Koupils chleba?
Podíval se na mě, jako bych promluvila cizím jazykem. Žádné nepochopení, jen delší, zvláštní pauza, co do naší každodenní rutiny vůbec nezapadala.
Jaký chleba? řekl nakonec. Neptal se, jen to prostě pronesl, bez otazníku v hlase.
Obyčejný. Šumavu, z Jednoty na rohu, tam ji vždycky bereš.
Položil tašku na zem, rozhlédl se po kuchyni, skoro jako by v ní byl poprvé.
Já jsem nebyl v obchodě.
Přikývla jsem a otočila se ke sporáku. Nic zvláštního, říkala jsem si. Je unavený. Týden nebyl doma, konference v Brně, hotel, cizí jídlo, jiný vzduch. To unaví každého.
Ale chleba kupoval vždycky. Už sedmnáct let, pokaždé když se vracel odněkud, i z krátké cesty, stavoval se v Jednotě na rohu Sadové a donesl Šumavu. Nebyla to domluva ani zvyk z nutnosti. Prostě to k němu patřilo stejně jako návrat domů.
Zamíchala jsem polévku a nic neřekla.
Jmenuje se Jaromír. Jarek. Mně je osmapadesát, jemu jedenašedesát. Bydlíme v Brně, v dvoupokojovém bytě ve čtvrtém patře, který jsme koupili ještě v devadesátém devátém, když byla Maruška malá. Maruška už dávno dospěla, odstěhovala se do Prahy, volává v neděli. Pracuji v městské knihovně, Jarek je už tři roky v důchodu, ale přibral k tomu ještě přednášky na průmyslovce, kde učí stavební předpisy. Žijeme klidně, v pohodě, skoro beze sporů. To je důležité nebylo nic, co by vysvětlilo, co se dělo po jeho návratu.
Večeřeli jsme v tichu. Jídlo si bral opatrně, koukal do talíře. Čekala jsem, že jako vždycky po příjezdu začne o kolezích, o nefungujícím hotelovém výtahu, o tom, jak mu chyběl normální domácí guláš. Vždycky něco povídal při první večeři po návratu.
A jak bylo v Brně? zeptala jsem se.
Normálka.
Seminář dopadl dobře?
Jo.
Položila jsem lžíci.
Jarku, je ti dobře?
Podíval se na mě. Obyčejné šedé oči, jen trochu unavené.
Jo, jen jsem unavený.
Uklidila jsem ze stolu. Odběhl do pokoje, lehl si s mobilem, jako by se nic nedělo. Jen ten chleba prostě nebyl. Nebyl ani rozhovor. A něco dalšího, co neumím pojmenovat.
První noc jsem to hodila na únavu. Druhou taky.
Třetí den, v pátek, jsem si poprvé opravdu všimla něčeho podivného.
Seděla jsem s kávou u okna a koukala do dvora. On vyšel z koupelny, zašel do kuchyně, nalil si vodu. Pak sáhl po sklenici s pohankou, otevřel ji, přičichl a vrátil zpátky. Neřekla jsem nic. Ale Jarek pohanku nikdy nejedl. Nikdy. Hned na začátku, když jsme se poznali, smál se, že pohanka je největší nuda na světě, vymysleli ji lidi bez fantazie. Občas jsme se tomu zasmáli, já mu vařila rýži, kroupy, cokoliv, jen pohanku ne. On se jí ani nedotkl.
A teď ji vzal, očichal, jako by ji chtěl zkusit.
Copak, že máš chuť na pohanku? snažila jsem se nedat nic znát.
Ne, odpověděl a šel zpět do pokoje.
Ještě dlouho jsem se na tu sklenici dívala.
V sobotu volala Maruška.
Táta už je doma? ptala se hned.
Je, ve středu přijel.
A jak mu je?
Chvilku jsem zaváhala.
Unavený z cesty. Ale jinak v pohodě.
Tak hlavně že jo. Mami, v říjnu přijedem na víkend, jo? Máme s Ondrou volno.
Jasně, přijeďte, budu moc ráda.
Neřekla jsem jí nic. Co bych taky řekla? Že táta nekoupil chleba a čichal k pohance? To přece nezní důležitě. Vlastně to nezní nijak.
Ale věděla jsem, že něco je jinak. Ne hlavou, ne rozumově. Nějak jinak. V břiše, pod žebry, někde tam, kde se spouští poplašná siréna.
