Nedám to bydlení
– Proč jsi přijela?
Valentýna stála ve dveřích, neuhnula ani o krok. Ruce měla opřené o zárubeň, jako by nebránila vstupu do místnosti, ale do vlastního života.
– Dobrý den, Valentýno Jaroslavovno.
– Ptám se proč.
Martina neodpověděla hned. Podívala se na práh, na předložku, kterou kdysi sama koupila v podchodu na Hlavním nádraží, modrou s bílým lemem. Pořád tam ležela, už dost ošoupaná, ale nikdo ji nevyhodil.
– Můžu dál?
Pauza byla dlouhá. Valentýna stála jako socha. Nakonec ale ustoupila a šla do kuchyně. To bylo asi tiché pozvání.
Martina vešla dovnitř a zavřela dveře. Předsíň voněla povědomě, ale jinak než kdysi. Dřív tady byl cítit kouř z kabátu Jendy, který visel vždycky vlevo na věšáku. Teď tu visel už jen flanelový župan a stará pletená čepice.
V kuchyni už Valentýna rachotila konvicí, ale podle všeho neměla v plánu hostit, jen potřebovala něco dělat rukama.
– Viděla jsem, že v tom okně svítíte, řekla Martina. – Šla jsem kolem.
– V deset večer?
– Autobus měl zpoždění. Čekala jsem nějak na zastávce.
Valentýna postavila konvici a otočila se. Podívala se na Martinu tím pohledem, jakým se dívají na člověka, kterému sice už dávno nedůvěřují, ale přesto ho úplně neztratili.
– Tak se už zuj, když jsi přišla.
Martina pověsila kabát nejdřív na levý háček pod čepici, potom to nějak přehodila na pravý.
Seděly za stolem naproti sobě. Valentýna nalila čaj, i když nic neřekla. Před Martinu postavila hrnek, neptala se, jestli chce. Přisunula cukřenku, aniž zvedla oči. Pohyby byly rutinní, takové, které dělají ruce samy, protože jinak to tělo ani neumí host u stolu je host, ať si myslíš, co chceš.
– Jak se máš? zeptala se Martina potichu.
– Dobře, jako vždycky. Valentýna sevřela hrnek v dlaních.
Martina se dívala na její ruce, na suknice kloubů a stařecké skvrny. Teď však držely hrnek až příliš pevně na “dobře” a “jako vždycky”.
– Chtěla jsem mluvit, – řekla Martina.
– O čem?
– O ledasčem.
– O papírech?
Martina zaváhala.
– Nejenom
Valentýna upila a položila hrnek s tichým ťuknutím, které nemělo význam, a přece nešlo přeslechnout.
– O papírech mluv s notářkou. Všechno jsem řekla.
– Vím.
– Tak proč to řešit znova.
Nebyla to otázka, ani odpovědi se tedy Martina raději vyhnula. Uchopila hrnek, ochutnala čaj byl moc horký, postavila ho zpátky.
Za oknem šuměl déšť, ten drobný říjnový, co nepadá, ale visí mezi nebe a asfaltem. Pouliční lampa se kymácela a její stín cestoval sem a tam po parapetu.
Martina znala kuchyni zpaměti. Věděla, že v levé zásuvce jsou šňůrky a staré baterky, které Jenda nikdy nevyhazoval, protože “ještě něco vydrží”. Pod dřezem bylo bílé vědro, které vytahovali, když kapala trubka a ta tekla každé podzimní období. Mezi stěnou a lednicí byla škvíra, kam se jednou zakutálela pětikačka a půl hodiny ji lovili pravítkem, Jenda se smál, Aleš také a ona ostatně taky.
Aleš. Tři měsíce.
– Přivezla jsem marmeládu, – řekla Martina. – Z špendlíků. Je v tašce u dveří, nevím, jestli jste si všimla.
Valentýna pohlédla směrem k předsíni, pak zpět ke stolu.
– Všimla.
– Máte tu marmeládu ráda.
– Mívala. Pauza. Mám.
V tom přeřeknutí bylo něco přesného, jako by ani ona sama nevěděla, ve kterém čase už žije.
Martina to chápala. Taky se někdy přistihla, že mluví o něm v přítomném čase, a zarazila se uprostřed věty, a ta pauza byla horší než jakékoliv mlčení.
