Ještě doma práce zůstává…
Babička Věra se lopotně otevřela dvířka zahrádky, sotva se došourala ke dveřím, dlouho zápasila s rezavým starým zámkem, vešla do svého prastarého, nevyhřátého domu a usedla na židli u studených kamen.
V chalupě to vonělo neobývaným domem.
Přitom byla pryč sotva tři měsíce a stropy už spoutala pavučina, starodávná židle naříkavě vrzala, vítr hvízdal v komíně dům ji přivítal s nelibostí: kde jsi byla, panímámo, na koho jsi mě nechala?! Jak přečkáme zimu?!
Hned, hned, moje zlatíčko, vydrž chvilku, odpočinu si Zatopím, ohřejeme se
Ještě před rokem běhala babička Věra po staré chalupě jako srnka: vybílit, natřít, donést vodu. Její drobná postava se klaněla před ikonami, tu kmitala u kamen, tu lítala po zahradě sázet, vyplet, zalít.
A dům byl šťastný spolu s panímámou prkna podlahy vrzala vesele pod jejími lehkými kroky, dveře a okna se ochotně rozletěla pod dotekem malých mozolnatých rukou, kamna pilně pekla nadýchané koláče. Bylo jim spolu dobře Věře a jejímu starému domu.
Manžela pohřbila brzy. Vypravila do světa tři děti, všechny poctivě vyučila. Jeden syn byl kapitánem dálkových plaveb, druhý voják plukovník, oba žijí daleko, na návštěvy téměř nejezdí.
Jen nejmladší dcera, Ludmila, zůstala v obci agronomka, stále v práci, k matce skočila jen v neděli, pochutná si na buchtech a znovu celý týden nevidět.
Potěšení Věře dělala vnučka Jitka. Dá se říct, vyrůstala u babičky.
A jaká z ní vyrostla krasavice! Obrovské šedé oči, vlasy barvy zralého žita až do pasu, kudrnaté, těžké, zářivé až se leskly jako svatozář.
Když si udělala cop, pramínky jí spadaly po ramenou z kluků ve vsi byli celí pryč, zůstávali s pusou dokořán. Postava jako lusk. Kdepak se vzala taková držení těla a krása u venkovské dívky?
Babička Věra bývala za mlada pěkná, ale když vezmu starou fotku a vedle Jitčiny, člověk jako by koukal na pasáčka a královnu…
A taky hlavičku měla Jitka bystrou. Vystudovala v Brně zemědělský institut, vrátila se do rodné vsi a nastoupila jako ekonomka. Provdala se za veterináře, a v rámci programu na podporu mladých rodin dostali nový dům.
A to nebyl žádný ledajaký domek! Pořádný, cihlový, prostorný. Na tehdejší dobu to byla skoro vila!
Jen kolem babiččiny chalupy byl zahradní ráj všechno kvetlo a rodilo, kdežto u novostavby Jitky sotva něco vzešlo tři stonky a dost. A do zahradničení Jitka, upřímně řečeno, moc smysl neměla.
Byť pocházela z vesnice, byla něžná, babička ji všemožně chránila před průvanem a těžkou prací.
Narodil se jim kluk Vašík. A s tím už se člověk v zahradě nenadělá.
Jitka začala babičku přemlouvat: pojď ke mně, bude ti líp, v novém domě, nemusíš topit.
Babička Věra začala churavět, dotáhlo jí to na osmdesátku, a najednou jí jakoby všechno bolelo kdysi svižné nohy stávkovaly. Nakonec podlehla a šla k vnučce bydlet.
Byla tam dva měsíce. A potom slyší:
Babi, já tě mám moc ráda, víš to! Ale proč stále jen sedíš? Vždyť celý život pracuješ, nestojíš! A teď u mě a sedíš Chtěla bych hospodářství rozjet, čekala jsem od tebe pomoc…
Já nemůžu, zlatíčko, už mě nohy nechtějí nosit jsem stará
Hmm… Jak jsi přijela ke mně, hned jsi zestárla
A tak babička, která nenaplnila očekávání, byla poslána domů.
Z rozčarování a pocitu viny, že nepomohla milované vnučce, babička Věra zcela zeslábla.
Nohy jí sešouraly po podlaze, nechtěly sloužit naběhaly za celý život, unavily se. Dojít z postele ke stolu byla dřina, do kostela nemožné.
Pan farář Jan k ní sám přišel, kdysi ji totiž znal jako pilnou pomocnici svého kostela. Pozorně se rozhlédl.
Seděla u stolu a psala tradiční dopisy synům.
Bylo chladno, kamna slabě vyhřátá. Podlaha ledová. Na sobě měla obnošený svetr, ne zrovna čistý šátek a to na ní, která vždy dbala na pořádek, na nohou sešlapané papuče.
Farář si povzdechl: potřebuje společnici. Koho požádat? Možná Annu? Bydlí blízko, ještě čiperka, o dvacet let mladší než Věra.
Přinesl chléb, perníky, polovinu velkého ještě teplého koláče se švestkami (pozdrav od panímámy Magdalény).
Vyhrnul rukávy, vyčistil kamna od popela, třikrát přinesl dříví, složil je v koutě. Zatopil. Donésl vodu, postavil na sporák očouzenou konvici.
