Ježek
Zase?! přečetla jsem si zprávu ve školkové skupině a hodila telefon vedle sebe na gauč.
Co se děje, mami? otočila se za mnou moje dcera Alžběta, která právě psala úkol z matematiky.
Zas mají soutěž! Už mě to fakt nebaví! K čemu tohle komu je? A hlavně dodat do pozítří. A já mám zítra dvanáctku v nemocnici. Kdy to mám stíhat?
Chceš, abych to udělala? odložila Béťa učebnici. S úkoly jsem skoro hotová. Teda matika ještě zbyla, ale tu si zítra opíšu od Markéty. Stejně tam je nějaký divný příklad a nechápu to. Třeba mi to vysvětlí.
Ne, nech toho, stejně máš teď finále čtvrtletí a před sebou testy. Nechci, abys kvůli nějaké blbosti nestíhala svoje povinnosti.
Ale Vojta bude zase smutný. Pamatuješ, jak naposled brečel, když všem rozdávali diplomy, ale jeho výtvor si ani nevšimli? A přitom ho dělal sám
Právě proto. zamračila jsem se ještě víc. Všichni tam mají doma Picasso a Muchu. A když kreslí, tak samé Rembrandty. Ale ruku na srdce, ty výtvory dělají rodiče. Děcko tohle nemá šanci udělat. Ale víc než tohle mě štve
Co?
Jak nám všechny paní učitelky tvrdí, že jsou to opravdu práce dětí. Měla bys je vidět! Já bych to v životě nedala
A proč nic nikdo neřekne? Proč se nikdo neozve? Vždyť všichni jen mlčí a dělají to pořád dokola. Pamatuješ, jak to bylo u nás v první třídě? Pak se jeden z rodičů ozval a vše se dělalo už jen dětskýma rukama.
To bylo, když vás vaše paní učitelka Poláková odpískala?
Přesně! rozchechtala se Béťa. To byla úleva! Pak řekla paní učitelka Zemanová, že všechno si budeme dělat sami, a basta. A napálila dvojku Nině, co donesla pletenou hračku od mámy. Nejdřív ji chválila, ale hned další den nám nařídila přinést jehlice a klubko na ruční práce. Pamatuješ?
No, jasně! To jsem pak obešla celé patro, abych tenkrát našla jehlice
Tak vidíš! Nina to nezvládla, nevytočila ani kolečko, a už měla pětku.
To jsem už fakt zapomněla Je to dávno.
Za takové soutěže by měli diplom dostat rodiče, ne děti. Aby děti nebyly zklamané. složila Béťa všechny fixy do penálu a postavila se. Mám ti uvařit čaj? A Vojtovi přečtu pohádku
To bych si nechala líbit! vstala jsem a objala dceru, políbila ji do vlasů. Jak jsi vyrostla! Už ani nedosáhnu na temeno. Celá po tátovi
To ne, mami Béťa se lehce odtáhla. Nepřipomínej mi ho.
Nebudu. Tak běž, připrav čaj, já zatím zavolám kamarádce děkuju ti za nápad.
Podívala jsem se za rovnými zády dcery a pomyslela si, jak zvláštní jsou geny Já byla vždycky plnější blondýna a Vojta po mně světlovlasý, kulatý. Ale Béťa jako z porcelánu štíhlá, pohybem ladná, dlouhé prsty, krásné držení těla. Tohle má po tátovi a jeho mamince, která bývala baletkou. Ne hlavní, spíš taková desátá labuť zleva, ale měla stejnou rovnou páteř, pevnou vůli a vytrvalost. Právě povahou se ale Béťa babičce nepodobala. Zatímco její babička byla vždy popudlivá, Béťa rozdávala klid a dobrou náladu. Všude, kde se objevila. Někdy to byla nevýhoda ostatní využívali její dobroty a ochotu. Ale za sebe se nemínila měnit. Vždycky si našla způsob, jak pomoci.
V našem bytě neustále někdo léčil zvířata, která Béťa pravidelně nosila z ulice, starala se o ně, a pak jim našla nový domov.
Zůstala u nás pouze stará, obrovská kočka, kterou Béťa našla v zimě před barákem, když byly takové mrazy, že rušili školu i školku. Béťa zůstala s Vojtou sama doma, protože byl nemocný. Po odchodu do služby jsem ji poprosila, ať uvaří oběd. Všimla si ale, že doma není ani jedna cibule. Obchod je hned vedle, tak řekla Vojtovi, ať kouká na pohádky a ani ho nenapadlo vstávat. Vypnula sporák a odběhla ven. U vchodu si sedla na kluzkých schodech, když zvedla pohled, zíral na ni pár jantarových očí. Kočka černá jako noc, kdysi huňatá, dnes samý chuchvalec a lysina. Zíral na ni bez špetky zájmu.
