Moje vlastní sestra má jednu zvláštní vlastnost. Neustále vychvaluje své dítě do nebes a je přesvědčená, že bychom měli ostatní s jejími pocity sdílet stejnou míru nadšení. Jenže tak to vůbec nefunguje.
Její dítě, vlastně dcera, je teprve pětiletá. Proti tomu nic nemám máme ji samozřejmě všichni rádi jako součást rodiny, ale nic víc. S našimi vlastními dětmi máme starostí až nad hlavu.
Moje sestra si ale namluvila, že její Anička je naprosto výjimečné dítě. Musíme ji oslovovat jako anděla. A protože andělé přece nehřeší, všechno, co tato andělka udělá, bychom měli automaticky omluvit.
Aspoň tak to ona vidí. Proto nikdo kolem nemá radost, když k nám zavítá na návštěvu. Popravdě ani k nim to není žádné lákadlo. Jenže jsme nejen sestry, ale i kolegyně pracujeme spolu v jedné firmě. A proto jsem s ní potřeboval něco probrat.
Přijď ke mně, volala mi. Udělám tvou oblíbenou omeletu. Sejdeme se v poledne.
To musím uznat, v kuchyni byla vážně šikovná, zejména na tu její vyhlášenou omeletu.
Za chvíli jsem tam, ujistil jsem ji a zavěsil.
Začal jsem horečně hledat klíče od auta. Na cestě jsem plánoval stavit se ještě v pekařství a vzít nějaké dobroty ke kávě. Čaj se tam nikdy neztratí. Když jsem dorazil, sestra už seděla u stolu a krmila dceru, pokynula mi, abych si přisedl. Sedím, povídáme si, a najednou mi povídá:
Dej si, říká a přistrčí ke mně talíř s okoralou omeletou. Anička to nedojedla.
V tu chvíli mě polilo horko.
Copak už doma nemáte čisté talíře? zeptal jsem se, sotva jsem dokázal potlačit rozhořčení.
Moje Anička je přece nejčistotnější dítě! A ruce má pořád jako z reklamy, odvětila sestra a přivinula si Aničku blíž, i když si právě v tu chvíli strkala prst do nosu.
To pro mě byla poslední kapka. Od té doby už jsem k sestře na oběd nešel.
Dnes, když si na to vzpomenu, si uvědomuji, že někdy musí člověk nastavit hranice, aby se necítil nerespektovaný a že ani sebelepší omeleta za to nestojí.