Synáčku můj! Teda, drahý pane faráři! Pomoz mi s adresami na obálkách. Já už píšu jak kocour, nedošlo by to!
Farář napsal adresy, letmo mrkl na papíry s kostrbatými řádky. Upoutalo jej obrovské roztřesené písmo: A mám se krásně, synáčku milý. Všechno mám, díky Bohu!
Ty papíry o krásném životě byly samá rozpitá kaňka a podle všeho byly slané.
Anna se začala starat o starou paní, farář Jan ji pravidelně zpovídal, na svátky Anny muž, pan Oldřich, bývalý námořník, dovezl Věru motorkou k bohoslužbě. Život se jakž takž uklidnil.
Vnučka se už neukazovala, a po pár letech těžce onemocněla. Už delší dobu trpěla žaludkem sváděla to na staré trápení. Nakonec: rakovina plic. Proč ji to potkalo? Nikdo neví, za půl roku pohasla jako svíčka.
Její muž se doslova uhnízdil na hrobě: kupoval lahvinku, pil, spal přímo na hřbitově, probudil se a šel pro další. Čtyřletý Vašík najednou neměl nikoho špinavý, hladový, upatlaný.
Ujala se ho Ludmila, matka Jitky, ale pro pracovní zápřah na vnouče neměla čas, a tak sháněla internát.
Ten byl u nich pověstný: nadšený ředitel, dobrá strava, na víkendy děti pouštěli domů.
Žádná domácnost, jasně, ale Ludmila neměla na vybranou: v práci byla do noci, do důchodu daleko.
A tehdy přifrčela k Ludmile v postranním vozíku staré Jawy babička Věra. Řídil korpulentní soused Oldřich, v pruhovaném tričku s kotvami vytetovanými na pažích. Oba vypadali nesmlouvavě.
Babička oznámila:
Já si Vašíka vezmu k sobě.
Maminko, vždyť ty sotva chodíš! Jak zvládneš kluka? Je třeba vařit, prát…
Dokud dýchám, Vaška nedám do internátu přerušila babička.
Ludmila zírala, překvapená babiččinou odvahou, mlčela a šla chystat vnukovy věci.
Oldřich odvezl stařenku i dítě ke staré chalupě, skoro je tam vynesl. Sousedé nevěřili:
Taková hodná babka, ale na stará kolena jí přeskočilo: sama sotva žije, a ještě si pořídila dítě… Řečeno, to není štěňátko. Kluk potřebuje péči Kde má Ludmila rozum!
Po nedělní mši šel farář Jan s obavou k Věře: nebude třeba odebrat hladového, zabláceného Vašíka slabé stařence?
V chalupě bylo teplo, kamna vyhřátá. Čistý, spokojený Vašík seděl na gauči a poslouchal pohádku z gramofonu o Koblížkovi.
A ubohá nemocná stařenka kmitala po kuchyni: potírala plech máslem, zadělávala těsto, šlehala vejce do tvarohu. Její staré nohy byly najednou živé a rychlé skoro jako dřív.
Drahý pane faráři! Já tady… peču tvarohové koláče… Počkejte chvilku, bude pro Magdalénku a Janíka horké pohoštění…
Farář dorazil domů v úžasu a vše vyprávěl manželce.
Magdaléna chvilku přemýšlela, vytáhla ze skříně tlustý modrý sešit a nalistovala stránku:
Stará Egerová svůj život dožila. Vše pryč, odletěly sny, city, naděje všechno spí pod sněhovou peřinou. Už je čas, čas jít tam, kde není nemoc, smutek, ani strach Jednou, v lednový večer, se stará Egerová dlouho modlila, pak ulehla a řekla rodině: Zavolejte pátera budu umírat.
A její tvář zbělela jako sněhová pole za oknem.
Rodina zavolala kněze, Egerová se vyzpovídala, přijala svátosti, už den ležela bez jídla, bez vody. Jen tichý dech napovídal, že duše nevzlétla.
Náhle bouchly dveře průvan, dětský pláč.
Tiše, babička umírá…
Dítě neutichnu, právě se narodila, nechápe, že plakat teď nesmí…
Z porodnice se vrátila vnučka Egerové, Anička, se stále uplakaným novorozencem. Všichni ráno odešli do práce, doma zůstaly umírající stařena a mladá matka. Aničce zatím mléko neteklo, byla nejistá a dítě křičelo na celé kolo Egerové rušilo pokoj v odcházení.
Stará Egerová pomalu zvedla hlavu, zamlžený pohled se rozjasnil, snažila se zvednout, nahmatala bosou nohou papuče.
Když se večer vrátili domů, čekal je obrázek: Egerová nejen že neumřela, naopak vypadala svěží jako už dávno ne. Vesele chodila po kuchyni, chovala spokojené dítě, zatímco vyčerpaná vnučka ležela na pohovce.
Magdaléna zavřela deník, podívala se na mě, usmála se a dodala:
Moje prababička, Věra Egerová, mě moc milovala a prostě si nedovolila odejít. Citovala píseň: A umírat nám je ještě brzy máme ještě doma práci!
Žila pak ještě deset let, pomáhala mámě tvojí tchyni Anastasii mě vychovávat, svou milovanou pravnučku.
A já si pro dnešek zapsal, že dokud člověk cítí zodpovědnost za druhého, i když už je slabý, život a síla se do něj vrací. Vždy je doma ještě práce…