Kdysi dávno, vzpomínám, přivedl jsem svoji snoubenku Boženu do malé vesnice, kde mi po babičce zůstala v dědictví chalupa. Tehdy jsme oba byli mladí a plní naděje, a tak jsme se rozhodli buď bydlet v této staré chalupě, nebo v Praze platit drahý nájem za malý byt! Volba byla jasná. Ve městě bylo všechno drahé a já jsem u své sestry Aleny bydlel v domku na kraji Prahy, v jedné místnosti ještě s jejím nejstarším synem.
Moje sestra nikdy nebyla zrovna nadšená z mé přítomnosti. Jednou za měsíc, když jsem jí donesl výplatu za nájem, měla dobrou náladu, ale jinak se furt na něco zlobila a vytýkala mi drobnosti. A to ještě nemluvím o povinnostech, které mi naložila. Každý víkend jsem musel vyklepat koberce, pověsit peřiny na větru, chodit s jejím třemi dětmi ven měli tehdy rok, tři a šest let.
Její manžel buď studoval na Moravě, nebo vysedával s kamarády po hospodách; občas taky jezdil k rodičům, aby si od rodiny odpočinul. Božena o tom všem věděla. Věděla taky, že jsem většinu své slušné výplaty z truhlárny nechal Aleně. Když jsme spolu začali chodit a já si začal něco nechávat i pro sebe, chtěla mě sestra vyhodit. A já, než jsem se z města odstěhoval, musel ještě dva týdny odpracovat, což mi doteď zůstalo v paměti.
Alena si mnou uměla pěkně vypomoci peníze, úklid, děti na krku, samé výhody. Týden brblala, a když jsem odmítl dávat výplatu, jednoduše mě z bytu vyrazila. Věci jsem sbalil a přestěhoval se do malého pokoje v internátu k Boženě.
Vesnice nás přijala s otevřenou náručí. Ač tu přímí příbuzní nebyli, znal jsem tu spoustu lidí z dětství u babičky. Máma sice žila na druhém konci Vysočiny a Boženini rodiče až v Beskydech, ale zvládli jsme to sami.
Vzali jsme se potichu na úřadě, Božena nastoupila v místní školce, já pracoval v pile. Starší sousedka nám darovala kozu sama už ji nezvládala obstarávat. Dostali jsme ji téměř zadarmo, pokud nepočítám každodenní půl litru mléka, který babička vyžadovala. Později přibyly i slepice a ovce.
Výplata nebyla velká, ale domácí hospodářství a trochu zakázek Božena šila novým sousedkám sukně a šaty nám pomáhaly, abychom žili celkem slušně. Za rok se nám narodil synánek Pepíček. Když mu byly tři, šla Božena po mateřské zpátky do školky. Nejhorší časy jsme překonali
A právě tehdy se rozhodla moje sestra Alena, že nás poctí svou návštěvou.
Od chvíle, kdy jsem od ní odešel, mě neviděla. Její děti už byly větší a manžel s ní, jak bývalo zvykem, nejel jel raději ke svým rodičům odpočívat.
Já tu taky kdysi žila! spustila Alena hned po příjezdu. K babičce jsem jezdila.
Moc dlouho jsi tu nevydržela, utahoval jsem ji. Po prvním týdnu už jsi řvala, že chceš domů, a rodiče pro tebe přijeli. Já tu trávil celé prázdniny
A co se tu dalo dělat? Nuda. Teď si aspoň na dovolenou jedu k moři!
Moře jsi vždycky milovala. Rodiče s sebou brali jen tebe.
No a vám tu nechám děti ve vesnici.
A kdo na ně dohlédne? My oba chodíme do práce, podivil jsem se. Občas mě v pile pár dní ani nevidí.
Jste na vesnici, co by se jim stalo? Ohlídají se navzájem.
Zůstaň tu s nimi sama, opáčil jsem. Božena rozhodně nebude běhat kolem tvých dětí.
Nač se Boženy ptát? Stačí, když ty rozhodneš!
A tvůj muž co? Přijede, nebo zas zůstane doma?
