Jizvy a přátelství: příběh nezlomené duše
Sedím s Eliškou na jejím balkoně v patnáctém patře novostavby na okraji Prahy. Eliška se sem přestěhovala před čtyřmi lety s otcem a babičkou. Její otec je právník ve stavební firmě, která tento dům postavila. Vybrali si byt s prostorným balkonem právě kvůli Elišce, aby mohla žít svou vášeň. Otec si to mohl dovolit. Balkon je zateplený – podlahové vytápění, radiátory, stěny obložené reliéfními dlaždicemi, příjemnými na dotek. Eliška je posedlá pokojovými rostlinami a akvarijními rybičkami. V bytě je pět akvárií – jedno v každém pokoji a tohle na balkoně.
Tohle akvárium je rohové, s jemným osvětlením a složitým filtračním systémem, o kterém nic nevím, ale Eliška o něm dokáže mluvit hodiny. Uvnitř je keramický hrad s oblouky a věžičkami. Rybky z něj vyplouvají jako strážci podvodního království. Čtyři zářivě oranžové rybky, jejichž jména si nikdy nepamatuju, a jedna zvláštní – sumeček, kterého Eliška nazývá bronzovým krunýřovcem. Je to uklízeč akvária.
Eliška ví o svých rybách všechno. Je aktivní na fórech akvaristů, píše články pro tematické weby a lidé ji tam respektují. Se stejnou vášní se věnuje rostlinám. Po přestěhování do nového bytu se její pokoje proměnily v kvetoucí džungli. Na balkoně se pne břečťan, visí truhlíky s fialkami, stojí květináče s miniaturními smrčky a bonsajemi.
Sedíme v tomto zeleném oáze a díváme se přes obrovské okno na Vltavu, střechy domů a park v dáli. Vpravo dole hučí dálnice vedoucí do Kladna a Mělníka. Eliška vypráví o výletě s otcem na borůvky. Dostali se do takového zapadákova, kam projel jen jejich terénňák. Nasbírali plné košíky, pak tři dny s babičkou vařili marmeládu.
„Škoda, že táta teď skoro nikdy není doma. Pracuje i o víkendech. Počasí je parádní, ale brzy začnou deště a nikam nevyjedeme. Aničko, zkusíme se ještě jednou vyfotit?“ Eliška se na mě dívá prosebným pohledem.
Povzdechnu si. Jdeme do jejího pokoje – stejně zeleného a útulného jako balkon. Eliška si sedne před doma vyrobené bílé pozadí. Udělám pár snímků, pak se je snažíme upravit na notebooku. Potřebuje fotky na doklady, ale úkol se zdá nesplnitelný.
Fotky prostě nejdou. Nevím, jestli jsem špatný fotograf, nebo je to něčím jiným.
„Eliško, přestaň se trápit. Dole je fotostudio, skočím tam, domluvím to.“
Eliška neochotně souhlasí. Vleze si do křesla na balkoně, zabalí se do deky a otočí se k oknu.
Beru klíče od bytu a běžím dolů. Fotograf – mladý kluk – se nudí za pultem. Vysvětluji, že potřebujeme fotky na doklady, ale fotit se budeme doma, v patnáctém patře.
„To bude stát…“
„To je jedno, kolik. Potřebujeme to dnes, urgentně.“
Vyjíždíme nahoru. Kluk strne před akváriem na balkoně a s obdivem si prohlíží rybky. Nervózně se krčím.
„Chápejte… Snažte se nedávat najevo… Té dívce je obličej hodně poškozený, proto nepřišla do studia. Prosím.“
„No problem. Zaplatí, zbytek není můj problém.“
Zavolám Elišku. Vychází zabalená v dece jako v kokonu, mlčky si sedne před pozadí. Fotograf ladí foťák, koutkem oka na ni zvědavě pokukuje.
„Hotovo. Sundejte si tu deku.“
Eliška pomalu odloží látku, narovná se. Tvář fotografa zbledne, v očích mu proběhne šok.
„Do háje…“ vyhrkne.
„Fotíte,“ zachraptí Eliška.
Rychle cvaká závěrkou a já ho odvádím ke dveřím.
„Sestra?“
„Ne, nejlepší kamarádka. Je neuvěřitelná, silná…“
„Věřím. Ale příště varuj dopředu.“
„Varovala jsem…“
„No jo, ale když jsem to viděl… Jak dlouho už je takhle?“
„Dvaadvacet let.“
„To je masakr… Chudák.“
Podávám mu peníze. Mávne rukou:
„Přijď za hodinu, fotky budou hotové.“
Vracím se k Elišce. Je zase na balkoně, v dece, ramena se jí chvějí – pláče. Objímám ji, hladím po hlavě, kolébám jako malé dítě.
„To nic, Eliško. Všechno jednou pomine, i tohle. Podívej, listy v parku už jsou úplně žluté. Mám skočit pro tvé oblíbené javorové? Nebo pro zmrzlinu? Uděláme hostinu?“
„Zmrzlina je v lednici, Aničko. Vem si… Já nemám chuť.“
Před deseti lety jsem šla známou chodbou nemocnice v Praze. Zdravila jsem se se všemi, které jsem potkala – sestřičkami, lékaři, uklízečkami.
Na stanovišti byla starší sestra:
„Aničko, jak dlouho jsi byla doma? Čtyři měsíce? Zase na opravu?“
„Jo, paní Nováková. Snad naposledy.“
„Uvidíme, kam tě dáme… První oddělení je na rekonstrukci, máme tady tlačenici. I na dětském pokoji přidali postýlky.“
Nakoukla jsem do dětského pokoje přes sklo. Deset postýlek místo šesti, všechny obsazené.
„Je místo ve dvanáctce. Půjdeš tam?“
„Polobox? Jasně!“
Paní Nováková povzdechla, pokřiveně se usmála.
„Pojď. Je tam fajn holka, Eliška Svobodová. Stejně stará jako ty. Jen… musíš si na ni zvyknout. Taky se spálila. Hodně.“
„No a co, spálila. Viděla jsem horší věci.“
Dvanáctka byla skoro jako luxus. Sprcha, záchod, malá lednice, dvě polohovací postele. Dalo se tam i postavitEliška tiše vzala mou ruku do té své poznamenané jizvami a v tu chvíli jsem věděla, že navzdory všemu, co jsme prožily, jsme našly něco, co nikdo nemůže zničit – opravdové přátelství.