Měl jsem teprve šestnáct, když ji přivedl domů… Holku, která už byla pěkně v jiném stavu, o rok starší než on.
Alžběta studovala na stejné střední škole jako on, jen o ročník výš. Několik dní Jakub pozoroval, jak si ta neznámá dívka sedá do kouta a tiše pláče. Jeho oči nepřehlédly ani náznak bříška, stejné oblečení, které měla na sobě už dva týdny, a prázdný, beznadějný pohled.
Jak se ukázalo, její příběh znal skoro každý… Vnuk místního váženého muže s ní chodil a pak prostě zmizel – prý odjel za prací do sousedního kraje. Jeho rodiče o ni nechtěli ani slyšet. Řekli jí to přímo do očí.
A její vlastní rodina se jí, jako ve středověku, „zbavila“, aby nezavlekla hanbu na jejich jméno. Vyhodili ji z domu a odjeli někam na chatu. Někteří jí litovali, jiní se za jejími zády posmívali.
„Může si za to sama. Měla myslet hlavou!“
Jakub nemohl jen tak stát a dívat se. Váhal, ale nakonec k ní přistoupil.
„Lehké to nebude, přestaň brečet. Nabízím ti, abys šla se mnou. Oženíme se. Ale hned tě varuju – neumím lhát a nebudu kolem tebe ani kolem toho dítěte dělat žádné cukrátka. Prostě tu budu a slibuju, že to spolu zvládnem.“
Alžběta si otřela slzy a podívala se na něj. Co říct… Byl to úplně obyčejný kluk, žádný velký pán. A ona snila o úplně jiném ženichovi! Jenže v její situaci už na výběr nezbýval, a tak šla s ním.
Rodiče byli v šoku. Matka Jakuba prosila, aby si to rozmyslel, ale on zůstal neoblomný.
„Mami, neblázni, bude to dobrý. Mám dvě stipendia – klasický i sociální. Najdu si brigádu, nějak to zvládneme.“
„Ale vždyť jsi chtěl pokračovat ve studiích!“
„No a co? Vždyť žijem normálně. Táta celej život ve fabrice, ty v obchodě. A i bez vysoký školy se dá žít. Mami, vždyť to není konec světa!“
Alžběta se zabydlela v Jakubově pokoji. Dal jí svou postel a sám se přesunul na rozkládací gauč. Prvních pět dní byla tichá jako myška. Chodila s ním za ruku do školy a zpět, ale pak to z ní najednou vystřelilo.
„Už mě to štve! Proč se na mě tví rodiče koukaj skrz prsty? Nelíbím se jim! A proč se mnou netrávíš čas? Pořád jen studuješ nebo mizíš!“
Jakub se zarazil.
„A nemyslíš, že je to normální? Jasně, že se jim nelíbíš, ale přijali tě a nedávají ti to sežrat. Tví příbuzní tě vyhodili. A kde jsou rodiče týpka, co tě dostal do průšvihu? Studuju, protože nechci vyletět hned v prváku. A kvůli stipendiu taky. Mizím? Protože mám brigádu a nemám zájem koukat s tebou na ubrečený seriály.“
Alžběta se rozbrečela.
„Proč to říkáš takhle?“
„Jak? Varoval jsem tě, že lhát neumím. Mimochodem, kdy půjdem na matriku?“
„No přece nemůžu jít jen tak! Koupíš mi hezké šaty, s vysokým pasem, aby nebylo vidět bříško.“
„Seš normální? Předložíme potvrzení o těhotenství, jaký šaty? Musím šetřit na kočárek a postýlku!“
Matka začala polykat pilulky na uklidnění, ale postupně si zvykla. Čím dál častěji se zastavovala u dětských věcí v obchodech. Vlastně… nic hrozného se neděje.
Ať žijou, vezmou se, a ona s manželem jim pomůžou. Jen ta holka je nějaká nevděčná, pořád nespokojená – s Jakubem, s nimi, s malým bytem. No dobrá, až porodí, třeba se změní k lepšímu.
Ale Alžběta se měnit nehodlala. Když Jakub jednou přišel špinavý z myčky aut a přitáhl do pokoje vychrtlou kočku, rozzuřila se.
„Seš vůl! Proč tu máme tu hnusnou kočku? Vyhoď ji! Říkám ti, ať zmizí!“
Ale Jakub zavrtěl hlavou.
„Ne, je březí. Zůstane tady, takže můžeš přestat ječet. Radši mi ohřej večeři.“
„Tak ty tak!“ vřískla Alžběta. „Vyber si! Buď ona, nebo já! Ta potvora se na mě taky kouká skrz prsty!“
„Proč?“ Jakub se na ni udiveně zašklebil. „Jsem ve svým bytě a nemusím si vybírat. Teď je to moje kočka, a pokud se ti to nelíbí, klidně můžeš jít. Ani máma mi něco takovýho nikdy neřekla. Možná bys měla přestat koukat skrz prsty na všechny kolem.“
Alžběta řvala, zuřila, žárlila na tu hubenou, ošuntělou kočku. Kde v ní Jakub vůbec viděl to bříško? Ale bříško tam bylo – kočka opravdu čekala koťata.
Jakub byl unavenej, ale kdykoli se v jeho mysli objevila pochybnost, zahnal je pryč. Nic, zvládnou to. Až Alžběta porodí, uklidní se. A ještě dřív je potěší kočka. Pohled na chlupatá koťátka každého uklidní.
Ale všechno dopadlo jinak… Děda, vážený muž ve městě, se vrátil z dlouhé pracovní cesty a všechno se dozvěděl. Vnuka vypátral, seřval a pohrozil, že ho vydědí, pokud jeho pravnouče bude vyrůstat v cizí rodině. A o takovou „dárečkovou“ částku se ten „kluk“ nechtěl připravit.
Alžběta s ním ještě ten den odešla ze školy, na Jakuba ani nevzpomněla. Naštěstí měla doklady u sebe (čekala ji prohlídka u doktora). Na věci ve skříni mávala rukou – koupí jí nové! A do téhle nuzný školy už nikdy nevkročí!
Jakub byl v šoku. Jak to…? Ani sbohem, ani zavolání, nic. Vyhodil všechny její věci a dlouho seděl v temnotě, objímaje svou kočku.
Kočka všechno chápala. Tiskla se k němu, když cítila, že ji potřebuje. Vrněla a snažila se ho utěšit.
Když kočka rodila, Jakub u ní zůstal sám, nepustil k ní ani nervózní matku, ani zmateného otce. Mluvil na ni, uklidňoval ji. Pečlivě hlídal, jestli je vše v pořádku, a připraven měl telefon, kdyby musel zavolatKoťata rostla a Jakub pomalu zapomínal na bolest, zatímco život plynul dál jako Vltava, klidně a neúprosně.