Jeli jsme s manželem Petrem po dálnici z Pardubic směrem na Hradec Králové, pole byla zahalena ranní mlhou a ticho kolem znělo jako zpěv v dálce, jakýsi nadpozemský šum, ve kterém naše Škoda tiše šuměla po mokrém asfaltu. Nikdo se na nic neptal, jenom jsme klidně přemítali, jak to bude krásné vrátit se domů, kde bude vonět káva a topinky.
Vtom z ničeho nic, z lesního stínu, vyskočil na vozovku obrovský medvěd. Jeho srst byla tmavá jako káva v Týnské kavárně, oči svítily podivně žlutozeleně. Petr instinktivně šlápl na brzdu, auto se otřáslo, v žaludku mi v ten moment proletěla jízdenka za dvě stě korun. Medvěd se tyčil na zadních tlapách, pouhý metr před kapotou, a díval se na nás tím nehybným zvířecím pohledem, ve kterém se odráželo víc než jen hlad nebo zvědavost jako by věděl něco, co my ne.
Zamrkal jen jednou a pomalu, vlastním snovým tempem, vykročil směrem k nám. V tu chvíli se svět smrsknul jen do té šelmy a do žlutých světel reflektorů. Zdálo se, že každá vteřina je natažená jak žvýkačka Pedro a že dokonce i stromy zatajily dech.
Nohy mi ztěžkly tak, že bych za ně nezaplatila ani pět korun v samooobsluze. V duchu jsem opakovala jména všech českých svatých, zírajíc na toho podivného strážce lesních tajemství.
Najednou Petr zařadil zpátečku, kola tiše zakvičela, začali jsme couvat. V té chvíli jsem si představovala, že když medvěd udělá byť jen malý skok, naše plechová Škodovka nebude víc než krabička na sardinky. Srdce mi bušilo jako zvony na Václaváku o polednách.
A právě v tu chvíli, kdy bylo v autě napětí, které bylo možné krájet starým nožem na chleba, se stalo cosi tak zvláštního, že to nevymyslí ani básník májového večera.
Z boku silnice, zpoza křivek smrků, se ozval ohlušující praskot a s duněním spadlo na cestu obrovské, století staré lípa. Jen o vlásek minula naši střechu, větve se přitiskly k nám jako rozcuchaná peřina. Vůně čerstvého dřeva byla sladká a těžká, dýchala jsem ji jako před prvním májem.
Medvěd v tu chvíli trhl hlavou, otočil se a s neuvěřitelným klidem zmizel mezi stromy, jako by se propadl do jiného světa. Po jeho stopách zůstala jenom tichost, ještě hustší než předtím, a v mlze jsme stáli sami, lapání po dechu, sevření ve zvláštním snu.
Pořád přemýšlím, jestli to zvíře chtělo zaútočit, nebo nás nepochopitelným způsobem varovalo, třeba před padajícím stromem, anebo jestli bylo všechno jenom roztřeseným odrazem z jitřní mlhy a snů. Odpověď mi zůstává skrytá, ale jeho lesklé oči s sebou nesu dál, ať už jsem kdekoli i když si v tramvaji kontroluju drobné na rohlík a kávu.