Víte, tenhle příběh se odehrál u nás v Česku. Václavovi nebylo do svátků. Tři dny strávil v nemocnici u své Andulky. Nejedl, skvěl nespal, jen poslouchal její přerývané dýchání.
Ještě před týdnem byla jeho milovaná žena zdravá a chystala se na Vánoce. Uklízela jejich domek, plánovala sváteční menu, i když důchodci si moc lahůdek dovolit nemohou. Ale co nejvíc, přesvědčoval Andu Václav, je, aby v domě voněl vánoční kuba a vánočka. Netušil, že v jediné vteřině jeho žena jako podťatá osika zkolabuje a lékaři ho šokují vážnou diagnózou. A nebude u nich doma vonět ani Vánoce, ani pohoda…
Během těch strašných dnů mu úplně zbělaly vlasy. Nejvíc mu však srdce se zúžilo, když lékař řekl, že Andulka nutně potřebuje operaci. A vyslovil částku – pro ně astronomickou sumu.
„Ale já takové peníze nemám,“ zašeptal Václav. „Jsme s ženou důchodci. Žijeme skromně, jen z našich peníza. Vnouček nám občas pomůže, ale má svou rodinu a starosti.“
Lékař mu jen soucitně pokývl a připomněl, že nemocnice nezaplatí náklady na zákrok. Václavovi se chtělo umřít. Co by byl život bez Andulky?
Vzali se mladí, hned po škole. Prožili spolu řadu let. Byli spolu šťastní, hádali se málokdy, a když, tak kvůli maličkostem. Do večera si vždy odpustili. Bohužel děti nemálu, tak všechnu lásku dávali vnoučkovi. Ten žije ve městě, ale občas přijede s rodinou na návštěvu. Nestarají se o ně. Ale ani on jim nemůže pomoct, když na záchranu Andulky potřebují tolik peněz…
Další noc se vlečela v mučivých myšlenkách. Ráno ho sestry přesvědčily, aby na pár hodin šel domů – odpočinout si, najíst se. Dlouho hledal klíč v kapsách bundy. Když ho konečně našel, na prahu stála sousedka Běla:
„Tak jak to vypadá s Andulkou, Václave?“
Muž si povzdechl a pověděl jí smutné zprávy. Běla si zoufale sáhla na srdce: „Proboha, to je ale neštěstí! A kde vzít ty peníze? Asi bychom měli uspořádat sbírku po vesnici. Dneska oběhám sousedy – třeba aspoň na léky sejde.“
Václav, ponořený do svého žalu, jen mával rukou. Běla pochopila, že žádná slova nepomůžou. Tak už nic neřekla, jen mu přinesla talíček horké bramboračky.
Brzy byl zase v nemocnici. Andulčin stav se zhoršil a Václav bezmocně svíral pěsti. „Bože, zachovaj ji, nebo vezmi mě s ní,“ opakoval si v duchu, zoufale hleděl na kus nebe za oknem nemocničního pokoje. Stmívalo se. Šedé zimní mraky zasypávaly svět sněhem a Václavovi se zdálo, že je v celém vesmíru úplně sám. Jen on a jeho bolest.
„K Aničce máte návštěvu,“ přerušila ticho a jeho myšlenky sestřička, tiše otevřela dveře.
Václav překvapeně vzhlédl. Kdo by mohl přijít? Vnouček? Ten je na služební cestě, slíbil, že přijde zítra. Nebo snad Běla?
Ale za zády sestřičky stála mladá neznámá žena. Udělala pár kroků k muži a zeptala se:
„Ne poznáváte mě? Jsem Lenka, kdysi jsem bydlela nedaleko od vás.“
Václav se jí zadíval do tváru, ale ne a ne si vzpomenout.
„Nepamatujete si mě,“ pokračovala Lenka. „Ale měl byste. Naše rodina byla velmi chudá, a vy jste nám často pomáhali. Někdy jsme neměli even co jíst…“
Václavovi před očima proběhly vzpomínky. Znovu se podíval na neznámou ženu – a málem se plácnul do čela. Jak to může zapomenout! To je ta nejmladší holka z velké rodiny, co bydlela naproti. Tehdy jejich tragédie otřásla celou vesnicí – otec, zedník, zemřel a zůstala jen matka se šesti dětmi. Od té doby se bída jen valila. A časy byly tehdy krušné.
Václav naštěstí vydělával slušně, tak s Aničkou děti obdarovávali cukrovím, knížkami, hračkami. Často pomohli i matce, Aleně, která se lopotila na dvou zaměstnáních za pár korun, aby děti měly čím přežít zimu. Nebylo mu dovoleno dívat se, jak běhají v roztrhaných teniskách a tenkých mikiných…
„Václave, neznepokojujte se,“ přerušila jeho myšlenky Lenka. „Běla mi o vašem neštěstí řekla. A já už jsem na tu operaci Aničce zaplatila. Bude žít. A všechno bude dobré, uvidíte.“
„Lenko, Lenko,“ lapal po dechu muž. „Dcerko, kde bys vzala tolik peněz? To je nepředstavitelná částka…“
„Nebívejte si hlavu,“ stiskla mu ruku mladá žena. „Už roky žiju ve Švýcarsku, můj muž tam podniká… Domů jezdíme jen přečkat na návštěvu. Žijeme v dostatku, takže vám rádi pomůžeme.“
Bůh asi vyslyšel Václavovy modlitby. Druhý den Aničku operovali. A úspěšně. Doktor slíbil, že se uzdraví. Za pár týdnu bude doma. A tam, utíral si slzy Václav, bude zase vonět pohodou a štěstím.
Celou dobu byla Lenka s ním – utěšovala ho, běhala pro léky, nosila mu domácí jídla.
Jediného dne, když se Aničce ulevilo, se s Lenkou ohřívali čajem v nemocnické kavárně.
„Dcerko, jak ti můžu děkovat za mou Aničku. Bez ní by pro mě svět neměl cenu,“ řekl Václav s vlhkýma očima. „Ale řekni mi, jak tě může napadnout pomoct naprosto cizím lidem?“
„Vy mě nejste cizí,“ povzdechla si Lenka. „Celé dětství jste pro mou rodinu byli andělé. Obzvlášť pro mě. Vaše dárky si pamatuji dodnes.
Víte, jednou si ze mě ve škole začaly děti dělat legraci, že jsem chudák. Strašně jsem to prožívala a děsila jsem se svých narozenin, protože ty se ve třídě slavily a každé dítě mělo přinést sladkosti. A moje máma měla peněz sotva na základní věci…
Představ”Ale vy s Aničkou jste mi tehdy přinesli krásný svetr a velkou krabici čokolád, takže jsem mohla pohostit celou třídu a nikdo se mi už nesmál.”