Její potrestání ho přivedlo k vlastní osamělosti

Dobré zprávy

Po povýšení Jitky v nové práci v bance se její povaha náhle změnila. Z tiché a klidné ženy se stala podrážděná, jedovatá a náročná. Tomáš, její manžel, tomu nerozuměl: „Co je najednou za fňukání? Dřív bylo všechno v pohodě.“ Jitka mu vyčítala lenost doma — proč všechno padá na ni: vaření, dítě, úklid. A Tomáš neviděl problém. Říkal si: „V panelákovém třítisícovce v Plzni pro chlapa práce není. Poličky visí, kohoutky netečou. A vaření — to přece není mužská práce.“ Jednou poprosil o guláš, naznačil — a dostalo se mu odpovědi: „Nakrájej cibuli — pak uvařím.“ Vzplanul: „To si udělej sama! Jsi ženská!“ Jitka čím dál častěji zůstávala v práci a syna ze školky teď vyzvedávali jako posledního. Tomáše kluka litoval, ale jít sám? Co když ho požádají, aby posunul skříň nebo opravil trubku?

Přišlo mu, že ho žena přestala vážit. Častěji bručel: „K čemu ti bylo to povýšení? Seděla bys tiše — a bylo by jako dřív.“ Jitka klidně odvětila: „Tak se vrať do oddělení rozvoje, získej své povýšení, vydělávej víc — já odejdu, budu vařit guláše a starat se o syna. Ale na naše dva platy dnes neužiješ. Moje matka dřív pomáhala, teď má vlastní potřeby.“ Tomáš se jen rozčiloval: „A ještě jí napadlo rekonovat!“

Sám ale po kariérním žebříčku nebažil. Viděl, jak šéf plahočí i o víkendech, a říkal: „Ne, díky. Já si odmakám — a jdu domů.“ Ale čím víc poslouchal Jitčiny výčitky, tím víc v něm kvasila křivda. Rozhodl se: „Když chce být šéfová, ať pozná, co je samota.“ Začal zůstávat v práci častěji. A pak si začal románek s kolegyní z účetního — s Annou. Byla obyčejná, ne krasavice, ale se štědrými křivkami, vlídným hlasem a nekonečnou zásobou koláčů.

Anna měla malého syna, ale Tomášovi to nevadilo. U ní se cítil potřebný: teplá deka, horká večeře, obdivné pohledy. Scházeli se čím dál častěji. Mezitím Jitčina matka začala vyzvedávat vnuka ze školky — Jitka se totiž ponořila do důležitého projektu. Tomáš se radoval: „No výborně. Ona nevaří, a já nehladovím. Anna mě krmí i chválí. Všechno fér.“ Jenže Anna měla svá pravidla. Když přišel bez sladkostí, voňavky nebo peněz na „něco hezkého“ — zamračila se. Večeře byla chudší a něžnost strohá.

Tomáše to znepokojovalo, ale utěšoval se: „No a co. Nechce lásku — jen pozornost a pár korun. Ale až Jitka zjistí, že odcházím — pak změní tón.“ Když Anna bez mrknutí oka požádala o kožich, Tomáš pochopil: je čas ukončit divadlo.

Vtrhl domů, počkal, až se Jitka vrátí z práce, a s pochmurným výrazem oznámil:

„Jitko, dost. Jsem chlap! Chci večeři, pořádek, čisté ponožky! Přiženeš se před mPropadl se do ticha, když si uvědomil, že ani jedna z nich ho nikdy opravdu nechtěla – jen to, co pro ně mohl udělat.

Rate article
Add a comment