Ne, ten si doma od nás odpočine.
Vy jste se narodili, abyste od sebe odpočívali, co? povzdychl jsem si.
Během našeho hovoru vletěly děti Aleny všude možně. Najednou venku začal povyk vyhlédl jsem z okna, nestačil se divit: vypustily prasátko, to je honilo po celé zahradě. Prasátko jsem pracně odlovil, zelenina lehla, záhony zdupané. Pak přišla na řadu koza s kůzlátky o půl hlávky zelí jsme přišli rovnou.
S Boženou jsme se pohádali, ona byla zoufalá, děti s novou energií vyběhly zas ven.
Jsou to jen děti, vesnice je velká, ať si hrají! křikla Alena.
Náš Pepíček by tohle neudělal, odvětil jsem naštvaně.
Ještě má čas, odfrkla si.
Naučil se, že to nesmí!
Zase řev. Tentokrát děti otevřely kurník. Měli jsme krásné slepice, snášejí pestrá vejce, ale kohout je okamžitě odehnal.
To je u vás zvykem? Tady nikdo na zvířata nedohlíží? obořila se Alena.
Kohout je v právu. Ty dětem vysvětli, že mají být slušné.
Ať si tvoje žena vezme dovolenou a hlídá mi děti! Nechci žádné problémy!
To ještě nebyly u sousedovic psa ten je zlý, sousedi mají býka, ráno i večer chodí kolem koridy krávy, další mají bojové husy. Večer ven radši nevycházej.
Říkáš to naschvál?
Jen tě varuji.
A v tom soused přivedl jejího nejstaršího prý kouřil za garáží.
Copak kdyby tu došlo k požáru? Všude sucho, měsíc nepršelo! rozčiloval se.
Já tu končím, Aleno. Vezmi je všechny s sebou k moři, a dej pozor, aby nenaháněli žraloky!
Alena se rozzlobila.
Vy jste tu všichni podezřelí, celé to vaše vesnické divadlo! Já ti přece taky pomáhala, kdyžs u mě přebýval!
Žil jsem u tebe jen rok, protože nebyla jiná možnost. A dobře víš, že jsem ti nechal celou výplatu.
Dětem pak pověděla, že je odveze k babičce a dědovi.
My chceme s tebou! vzlykaly.
Ne!
Ráno odjela. Já s Boženou dlouho vzpomínali na tenhle návštěvní den plný chaosu a hluku, co nám připomněl, jaké štěstí máme, že konečně žijeme svým klidným vesnickým životemV chalupě se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen bečení kozy a smích Pepíčka, když si hrál se štěnětem za domem. S Boženou jsme seděli na prahu a pozorovali, jak se slunce sklání nad zvlněnými poli. Upravoval jsem poničený záhon, Božena krájela mrkev pro králíky. Mezi námi prolétla nenápadná úleva, jako když se po bouři vrátí do krajiny klid.
Bylo nám jasné, že Alena se tu dlouho neohřeje, a stejně jasné bylo i to, jak odlišné jsou naše cesty. Vsadit všechno na malou chalupu, vlastní ruce, pár zvířat nebylo to snadné, ale bylo to naše. Přes všechny hádky, trampoty i únavu jsme si tu vybojovali každý klidný večer. Možná nebylo moře, nebyly výlety do ciziny ale byli jsme spolu, v domě, který dýchal vzpomínkami a nadějí.
Za pár dní dorazil od Aleny pohled modrý, s fotkou pobřeží, slanými kapkami zaschlými na okraji: Moře krásné, děti zdravé. Vzpomínám na Vás. Alena. Usmál jsem se. Věděl jsem, že na vesnici už nepojede a i kdyby, teď už jsme si každý našli své místo.
Když v noci měkce zapršelo a Pepíček spokojeně zamumlal ze spaní, v hlavě mi zaznělo to, co říkávala babička: Domov není, kde ti ustelou, ale kde se umíš smát i plakat. Díval jsem se do šera, hlazeno zvuky deště a klidným dechem své rodiny. A poprvé po letech jsem cítil, že srdce téhle staré chalupy bije úplně pro nás.
