Pracovala jsem jako prodavačka v malém obchodě v Brně. Jednoho dne vešla do prodejny starší paní, nakoupila si několik věcí a pak se rozhlížela nejistě kolem sebe. Rychle jsem pochopila, že asi nezvládne všechny tašky odnést sama domů.
Bydlíte daleko? zeptala jsem se jí. Jen tři ulice odsud, odpověděla. Pomohu vám je odnést, usmála jsem se.
Obchod jsem na chvíli zavřela a místo polední pauzy jsem šla paní pomoct. Ukázalo se, že je moc milá a milující, i když smutná. Bylo jí 78 let a byla naprosto sama. Syn jí zemřel mladý na rakovinu, a dcera žila velmi divoce, už léta ji nenavštívila a nejspíš na matku úplně zapomněla. Od té doby jsme si vytvořily krásné přátelství.
U paní Jarušky jsem byla často povídaly jsme si u čaje, pomáhala jsem jí s domácností i s maličkostmi, a vždy se mi odvděčovala laskavým slovem.
Jednoho dne mnou proběhl zvláštní neklid už dlouho jsem ji neviděla. Vypravila jsem se tedy k jejímu domu. Zvoním, klepu, ale nikdo neotvírá. Nakonec se ozval ženský hlas patřil sousedce. Jste Jana, ta její kamarádka? Ano, odpověděla jsem. Jaruška zemřela… když ji odváželi do nemocnice, nechala vám vzkaz.
Schovala jsem lístek do kapsy, doma ho otevřela až s manželem, protože jsem sama nebyla schopná slova přečíst. V dopise stálo:
Jani, byla jsi pro mě velkou oporou. Jsi jediná, na koho se mohu obrátit o pomoc. Mám vnučku, dcera přišla o rodičovská práva a dívka skončila v dětském domově. Dřív jsem ji mohla navštěvovat každý víkend Pokud najdeš odvahu, prosím, aspoň ji občas navštiv. Najdeš zde kontakt, zavolej, čeká tam na tebe překvapení…
Domluvila jsem si schůzku a s manželem jsme šli společně. Otevřel nám notář, a já s překvapením zjistila, že mi Jaruška odkázala svůj byt v centru Brna.
Druhý den jsme zašli navštívit její vnučku desetiletou zrzečku Terezku. Hned nám přirostla k srdci a po čase jsme ji dokonce adoptovali. Naše děti byly nadšené, že máme novou sestřičku.
Uběhly tři roky. S manželem jsme měli velkou hádku, rozešli jsme se a on odešel na čas bydlet k mamince. Nakonec jsme se však usmířili.
Terezka vyrostla, ale do bytu babičky se stěhovat nechtěla, tak jsme ho pronajali a peníze využili na domácnost. Děti s námi zůstávaly dlouho, i když už byly dospělé.
Jednou manžel přišel z práce pozdě večer. Když jsem jej šla přivítat ke dveřím, držel chlapce za ruku.
Můžu ti to vysvětlit, povídá tiše. Sedneme k večeři, pak uložíme děti a v klidu si promluvíme.
Stalo se to v době, když jsem byl u mámy… Tehdy jsem udělal chybu, měl jsem tě vždycky rád, ale byl jsem slabý. Opil jsem se a stalo se to. Pak jsem na všechno zapomněl. Dnes mi volala sociální pracovnice. Ta žena, se kterou jsem tehdy byl, porodila syna, ale celou dobu mlčela. Teď už se o dítě nemůže starat, byla zbavena práv. Obrátili se na mě. Pokud odmítneme, půjde do dětského domova. Nechám rozhodnutí na tobě, pochopím to.
Samozřejmě jsem nedokázala říct ne. Chlapec byl celá jeho kopie. Odpustila jsem manželovi a kluka jsem přijala za vlastního.
Tak plyne náš společný život. Člověk často získává rodinu i tam, kde ji vůbec nečekal. Největší štěstí pramení z laskavých činů a ochoty přijmout někoho nového do svého srdce.