„Jen den – a už nás vyhodili“: Jak tchýně pozvala na návštěvu, ale pak nevydržela naše děti
Když nás tchýně pozvala na víkend do své chaty, upřímně řečeno, jsem se tam netěšila. Naše vztahy byly vždycky… řekněme chladné. Nehádat jsme se, ale ani žádné teplo mezi námi nebylo. Zavolala jen občas, aby se zeptala na vnoučata, a já byla ráda, že naše komunikace končila u krátkých hovorů. Jenže teď, když šla do důchodu, si Alena Stanislavovná najednou usmyslela, že se stane „babičkou roku“ a chce být s dětmi. „Přijeďte na grilovačku, nadýcháme se čerstvého vzduchu, odpočinete si!“ naléhala. No dobře, když to manželovi nevadí a děti to bude bavit – nakonec jsem souhlasila.
Manžel si dokonce vzal z práce volno. Přijeli jsme, ubytovali se, grilovalo se, děti se smály, počasí jako malované. Ubytovala nás v patře – prostorné, příjemné. Večer proběhl v klidu, tchán nalil manželovi pár panáků, povídali si. Mezitím jsem ukládala mladšího syna, zatímco starší zůstal s babičkou a dědou na zahradě – přišli i sousedé. O pár hodin později se vracím a tchýně už má tvář jako z kamene: „Vem si ho. Vytáhl ze mě všechny nervy! Pořád jen běhá!“
Ráno jsem vstala dřív, šla připravit snídani. Mladší byl se mnou v kuchyni, starší se probudil později a šel si na dvůr hrát s míčem. V tom do dveří vtrhne Alena Stanislavovná, celá rozčilená: „Tvůj syn je naprosto nevychovaný! Běhal po schodech, křičel, a přitom hosté ještě spí!“ Jenže nikdo nespal – bylo skoro devět. A můj syn neběhal, jen opatrně scházel. Ale jí to nevysvětlíš – když vnouče zlobí, je to chyba matky.
Později starší zase proběhl schody, když už byli všichni venku. „No vidíš! Zase běhá! Klidu od nich není!“ zdramatizovala a teatrálně si přitiskla dlaň na čelo. Držela jsem se, ale uvnitř jsem už vřela: „A proč jste nás vůbec zvala, když vás přítomnost vlastních vnoučat tak štve?!“
A pak mladší syn začal brečet – rostly mu zuby. Ječel jako na lesy. Tchýně sebou trhla, jako by do ní uhodil blesk: „A dost! Tohle nevydržím! Odjeďte ještě dnes! Jestli zůstanete, dostanu infarkt!“ vykřikla s výrazem mučednice. Manžel se pokusil namítnout: „Mami, já jsem se ještě po včerejšku nevyspal, nemůžu řídit!“ Vzápětí vytáhla alkotester. Ano, slyšíte správně – pravidelně mu měřila hladinu alkoholu, aby věděla, kdy nás může vyhodit.
K obědu jsme už balili. Rozloučili jsme se stroze. Manžel s rodiči mluví dodnes, já ale telefon nezvedám. A nehodlám. Nedávno volala znovu – pozvala nás na Silvestra do svého venkovského „ráje“. Odpověděla jsem pevně: „Ne. Stačilo mi jedno kolečko. Vaší pohostinnosti mám až až.“