je keramický hrad s oblouky a věžičkami. Rybky z něj vyplouvají jako strážci podvodního království. Čtyři zářivě oranžové rybky, jejichž jména si nikdy nepamatuju, a jedna výjimečná – sumeček, kterého Eliška nazývá bronzovým krunýřovcem. Je to uklízeč akvária.

Eliška ví o svých rybičkách všechno. Je aktivní na fórech pro akvaristy, píše články na specializované weby, kde ji respektují. Se stejnou vášní miluje rostliny. Po přestěhování do nového bytu se její pokoje proměnily v kvetoucí džungli. Na balkóně se pne břečťan, visí květináče s fialkami, stojí miniaturní jedličky a bonsaje.

Sedíme v tomhle zeleném oáze a díváme se přes obrovské okno na řeku Svratku, střechy domů a park v dálce. Napravo pod námi hučí silnice vedoucí do Modřic a Židlochovic. Eliška vypráví o výletě s otcem na borůvky. Zajeli tak daleko, kam se dostalo jen jejich terénní auto. Nasbírali plné košíky, pak s babičkou tři dny vařili marmeládu.

“Škoda, že táta skoro nebývá doma. Pracuje i o víkendech. Počasí je krásné, ale brzy začnou deště a nikam nevyrazíme. Aničko, zkusíme se ještě jednou vyfotit?” Eliška se na mě dívá prosebným pohledem.

Vzdychám. Jdeme do jejího pokoje – stejně zeleného a útulného jako balkón. Eliška si sedá před doma vyrobené bílé pozadí. Udělám pár fotek, pak se je snažíme upravit na notebooku. Potřebuje fotky na doklady, ale zdá se to nemožné.

Fotky prostě nejdou. Buď jsem špatná fotografka, nebo je v tom něco jiného.

“Eliš, přestaň se stresovat. Dole je fotoateliér, hned doběhnu a domluvím to.”

Eliška neochotně souhlasí. Vleze si do křesla na balkóně, zabalí se do deky a otočí se k oknu.

Vezmu klíče od bytu a běžím dolů. Fotograf – mladý kluk, nudí se za pultem. Vysvětluju, že potřebujeme fotky na doklady, ale fotit se bude u nás v patnáctém patře.

“To bude stát…”

“Je nám to jedno, kolik. Potřebujeme to dnes, urgentně.”

Jdeme nahoru. Klok před akváriem na balkóně ztuhne, fascinovaně pozoruje rybičky. Krčím se.

“Víte… Zkuste se nesoustředit na… té holce je dost vidět obličej, proto nešla do ateliéru. Prosím.”

“Jasně, bez problému. Klient platí, zbytek není moje starost.”

Zavolám Elišku. Vyjde zabalená v dece jako v kokonu, tiše si sedne před pozadí. Fotograf ladí foťák, kouká na ni zvědavě.

“Hotovo. Sundejte si deku.”

Eliška pomalu odhodí látku, narovná se. Tvář fotografa zbělá, v očích probleskne šok.

“Panejo…” vypadne z něj.

“Foťte,” řekne Eliška tlumeně.

Rychle cvakne závěrkou a já ho vyprovodím ke dveřím.

“Sestra?”

“Ne, nejlepší kamarádka. Je úžasná, silná…”

“Věřím. Ale příště varuj předem.”

“Varovala jsem…”

“No jo, ale když jsem ji viděl… Jak dlouho už je takhle?”

“Dvacet dva let.”

“Brutál… Chudák.”

Podávám mu peníze. Odmítne:

“Přijď za hodinu, fotky budou hotový.”

Vracím se k Elišce. Je zase na balkóně, v dece, ramena se jí třesou – pláče. Objmu ji, hladím po vlasech, kolébám jako dítě.

“To nic, Eliš. Všechno přejde, i tohle. Podívej, listí v parku je už celý žlutý. Mám doběhnout pro tvý oblíbený javorový? Nebo pro zmrzlinu? Uspořádáme hostinu?”

“Zmrzlina je v lednici, Ančo. Vem si… Mně se nechce.”

Před deseti lety jsem šla známou chodbou nemocnice v Brně. Zdravila jsem se sestrami, lékaři, uklízečkami – všichni mi přátelsky pokyvovali.

Na stanovišti seděla starší sestra:

“Ančo, jak dlouho jsi byla doma? Čtyři měsíce? Zase na opravu?”

“Jo, paní Nováková. Doufám, že naposled.”

“Uvidíme, kam tě dáme… První oddělení je na rekonstrukci, máme narváno. Dokonce i v dětském pokoji přidali postýlky.”

Nakoukla jsem přes sklo do dětského pokoje. Deset postýlek místo šesti, všechny obsazené.

“Je místo ve dvanácté. Půjdeš?”

“Polo-lůžko? Jasně!”

Paní Nováková povzdechla, pokřivila úsměv.

“Pojď. Je tam hodná holka, Eliška Dvořáková. Stejně stará jako ty. Jen… chce si na ni zvyknout. Taky se popálila. Hodně.”

“Co je mi do popálenin. Viděla jsem horší věci.”

Dvanáctá pokoj – skoro jako luxus. Sprcha, WC, malá lednice, dvě polohovací postele. Dokonce by se sem vešla televize.

Vešla jsem dovnitř. Má postel u dveří byla volná. U okna seděla schoulená postava, zahalená v dece i s hlavou. Sestra rozsvítila, pomohla mi s věcmi. Holka mlčela, dívala se zpod deky. Bylo vidět jen oči.

“Eliško, tady je Anička. Je hodná, vylez.”

Sestra stáhla deku. Ztuhla jsem. Eliška neměla obličej. Žádné vlasy, žádné uši, místo nosu jen dírky, rty sotva znatelné. Krk jí drželRychle jsem se vzpamatovala a řekla: “Ahoj, těší mě, budeme kamarádky?”

Rate article
Add a comment