Je ti zima? Půjdeš se mnou? zeptala se Béťa.
Kočka neodpověděla. Jen si zastrčila pod sebe tlapky. Béťa zkusila zvíře zvednout, ale bylo moc těžké. Tak otevřela dveře od vchodu: No tak pojď. U nás je mlíko i teplo.
Kočka dál koukala, beze slova a naděje v očích. Komu bych taky chyběl? jako by se ptala. Béťě bylo líto, tak si sedla zpátky vedle a poškrábala ji za uchem.
Neboj, pojď, já tě potřebuju.
Dlouho na ni koukala, pak ji bouchla hlavou do dlaně a postavila se.
Správně! usmála se Béťa. Chrbát ji bolel, ale už méně. Vojty se neboj, je sice hlučný, ale neublíží ti.
Já už jen unaveně zakroutila hlavou, když jsem tu chlupatou kouli druhý den doma viděla.
Béťo, mám pocit, že to dlouho nevydrží
No ale aspoň bude v teple, mami, ne?
Jasně, ať zůstane
Protestovat jsem neměla sílu. Docházela mi úplně V práci na oddělení, doma všechno na mně, děti na bedrech. Měla jsem pocit, že žiju ve skleněném akváriu naplněném želatinou všechno mě dusilo, lpělo na mně. Všechno, kromě Béti a Vojty. Díky nim jsem nepřestala úplně.
Můj muž odešel ne hned. Žil chvíli na dvě rodiny nevěděl, kde je mu líp. Já už jsem ho dávno mezi námi nechtěla, ale s dětmi se loučit nechtěl.
Moc nadšená mě nečekáš, vím. Ale děti mě mají rády.
Prosadili jsme bydlení ve vlastních pokojích naštěstí nám to byt dovolil. Béťa ani necekla, když jsem se k ní nastěhovala na pohovku. Pro svůj věk až moc chápala.
Věděla jsem, že jinde roste další jeho syn, jen o něco mladší než Vojta. I tu ženu, co mě nahradila, jsem párkrát viděla. Byla krásná, vysoká, blond, s módním chlapečkem. Zasmála jsem se, když jsem si představila, že s ní chtít soupeřit by mě ani nenapadlo.
Ten den jsem se rozhodla nejít domů autobusem, ale projít se parkem na Letné, kde jsem to město vždycky milovala. Bylo teplo, babí léto, listí, ve vzduchu vlhkost a volno po práci. Ta půlhodinová procházka mi dala víc než všechny léky, co jsem teď brala na nervy. Usmála jsem se, když veverka poskakovala před nosem zmateného psa, kterého vedl vysoký prošedivělý chlap. Tak bude jednou vypadat můj bývalý muž Důstojně, prošedivělý, společně se svou novou rodinou… Žádné večery na chatě s vnoučaty, žádné moře, žádné hory. Nic z toho…
S pocitem smutku jsem se otočila a až pak ho zahlédla procházet se s dítětem a novou ženou. Stála jsem jak přimrazená, dívala se a věděla, že teď už je to opravdu ex-manžel.
Ten večer jsem mu sbalila věci a bez hysterie jen suše řekla:
Jdi pryč!
Bez dcery by se ještě hádal, ale Béťa z pokoje tiše zopakovala po mně:
Jdi, prosím
Jakmile zaklaply dveře, zhroutila jsem se u stěny a Béťa vykřikla vystrašeně:
Mami, co je s tebou?
Na chvíli jsem zavřela oči, přemáhala slzy.
Zapni konvici, Béťo, potřebuju horký čaj.
Děti snesly otcovu odchod každé jinak. Vojta byl malý; tátu moc neznal, stačila jsem mu. Ale Béťa to nesla těžce. Noci probděné, koukala do stropu a hledala obrazce v plášti stínů stromu za oknem. Postupně se to podepsalo podrážděnost, častý pláč. Ani psycholog moc nezabral. Zlepšilo se to, až když se u nás naplno ujal nový obyvatel kocour.
Kocoura pojmenovali děti Kája. Nějak jsme se na něj upnuli někdy mě občas vyděsil, když se vynořil v kuchyni nebo chodbě v noci. Nikdy nemňoukal, nikdy si nechodil pro mazlení. Jen prostě seděl a byl. A tyhle noční posedy mi začaly nahrazovat terapii. On mlčel, já tiše povídala o svém strachu, bolestech, o tom, jak neumím úplně pustit minulost rodiny A nikdy neodešel. Seděl dál a tvářil se, že rozumí.
Když jsem si všimla, že Béťa je klidnější, došlo mi, že si s kocourem nevyprávím jen já Béťa se tvářila překvapeně, když jsem jednoho dne mezi řečí poznamenala:
Jestli ho chceš někam dát, já jsem proti. Kája zůstává!