– Slyšela jsem, že se chystáte za Tamarou do Olomouce, – řekla Martina.
– Chystala.
– A proč jste ještě nejela?
– No, – mávla Valentýna rukou, – nějaké věci
Martina ji pozorovala. Žádné “věci” nebyly, obě to věděly. Byt, který nechtěla nechat prázdný. Strach odjet a vrátit se do pustoty. Anebo, že by ji Tamara začala litovat, a ona lítost nesnášela.
– Valentýno Jaroslavovno, – pronesla Martina, hlas jí ztichl, změnil tón. – Nejsem tu kvůli papírům, opravdu.
– Opravdu zopakovala Valentýna, těžko říct, jestli tomu věří.
– Chápu, že se na mě zlobíte.
– Mně se nezlobí. Typicky moravské popření, předstíraný klid.
– Dobře.
– Jenom nerozumím, – Valentýně hlas najednou ožil a prořízl tenký klid jako nůž. – Nerozumím, jak to můžeš zvládnout. Půl roku a ty se prý už posunula dál, a já tu pořád jsem.
Martina nic neříkala. Nepřekrucovala, nevysvětlovala. Jen seděla.
– Viděla jsem tě, – pokračovala Valentýna. Sousedka Libuše říkala, že tě zahlédla s někým v kavárně v srpnu. Na Smetanově nábřeží.
– To byl kolega, pracovali jsme spolu na projektu.
– Kolega
– Ano.
Valentýna vstala, přistoupila k oknu a dívala se na déšť a lampu.
– Aleš tě měl rád, – řekla, aniž by se otočila. Možná víc, než sis myslela.
– Věděla jsem.
– Nejsem si jistá.
Martina sevřela hrnek. Uvnitř ní něco povolilo, jako stín houpající se po parapetu. Věděla, že kdyby teď něco řekla, nebude to vhodné, tak raději mlčela.
– Neříkám, že jsi špatná, – pokračovala Valentýna. Myslím, že jsi mladá, je ti dvaačtyřicet, máš před sebou celý život. Mně je osmašedesát, a byl jsem tu se synem. Jediný syn.
– Vím
– A teď není. A ty přijdeš s marmeládou.
Bylo to přesné, až děsivě. Martina ucítila dokonce zvláštní vděčnost za to, jak přesně to vyslovila, i když to bylo paradoxně zraňující.
– Jinak to neumím, – řekla. Bez slov to nedávám. Musela jsem přijít nějak, něco říct. Přijít jen tak, s prázdnou, by bylo ještě horší.
Valentýna se otočila. Zkoumavě Martinu pozorovala.
– Plakala jsi? Než jsi vešla?
– Trochu.
– Na schodech?
– No jo.
Ve Valentýnině obličeji se něco pohnulo, nepatrně. Sedla si zpátky.
– No, jsme obě blbky, – řekla.
A v té větě jako by vůbec nic nebylo skrytého, poprvé za celý večer.
Mlčely. Déšť sílil, teď už opravdu.
– Povíš mi, – požádala Martina, co tě na tom dědictví vlastně zranilo? Ne přes notářku, ale z tvých úst.
Valentýna na ni překvapeně pohlédla. Opravdu překvapeně, asi si nemyslela, že by ji někdo chtěl slyšet mluvit, že by někdo chtěl slyšet její verzi, ne nějaké cizí.
– Tam je ten byt, – ozvala se. Jeho byt, který jsme mu koupili s tátou. S Honzou jsme na to šetřili osm let. Byl mladý, Aleš, chtěli jsme, aby měl svoje. Tam žil, žila jsi tam s ním i ty to ti nevyčítám. Ale byt byl jeho, a teď podle papírů
– Podle papírů přechází na mě, – doplnila Martina.
– Vy jste nebyli manželé.
– Šest let jsme spolu žili.
– Vím. Valentýna si složila dlaně do klína. Ale myslím, že by nechtěl, abych byla úplně stranou. Vy ne, že bych měla právo rozhodovat. Ale vědět.
– Sám napsal závěť.
– Já vím. Dlouhá pauza. Možná napsal dobře. Prvně jsem byla hrozně zlá. Teď už ne. Teď jenom nevím, co si počít.
