Ještě celý rok spolu…
V poslední době už Antonín Novák ven moc nechodil. Od té doby, co jednou šel do polikliniky a úplně zapomněl, kde vlastně bydlí a jak se jmenuje, vycházel raději jen ve společnosti. Zamířil tehdy špatným směrem a dlouho bloumal okolo sídliště, dokud ho nezaujala budova, kterou důvěrně poznával. Nakonec se ukázalo, že šlo o hodinářský závod, kde Antonín Novák pracoval bezmála padesát let.
Stál před tímto závodem a věděl, že ho zná, ale proč a kdo vlastně je, mu nedocházelo, dokud ho někdo nepoklepal po rameni a ze zádu k němu tiše přistoupil:
Tondo! Pane Nováku, co tu děláš, stýskalo se ti? Nedávno jsme na tebe vzpomínali, jaký jsi byl mistr a učitel. Poznáváš mě? Jsem přece Jirka Kroupa díky tobě jsem člověkem!
V hlavě Antonína náhle jakoby cvaklo, vše se vrátilo, pampeliška v mysli rozkvetla. Jirka ho vřele objal.
To jsem jen shodil knír, proto mě nepoznáváš! Co kdybys šel k nám, chlapi by měli radost?
Jindy, Jirko, dneska jsem nějak unavený, přiznal Antonín Novák.
Vezmu tě autem, mám ho hned u závodu, adresu si pamatuju, usmál se Jirka.
Odvezl Antonína domů, a od té chvíle ho jeho žena, Zdeňka Nováková, samotného ven už nepustila, i když paměť se mu zázračně zase spravila.
Od té doby chodili všude spolu do parku, do polikliniky i do obchodu.
Jednoho dne však Antonín dostal horečku, kašel ho trápil a zůstal ležet. Zdeňka, ač se sama necítila dobře, běžela pro léky a potraviny. Nakoupila jen nezbytnosti, přesto ji ochromila podivná slabost, a dech se jí krátil. Taška s nákupem jí připadala jako balvan. Zastavila se, vydechla, a táhla tašku dál, k domovu.
Ušla pár metrů a opět se musela zastavit. Uložila tašku do čerstvě napadaného sněhu a… posadila se vedle ní na chodník vedoucí k domu. Poslední myšlenkou jí bylo, proč nakoupila tolik, a že už rozum jí zlobí.
Naštěstí z domu vyšli sousedi a hned ji spatřili ležet na sněhu. Přiběhli k ní a zavolali záchranku…
Zdeňku Novákovou odvezli do nemocnice, sousedi vzali tašku s léky a jídlem, vrátili se k jejímu bytu a začali zvonit.
Asi je Antonín doma, vidím ho pár dnů ležet, chudák, možná má také horečku, hádala paní Nina Štěpánková, Určitě spí, Zdeňka říkala, že se mu často přitíží, stáří je těžké, zastavím se později…
Antonín zvonek slyšel, ale kašel mu bránil v dýchání. Snažil se vstát, ale hlava se mu zatočila ze slabosti a málem upadl…
Kašel ustal, Antonín usnul do zvláštního polospánku. Kde je jeho Zdeňka, proč se tak dlouho nevrací?
Dlouho ležel, ale náhle zaslechl lehké kroky. K němu přišla jeho Zdeňka, jak bylo krásné, že je zpět!
Antoníne, podej mi ruku, drž se mě, vstávej, vstávej, vybízela ho jeho žena. Vstal, držíc její nezvykle chladnou a slabou ruku.
Teď otevři dveře, rychle otevři, zašeptala Zdeňka tichým hlasem.
Proč? podivil se Antonín, ale otevřel. V tu chvíli vešli do bytu sousedka Nina Štěpánková a Jirka z práce.
Tondo, proč jsi nám neotvíral, zvonili jsme a klepali!
Zdeňka, kde je Zdeňka, byla tu teď se mnou, zeptal se bledě Antonín, zmatený jejím zmizením.
Je přece v nemocnici, na JIPce, podivila se Nina.
Myslím, že blouzní, usoudil Jirka a akorát včas zachytil svého starého kamaráda, když padal v bezvědomí.
Sousedka a Jirka zavolali rychle záchranku byl to mdloby z horečky…
Po dvou týdnech Zdeňku Novákovou propustili z nemocnice. Jirka ji autem přivezl domů, společně se sousedkou pomáhali Antonínovi, a i on se začal zotavovat.
Důležité bylo, že byli stále spolu.
Když Antonín se Zdeňkou zůstali konečně sami, oba těžko zadržovali slzy.
Na světě jsou pořád dobří lidé, Antoníne. Nina je výborná žena, vzpomínáš, jak k nám její děti po škole chodily? Dostaly oběd, psali jsme s nimi úkoly, a pak si je odvedla domů.
Ne každý pomáhá nezištně, ale ona nezatvrdla v srdci a to je krásné, přitakal Antonín.
A Jirka? Byla jsem mu učitelkou, pomáhala mu začít. Mladí často starší rychle zapomenou, ale vidíš, on mě nenechal napospas.
Za pár dní tu máme Silvestr, Antoníne, jak jsem ráda, že jsme spolu, přitulila se ke svému muži Zdeňka.
Ale řekni mi, jak to bylo, že jsi za mnou přišla z nemocnice a přinutila mě otevřít dveře zachráncům? Bez tebe bych tu možná nepřežil.
Bál se, aby ho žena neměla za slabomyslného, ale Zdeňka na něj překvapeně pohlédla:
Tak ono se to opravdu stalo? Doktoři mi řekli, že jsem měla klinickou smrt. A v tom polospánku jsem snad opravdu šla k tobě domů. Cítím, vzpomínám, jak jsem se viděla ležet v nemocnici, pak vyšla ven a zamířila za tebou…
To jsou věci, už v tomhle věku, a víš, miluju tě jako dřív, možná víc než kdykoliv, Antonín jí vzal ruce a seděli dlouho v tichosti, dívali se jeden na druhého. Jako by se báli, že je něco zase rozdělí…
Večer před Silvestrem k nim přijel Jirka s koláči od své ženy. Sousedka Nina se zastavila na kus řeči, pili spolu čaj, jedli koláče a v srdci jim bylo hřejivě.
Nový rok pak Antonín Novák a Zdeňka Nováková vítali spolu.
Víš, co jsem si letos přála, Antoníne? Když budeme slavit Nový rok spolu, bude celý ten rok patřit nám. Ještě si spolu užijeme života!
Oba se od srdce zasmáli té krásné myšlence.
Jeden společný rok života navíc to je přece neskonalé štěstí!
A život jim toho roku ukázal, že největším bohatstvím je blízkost milovaného člověka a laskavost přátel.