„Jen den a už nás vyhodili“: Jak tchýně pozvala na návštěvu, ale nevydržela naše děti
Když mě tchýně pozvala na víkend do své chalupy na venkově, upřímně řečeno, jsem neměla valnou chuť jet. Naše vztahy byly vždycky… řekněme, chladné. Nehádaly jsme se přímo, ale ani mezi námi nebylo žádné teplo. Volala jen občas, aby se zeptala, jak se mají vnoučata, a já jsem byla ráda, že naše komunikace končí u krátkých hovorů. Po odchodu do důchodu však Alena Stanislavovna najednou dostala nápad stát se „babičkou roku“ a vidět se s dětmi. „Přijeďte na grilovačku, nadýcháme se čerstvého vzduchu, odpočinete si!“ naléhala. No dobrá, když to manželovi nevadí a děti to bude bavit – souhlasila jsem.
Manžel si dokonce vzal volno z práce dřív. Přijeli jsme, ubytovali se, grilovalo se maso, děti se radovaly, počasí bylo krásné. Ubytovali nás v patře – pohodlné, prostorné. Večer proběhl příjemně, tchán nalil manželovi pár panáků, povídali si. Mezitím jsem uspávala mladšího syna, zatímco ten starší zůstal na zahradě s babičkou a dědou – přišli i sousedi. Za pár hodin se vracím a tchýně už má zkřivený obličej: „Vezmi si ho. Vycucal mi všechny síly! Pořád jen běhá!“
Ráno jsem vstala dřív a šla připravit snídani. Mladší syn byl se mnou v kuchyni, starší se probudil později a šel na zahradu hrát si s míčem. Vtom do místnosti vtrhne Alena Stanislavovna celá rozčílená: „Tvůj syn je naprosto nevychovaný! Běhal po schodech, křičel, a přitom hosté ještě spí!“ Jenže nikdo nespal – bylo skoro devět hodin. A můj syn neběhal, ale šel opatrně dolů. Ale jí to nevysvětlíš – když vnouče dělá hluk, znamená to, že jsem špatná matka.
Později starší syn znovu proběhl schody, když už byli všichni venku. „No vidíš! Zase běhá! Nemám od nich ani chvilku klidu!“ vzdychla teatrálně a demonstrativně si přitiskla dlaň na čelo. Držela jsem se, ale uvnitř jsem vřela: „A proč jste nás vlastně zvala, když vás přítomnost vlastních vnoučat tak štve?“
Pak se mladší syn rozplakal – řezaly se mu zuby. Začal hysterčit. Tchýně sebou trhla, jako by ji praštil proud: „A dost! To já nevydržím! Odjeďte ještě dnes! Ještě den a zblázním se!“ vykřikla s výrazem ublížené mučednice. Manžel se pokusil namítnout: „Mami, ještě jsem se ani po včerejšku nevyspal, nesmím za volant!“ Okamžitě sáhla po alkoholtesteru. Ano, slyšeli jste správně – každou půlhodinu měřila synovi alkohol v krvi, aby věděla, kdy nás může vyhodit.
K obědu jsme už balili věci. Rozloučili jsme se stroze. Manžel se s rodiči stýká dál, ale já už telefony neberu. A nehodlám. Nedávno zase zavolala – pozvala nás na Silvestra do svého venkovského „ráje“. Odpověděla jsem pevně: „Ne. Jednou mi stačilo. Vaší pohostinnosti mám až nad hlavu.“
Morální ponaučení? Někdy i ti nejbližší lidé nejsou schopni přijmout nás takové, jací jsme – a to je jejich ztráta, ne naše.