– Co ti není jasné?
– Proč ho necháváš prázdný. Libuše říkala svojí dceři, že možná odejdeš. Že je ti jeden pokoj moc. Pročpak ho držíš?
Martina hleděla na Valentýnu.
– Říkala jsem to v červenci, když mi bylo úplně nejhůř. Ještě nevím, co udělám.
– A kdybys ho prodávala, – začala Valentýna.
– Neplánuju prodat.
– Kdyby náhodou Řekla bys první mně? Ne cizím, ale mně?
Tehdy Martina pochopila, že jde právě o tohle. Ne o metry, ne o koruny, ale o místo. Neodcizit se. Mít právo něco vědět první. Udržet aspoň tenkou nit ke svému synovi, přes tuhle ženu.
– Řeknu ti to první. Slibuju.
Valentýna přikývla. Nalila si další čaj.
– Jedla jsi dneska něco? zeptala se po chvíli.
– Ráno…
– Ráno, – zvedla se Valentýna a otevřela lednici. Vařila jsem nudlovou. Dáš si?
– Dám.
Zatímco Valentýna ohřívala polévku, Martina sledovala její záda. Přemýšlela, že v jiném životě by možná mohly být jiné, možná by společně jezdily na chatu, slavily svátky, možná ne. Možná by zůstaly tak vzdálené, jak byly teď příliš rozdílné na přátelství, příliš blízké na lhostejnost.
Polévka byla dobrá. Obyčejná, mrkev, nudle, trochu petržele. Ne pro hosty, ale pro vlastní domácnost. Prostá.
– Dobrá, – konstatovala Martina.
– Nepřeháněj, – usmála se Valentýna.
– Vážně.
Valentýna se najedla a pak řekla, aniž zvedla zrak:
– Hledal tě v nemocnici. Víš to?
Martina se zarazila.
– Kdo?
– Aleš. Když jsi tenkrát jela na pracovní konferenci. On byl na vyšetření, já se za ním stavila, a pořád se ptal, kdy se vrátíš. Říkala jsem, že nevím. On říkal, že už dnes nebo zítra…
Martina složila lžíci.
– Přijela jsem hned druhý den.
– To vím. Valentýna ji pohledem ujistila. Nemluvím to ve zlém, jen abys to věděla. Abys byla taky někdo, kdo to ví.
Bylo to upřímné. Martina cítila suchost v krku, přestože jedla. Vzala si hrnek, čaj už dávno studený.
– On mi neřekl, že se bojí, – hlesla. Myslela jsem, že je smířený, že mu vadím, když se kolem něj moc motám.
– Neměl rád, když ho někdo litoval.
– Přesně. Myslela jsem, že dělám to správné.
– Možná ano, možná ne. Kdo ví.
Tohle “kdo ví” zůstalo viset ve vzduchu.
Martina pomáhala uklízet, i když to nebylo třeba. Stály u dřezu vedle sebe. Valentýna myla, Martina utírala, pohyb známý, až příliš obyčejný na slova.
Pak si Valentýna vzpomněla na sušenky. Podávala ty, co zůstaly na dně krabičky, z pekárny “Rohlík” za rohem.
– Libuše mi radí, ať chodím do kroužku pro důchodce. Akvarel, čtvrtek v kulturním domě.
– A chce se vám?
– Nevím. Přijde mi to směšné.
– Proč?
– V mém věku
– Ve vašem věku ideální, – řekla Martina vesele.
Valentýna si ji pobaveně prohlédla.
– Jak nějaká sociální pracovnice
– A vy se tváříte, jako by vám bylo sto let.
– Je mi osmašedesát.
– To není sto.
Valentýna si kousla do sušenky.
– Celý život jsem něco dělala. Honza, pak Aleš, práce, čekali jsme vnoučata a ono to nevyšlo. Já neumím “jen tak”. Akvarel je “jen tak”.
– Možná je čas to zkusit.
– Snadno se řekne.
– Těžší je to udělat, – vrátila jí Martina. I mně je těžko.
Valentýna ji pozorovala.
– Ty taky půjdeš kreslit?
