Moje vlastní sestra má jednu podivnou vlastnost. Oslavuje svoje dítě až nezdravě moc a myslí si, že všichni okolo musí prožívat stejné pocity jako ona. Ale tak to samozřejmě nikdy nebývá.
Její dítě má teprve pět let. Nic proti němu nemám máme ho samozřejmě rádi, jak to mezi příbuznými bývá, ale to je všechno. Zvládáme sotva starosti s vlastními dětmi.
Jenže moje sestra sama sebe přesvědčila, že její dcera je nějakým vzácným a výjimečným dítětem. Všichni ji musíme oslovovat jako andílka. A protože andělé nezhřeší, všechno, co tento anděl provede, se musí okamžitě odpustit.
No, tohle je právě přesně to, co chce. Proto není žádná radost, když k nám na návštěvu přijde, a k ní domů se vlastně taky moc nikomu nechce. Jenže jsme nejen sestry, ale i kolegyně pracujeme obě v jedné kanceláři. Musely jsme tedy něco probrat.
Přijď k nám, řekla mi do telefonu sestra. Udělám ti tu tvojí oblíbenou omeletu. Uvidíme se v poledne.
Musím uznat, že v kuchyni je opravdu mistr, zvlášť díky své legendární omeletě.
Hned přijdu, slíbila jsem krátce a položila telefon.
Začala jsem horečně hledat klíče od auta. Po cestě jsem se rozhodla zastavit v pekařství pro nějakou sladkost. Čaj bude rozhodně potřeba. Dorazila jsem, a ona tam sedí a krmí svoji Andreu, kývne na mě, ať si přisednu ke stolu. Tak jsem si sedla chvíli jsme mluvily, pak mi povídá:
Jez, a posune ke mně trochu unaveně vyhlížející omeletu. Andrea ji nedojedla.
To mě dostalo:
Vy už nemáte v domácnosti čisté talíře? ptám se a zkouším skrývat rozladění.
Moje Andrea je nejčistší dítě ze všech. Ruce má vždycky jak ze špitálu! pronesla sestra pyšně a přitáhla si holčičku k sobě, zatímco si ta uklízela prsty v nose.
To stačilo. Od té chvíle jsem už nikdy nešla k sestře na oběd.
Co byste na mém místě dělali vy?