Za rok, co u nás Kája byl, se změnil k nepoznání huňatý, zdravý, s očima jako med, už žádný zoufalec před domem. Když se kamarádky vyptávaly na můj osobní život, žertovala jsem:
Lepšího chlapa už nepotřebuju. Poslouchá mě, nikdy se nehádáme, děti má rád, jíst chce málo, ponožky nikde neválí sen!
Na partnerský život jsem už ani nepomyslela. Připadala jsem si rozbitá, děravá, jako panenka s vykloubenýma končetinama, která hraje jedinou pózu děti byly jediné světlo.
S Béťou prožívání školky prošlo vcelku hladce jen samé karnevaly, čelenky, šatičky, žádné výtvory. Ale ve Vojtově skupině to bylo jinak. Nové učitelky, rodičovský spolek s elánem, že se nestačilo divit, co všechno mají stihnout.
Exmanžel, když šel z bytu, oznámil, že alimenty uhradí až přes soud a do té doby, než bude rozhodnutí, se na něj nemám obracet. Dobře věděl, že sesterna mzda není žádný přepych. Doufal, že za ním přijdu prosit. To se ale přepočítal. Dva měsíce jsme to zvládli s maximální šetrností a já si sehnala druhé zaměstnání. Stálo mě to dost sil, ale nemusela jsem se doprošovat. Pravda ovšem je, že času na dětské starosti bylo čím dál méně.
Nejprve to šlo vymyslet nějakého krtečka z papíru nebo udělat ježečka nebyl problém a Béťa vždy pomohla. Vojta si svoje dílka trval na tom, že zvládne sám. Ale jeho výtvory končily bez povšimnutí někde vzadu, diplom nikdy nedostal. A pak mě před celou skupinou učitelka vyčinila, až jsem nevěděla, kam se dívat. Naštěstí se za mě zastala jedna maminka, hádka skončila, já si sedla s planoucími tvářemi a pevným rozhodnutím už nikdy na rodičák nejít.
Klid, klid! snažila se situaci zvládnout paní učitelka. Chci jen říct, že děti jsou naše budoucnost. Pokud jim teď nevěnujeme čas a energii, bude pozdě! Pokud nemáte půl hodiny denně na tvoření se svým dítětem, tak co jste za rodiče?
Dál už jsem neposlouchala. Vzpomněla jsem si na Káju jeho nevzrušitelné oči, jak se večer schoulí v rohu kuchyně. Moje vlastní, naše chvíle, kdy můžu být jen s dětmi a ne s věčným sháněním nebo srovnáváním.
Jakmile skončilo shromáždění, vyklouzla jsem nenápadně ze skupiny a rozhodla se vypnout si zvuk na telefonu.
Týden od rodičáku přišla tahle nová soutěž. A já se poprvé opravdu naštvala. Dost! Pokud je to dětská soutěž, účastní se děti. Pokud rodičovská, tak…? Po krátké debatě s jinými třemi rodiči jsme vymysleli plán, který všechny nadchl.
O týden později se konal v MŠ den otevřených dveří skvělá příležitost zrealizovat naši myšlenku. Šla jsem do školky s dobrou náladou a rozhodnutím, že už nikdy nedovolím, aby nás někdo ponižoval.
Vojtův ježeček byl jako vždy v rohu horní poličky na výstavce. Šla jsem k regálu, posunula cizí výtvory a vytáhla Vojtovo dílo.
Paní Novotná, co to děláte? ptala se překvapeně paní učitelka.
Chci, aby všichni viděli, co Vojta udělal sám. Jen rovnat jmenovku. Postavila jsem ježečka na střed.
Paní učitelka zčervenala, ale už nezasáhla. Vojta se rozzářil, když ho uviděl takhle vystaveného. Dokonce ho někdo pochválil a byl na sebe nesmírně hrdý.
Pomalu se scházeli rodiče a děti, spousta hluku, oblékání do krojů a převleků. Nakonec jsme se všichni přesunuli do hudebny.
Cvičení a vystoupení dětí bylo povedené Vojta krásně recitoval (díky Béťě, která ho to naučila) a tancoval s Varvarou v rytmu valčíku. Pomyslela jsem na tchýni, baletku, a možná by z Vojty taky byl tanečník
Myšlenky přerušilo vyhlašování výsledků soutěže. Děti si chodily pro diplomy a čokolády Vojta a další, co tvořili sami, samozřejmě na seznamu nebyli.
A nyní chystala se ukončit vyhlašování paní učitelka, ale já ji přerušila vstáním a slovem.
Teď bychom my rodiče rádi také něco řekli, pokud dovolíte.
Jedna polovina rodičů se usmívala, druhá nervózně čekala. Došla jsem dopředu, od jedné maminky si vzala hromádku diplomů a na druhou kývla na uvolněné místo.