– Ne Ale taky nevím, kam se sebou po večerech. Mám práci, kamarádky, všechno. Přijdu domů a nevím, co se sebou, sedím a čekám, že přijde a řekne něco blbého a všechno se spraví.
Pauza.
– Byl v tom dobrý, – poznamenala Valentýna.
– To byl.
– Přijde a prohlásí: “Mami, já si v dětství myslel, že sysli jsou mláďata s visacím zámkem.” Víš, co je “visací zámek”? Kde na to přišel.
– Mně říkal, že slon je mongolsky “zaan”, a že to zní, jako by byl nafrněnej.
Valentýna se zasmála. Krátce, trochu překvapeně, jako někdo komu smích nesedí, ale stejně přijde.
– Panebože, kde to vzal.
– Hodně četl.
– Od pěti let pořád s knížkou. Nemohla jsem ho dostat od stolu.
– Ukazoval mi fotku. Vy na chatě, bylo mu asi osm, sedí na zápraží s knížkou, všichni hrají venku.
– Pamatuju. Honza tam měl záhon, od rána do večera u hlíny. Aleš jen četl, myslela jsem, co je to za dítě Pak jsem si zvykla.
– Co četl ve druhé třídě?
– O kapitánech a moři, ale na moři nikdy nebyl, poprvé až v šestnácti. Dívá se na něj, říkám: Tak co? A on: “Není to ono. Menší. V knížkách vypadalo větší.”
Martina se usmála. Tu příhodu slyšela i jinak. Asi už to patřilo do rodinné historie.
– Často mi o Honzovi vyprávěl, – řekla Martina. Stýskalo se mu.
Honza, Jan Procházka, zemřel před šesti lety, chvíli před tím, než se Aleš a Martina poznali. Nikdy se nepotkali.
– Ano, – řekla Valentýna stručně. Stýskalo.
– Vám taky?
– Každý den. Dávno jsem si zvykla, ale stýská se mi pořád. To není protimluv.
– Není, – přitakala Martina.
Mlčely.
– Povíte mi něco o něm, o Alešovi jako klukovi? Moc nevím, on o dětství skoro nemluvil
Valentýna se na ni podívala.
– Proč chceš vědět?
– Chci. Dokud je, kdo má vyprávět
Znělo to tvrději, Martina to pocítila, ale přesto neodvolala. Byla to pravda.
Valentýna chvíli mlčela. Pak odešla do pokoje, slyšela, jak šramotí, vrací se s krabicí od bot.
– Jeho věci, – podala. Třídila jsem v září. Část jsem dala pryč, něco nechala.
Otevřela krabici: staré sešity, hračky, papírky s dětskými kresbami. Martina vzala jedno z propisovacích sešitů: “Aleš Procházka, 2. třída.” Kostrbatým písmem.
– Ježiši, – řekla potichu.
– Přesně, – řekla Valentýna. To říkám pokaždé já.
Listovaly spolu, Valentýna vyprávěla, Martina poslouchala. Jak se v šesti letech snažil stát na hlavě a týden měl bouli, jak jednou dotáhl kocoura domů, táta byl proti, pak si zvykl, kocour po dvou letech odešel a Aleš pravil, že má prostě svůj životní styl. Jak v čtrnácti prohlásil, že bude programátor, protože programátoři neběhají venku a pracovat jde v papučích.
– V papučích opravdu pracoval, – řekla Martina se smutným pousmáním.
– Splnil si to.
Na hodinách už skoro půlnoc, když Martina zvedla hlavu od sešitů.
– Už bych měla jet, poslední autobus.
– Zůstaň, – řekla Valentýna, až překvapila obě dvě. Je tu gauč, hned povleču.
– To bych nerada
– Komu by to vadilo?
Martina se podívala na Valentýnu. Ta hleděla stranou, jako by ta nabídka byla cizí.
– Dobře, – řekla Martina. Děkuju.
Zatímco Valentýna povlékala, Martina myla hrnky. Stála u dřezu, dívala se do tmy za oknem, kde se odrážela kuchyně a její silueta. Myslela na to, že ještě před třemi měsíci by si tenhle večer nedokázala představit: tu polévku, sešity, obyčejné “zůstaň”.
Uvědomila si, že jsou věci, které se v rodině po ztrátě neřeší slovy ani právníky. Že některé vztahy vzniknou jen tím, že člověk přijde. S marmeládou. Nebo bez. A počká, než se něco z toho pohnulo.
Nevěděla, jestli to bude dál. Ale zdálo se jí, že se něco změnilo.
Pokoj byl stejný jako ten, kde přespávali dřív, když přijížděli s Alešem na víkend. Stejný mírně vyvenčený gauč, stejná kostkovaná deka, kterou Valentýna nazývala “hnědá”, i když byla spíš cihelná. Martina si lehla, přikryla se, zírala do stropu.
Na poličce knihy, hlavně Honzovy “Tichá řeka”, “Zlaté tele”, něco o historii. Jedna tenká, evidentně cizí. Martina vstala, přečetla “Dopisy odnikud”, jméno neznala. Otevřela hřbet. Na první straně bylo kuličkou napsáno Alešovým rukopisem: “Mámě k narozeninám. Čti pomalu. Mám tě rád.”
Martina knihu zavřela.
Vrátila ji na poličku.
Dlouho na ni ve tmě koukala.
Za stěnou bylo ticho, jen občas zakřupala podlaha, někde otevřela Valentýna vodu. Malý život pokračující navzdory všemu a proti všemu.
Ráno Valentýna vařila kaši. Martina přišla do kuchyně, Valentýna řekla “sedni” a beze slova jí posunula talíř. Vedle něj sklenici pomerančové šťávy, což Martinu udivilo. Za oknem šedé říjnové ráno, mokrý asfalt, větve už téměř holé.
– V kolik musíš do práce? otázala se Valentýna.
– V deset, to stihnu.
– Tady je to kousek. Metrem?
– Jo.
– Třetí zastávka, pamatuju.
– Pamatujete? Martině to vážně přišlo nečekané.
– Aleš říkal, – odbyla ji Valentýna krátce.
Martina jedla nasolenou ovesnou kaši s máslem, jakou nejedla od dětství. Připomněla si dětství, kdy ji takhle dělala její máma, pak už přesladila, a teď ji to navrátilo roky zpět.
– Chci ti něco ukázat, – řekla Valentýna. Vstala, přinesla dopis. Našla jsem při třídění věcí. Z vojny. Nikdy nebyl na vojně, ale na cvičení s fakultou a psal mi tenkrát. Jen abys věděla, že takhle to uměl.
Podala martinu tři rukou psané stránky, hustý sešitový rukopis. Martina četla pomalu, jak stálo na knize z poličky.
Aleš psal o tom, jak ráno za barákem je mlha a ve středu ní stojí starý topol. Jak je dobře, že něco zůstává na místě, když se všechno hýbe. Píše, že má chuť na maminčiny buchty, že doma je ticho, jaké nikde jinde nezná.
Byl to jiný Aleš, měkčí, mladší.
– Můžu si to opsat? Nebo vyfotit? Jen pro sebe
Valentýna se podívala.
– Vezmi si to, nabídla po pauze. Já nemusím mít všechno.
– Ne, to je vaše památka.
– Martino, oslovila ji poprvé. Vezmi si.
Martina dopis schovala. Chtěla říct něco víc, ale žádná slova nemohla být dost.
Umyly společně nádobí. Tentokrát však ne mechanicky, ale jako by byly sehrané.
– Jeď stejně za Tamarou, vybídla Martina. Byt vydrží. Tamara na tebe čeká.
– Volala mi minulý týden, přiznala Valentýna. Prý jsem ji uraženě nevzala.
– Tak jeď.
– Uvidíme.
– Valentýno Jaroslavovno
– Uvidíme jsem řekla.
Martina pověsila utěrku.
– Můžu přijít občas? Není-li to proti vašemu
Valentýna zavřela kohoutek, dlouho držela ručník, dívala se do dřezu.
– Přijeď, – řekla nakonec. Uvařím nudlovou.
– Nebo s pohankou?
– Nudlovou je lepší.
– Tak jo.
Martina se oblékla. Valentýna ji vyprovodila. V předsíni si oblékla kabát, vzala si tašku, ohlédla se.
– Děkuju za noc.
– Jdi, ať nepřijdeš pozdě.