V první řadě velký DÍK paním učitelkám za to, co dělají pro naše děti i nás. Všichni vytvoříme velký potlesk!
Sál se rozezněl potleskem a naklonil se ještě blíž.
Za druhé chceme vyzdvihnout ty kluky a holky, co se zúčastnili a nedostali žádnou cenu. Snažili se stejně, zaslouží si taky potlesk a odměnu!
Rozevřela jsem seznam a začala volat děti. Všichni dostali diplom a stejnou čokoládu. Děti se smály, nastala veselá nálada.
Ale to není vše! pokračovala jsem. Máme ještě ceny pro rodiče za nejzručnější rodičovské ruce.
Už jsem neslyšela, jak paní učitelka něco radila své kolegyni. Každý rodič, co kdy na výstavkách exceloval, obdržel diplom i čokoládu.
Později jsem se dozvěděla, jaké to mezi částí rodičů vyvolalo rozporuplné reakce. Výstavka ve správně upravené verzi, která teď stála v šatně na druhém regálu, byla pouze z dětských prací. Nad ní na barevném papíru Béťiným písmem hrdě stálo: Já sám!
Už za chvilku jsem vyzvedávala Vojtu, rychle jsme se oblékli a domů spěchali k Béťě, která hořela zvědavostí.
Mami?
Copak, broučku? usmála jsem se na syna, který pevně svíral diplom.
Znamená to, že když mám diplom, moje práce byla dobrá?
Jasně! Všichni to přece slyšeli navíc, dělal jsi ji sám, bez Béťi.
Ale ježeček je trochu křivý
No a? Je tvůj.
Chvilku šel a soustředil se na můj rychlý krok, ale pak zase zvedl pohled.
Mami, jsi na mě hrdá?
Nechala jsem si v tu chvíli přerušit cestu, vzala jsem ho za ruku, klekla si a dívala se mu do očí.
Jsem na tebe moc pyšná! Jsem pyšná, že se stáváš samostatným. Že jsi nemusel někomu vnucovat prosby, abych to dělala za tebe. Jsem pyšná, že rozumíš, že toho mám moc pomáháš. Vím, že nádobí včera umyl ty, ne Béťa. Děkuju! Jsem ráda, že z tebe roste opravdový chlap.
Co to znamená opravdový chlap?
Chvíli jsem přemýšlela.
Znamená to, že problémy řeší sám, ale umí poděkovat za pomoc. Nehledí na to, co je ženská práce, co mužská. Kdo umí pomoct blízkým. Jako dnes, když jsi myl nádobí Béťa zvládla úkol a za to dostala jedničku. Ty jsi jí dal čas. A to je v životě nejcennější mít čas a umět ho dobře využít.
A jak?
To ti povím jindy. Víš co? postavila jsem se a vzala ho za ruku.
Co?
Myslím, že jsme si všichni zasloužili malý svátek, co říkáš?
Jo!
Tak potřebujeme dort?
Jo!
Seděli jsme v kuchyni nad hrnkem oblíbeného čaje s mateřídouškou, děti si povídaly, Kája se uvelebil v koutě a já přemýšlela, jak je vlastně jednoduché udělat tyhle malé lidi šťastnými. Stačí jim ukázat, že jsou důležití.
Zvuk na telefonu vypnu, zastrčím ho pod polštář a ráno smažu chat školky. Markétina máma mi dá vědět, co bude podstatné. A společně se v duchu zasmějeme, když si vzpomeneme na ty překvapené obličeje rodičů při rozdávání čokolád.
Za dva roky bude Vojta kadetem v Brně, a jeho křivý ježeček ho bude vítat na poličce v kuchyni u krásné konvičky na čaj, kterou mi přiveze Béťa na návštěvu z Prahy, kde jednou bude studovat.
A já, až budu sama s Kájou, budu chvilku ztracená. Ale časem se objeví nový člověk, který bude úplně jiný než první manžel menší, kulaťoučký, srdečný, pan Ing. Eda Malý. Dá mi to, o čem jsem snila klidný domov, večery u grilu na chalupě mezi růžemi, cesty po republice, možná časem i moře. Ale hlavně najde cestu k dětem, což bude pro mě překvapením. Uvěřím, že i cizí dítě lze milovat. Béťa bude na prázdninách pozorovat, jak krájíme spolu jablka na koláč, držíme se za ruce v parku a sní o tom, že její vlastní život by mohl být stejně hezký. Že nezáleží, kolik ti je let; stačí mít někoho, s kým se projdeš ruku v ruce, kopneš podzimní listí, zajedete krmit veverky, vrátíte se domů, uvaříte bylinkový čaj a jen tak spolu mlčíte protože je důležité, jestli tě někdo dokáže slyšet i srdcem.