Martina už brala za kliku, ale zastavila se.
– Ta kniha, co vám dal Aleš. Přečetla jste ji?
– Začala jsem. Pomalu čtu.
– Psalo tam “čti pomalu”.
– Všimla jsem si, řekla Valentýna po chvíli. Asi mě znala.
Martina přikývla. Otevřela dveře.
– Nashledanou.
– Nashledanou.
Dveře se zavřely. Martina postála chvíli na mezipatře a slyšela, jak za nimi zacvakl zámek. Ne hned, s prodlevou. Jako by Valentýna čekala, až Martina doopravdy odejde.
Na schodišti to vonělo vlhkostí a čerstvou barvou. Žárovka na druhém patře poblikávala, ale nezhasla. Martina šla dolů, držela se zábradlí.
Venku byl ten šedivý říjen, lidé spěchali do práce, někde houkalo auto, a holubi na náměstí měřili kroky spokojeně a vážně. Všechno bylo obyčejné, všechno mělo paradoxně spojitost s tím tichým večerem.
Martina šla směrem k metru a přemýšlela, že smíření možná není moment, co vše vyřeší. Možná je to právě tohle: polévka, sešity, noc na cizím divanu, ručník v dlaních, dopis na dně kabelky.
Nevěděla, co bude dál, jak bude vypadat nové rozvržení jejich vztahu. Už ne tchyně a snacha, ne cizí, ne kamarádky. Jen to, že obě milovaly jednoho člověka, každá po svém a to je málo na blízkost, ale moc na cizost.
V kabelce zůstal dopis. Rozhodla se, že ho otevře večer. Večer, doma, při lampě.
Sjela do metra. Dveře vagónu se otevřely a zavřely. Vlak vyjel.
O pár stanic dál vytáhla telefon a napsala Valentýně prostě: “Dojela jsem v pořádku. Děkuji za kaši.”
Odpověď přišla za dvacet minut, to už byla na pracovišti, v šatně, přemýšlela o poradě.
“Prosím. Marmeládu jsem dala do skříně.”
Martina odložila telefon, sundala kabát.
Na chodbě se někdo smál, hlučně a mimo kontext. Za oknem byl vidět kousek nebe, světlounce šedý, až bílý. Možná, že se k večeru vyjasní. Nebo ne. Říjen je nevyzpytatelný měsíc.
Šla na poradu.
V pátek večer, tři dny poté, zavolala Valentýna. Martina zrovna ohřívala večeři, nezvedla proto hovor hned až na třetí zazvonění.
– Jedeme s Tamarou do Olomouce, sdělila Valentýna bez pozdravu. V sobotu ráno.
– Dobře, – odpověděla Martina.
– Na deset dní.
– Dobře.
Pauza.
– Nevadí, že volám?
– To bych řekla. Jsem ráda.
– No…
– Pozdravuj Tamaru.
– Vyřídím. Další pauza. Martino
– Ano?
– V té polici, kde jsi spala. Vezmi si taky tu knihu, až se někdy vrátíš. Byla Alešova, slušelo by jí to být u tebe.
Martina stála u plotny, držela lžíci. Večeře už bublala, bylo nutné stáhnout plamen.
– Dobře, – řekla tiše. Vezmu.
– Tak jo, zakončila Valentýna. Jdu se balit.
– Šťastnou cestu.
– Děkuji.
Chvíli mlčely, jak to dělají lidé, mezi nimiž i ticho má svůj význam.
– Nashledanou, – rozloučila se Valentýna.
– Nashledanou.
Martina stáhla plamen. Opatrně položila lžíci. Podívala se oknem ven, kde už byla tma a lampy svítily do mlhy.
Někde v Olomouci byla Tamara, která už chystala stůl. Kdesi na polici čekala knížka s nápisem “čti pomalu” a “mám tě rád”. V neznámé kuchyni ve skříni stálo marmeládové zlato ze špendlíků.
Tohle je asi vše, co zůstává. Ne, co je zapsáno u notářky či spočítáno v korunách. Takhle se tvoří rodinná paměť marmeláda v cizí poličce, dopis v konvertu, věta vyřčená v nevhodnou chvíli a přesto úplně přesná.
Martina vzala lžíci a zamíchala si polévku.