V neděli jsem navrhla procházku. Čas od času jsme chodili do parku Lužánky, neděli co neděli ne, ale často. Oba jsme milovali lavičku u rybníčku, koupili si kelímek burčáku, když dělali stánky, postěžoval si na bolavá záda, já mu říkala, že se má protahovat, on mávl rukou, zasmáli jsme se. Takový náš drobný rituál, jedna ze spousty drobností.
Nepůjdeme do Lužánek? zeptala jsem se.
Odtrhl se od mobilu.
Do kterého parku?
Do Lužánek. Je hezky.
Přemýšlel. To bylo divné, normálně řekl hned jasně nebo ještě si vezmu bundu. Přemýšlení nebylo potřeba.
Dobře, kývl nakonec.
Šli jsme mlčky. Nekopla jsem do hovoru, jen jsem ho pozorovala. Koukla po okolí normálně, bez zájmu, ale i bez pohody, co ho vždycky chytala při nedělní procházce. Jako by šel neznámou ulicí a poprvé hledal cestu.
U vstupu do parku stál starý pán s jezevčíkem, zrzavým, tlustým.
Hele, Ferda, řekla jsem. Všechny zavalité jezevčíky jsme doma takhle odlišovali od doby, kdy obdobného Ferdíka měla naše bývalá sousedka, paní Holubová. Byla to naše soukromá malá legrace.
Podíval se na pejska. Žádná reakce.
Ferda, zopakovala jsem tišeji.
Hezký pes, řekl slušně, neutrálně.
Zastavila jsem se u keře růží, předstírala, že obdivuju šípky. Srdce mi tlouklo mnohem rychleji, než by mělo na nedělní procházce.
Nevzpomněl si na Ferdu. Nebo to jen předstíral? Ale proč by to dělal?
U jezírka nebyl stánek s burčákem, asi už skončila sezóna. Jarek si sedl na lavičku, zadíval se na vodu.
Je tu pěkně, řekl.
Chodíme sem často.
Jo?
Otočila jsem se na něj.
Jarku, deset let sem chodíme, ne?
Kývl. Klidně, bez zaváhání.
Asi jo. Jen říkám, že je tu pěkně.
V tu chvíli se ve mně něco sevřelo a už se to celý večer nepovolilo. Až v noci, když jsem poslouchala jeho klidné dýchání, jsem si uvědomila proč. Neřekl jasně, pamatuju, jen asi jo, tónem, jakým člověk souhlasí s něčím cizím.
V noci jsem nemohla dlouho usnout. Přemýšlela jsem, jak se to jmenuje, když máš vedle sebe někoho a najednou zjistíš, že v něm něco zmizelo. V psychologii je to prý známá věc, po těžké události nebo stresu je najednou člověk jiný, že jako by ho někdo vyměnil. Má to i nějaké odborné jméno, které si teď nevybavím. Ale tady žádný stres nebyl. Konference o normách, týden v Brně, to není důvod stát se jiným člověkem.
Vstala jsem ve tři, napila se vody, koukala z okna. Dvůr byl prázdný, lampa poblikávala. Stála jsem tam a říkala si dobře. Počkám. Možná se jen něco stalo, o čem nechce mluvit. Třeba se s někým v pohádal, něco ho tíží, nebo ho jen něco přepadlo, to tak někdy je. Zvlášť když je přes šedesát a člověk už má něco za sebou.
Vrátila jsem se do postele. Spal, opřený zády ke mně. Položila jsem mu ruku na záda, jen letmo, jak jsem to dělala vždycky. Ani se nepohnul.
Ráno jsem zavolala své kamarádce Daně. Známe se od vysoké, bydlí na druhém konci Brna, dělá na recepci v poliklinice. Dana je upřímná, žádné zbytečné řeči, a to na ní mám ráda.
Dano, můžu přijet?
Něco se děje?
Nevím, asi nic. Jen si potřebuju promluvit.
Přijeď k páté, budu doma.
U Dany voní vždycky po koláčích, i když zrovna nic nepeče. Seděly jsme v kuchyni, nalila mi čaj, povyprávěla jsem jí. O chlebu, pohance, Ferdinandovi, o tom asi jo v parku.
Dana mě pozorně poslouchala, pak chvíli mlčela.
Hani, to klidně může být jen depka. Nebo začátky problémů s pamětí. Vždyť ani jednomu z vás není dvacet.
Jemu je jedenašedesát.
A co jako. Otovi od nás ze sedmýho to začalo v šedesáti dvou, znáš to.
On nikdy nebyl zapomnětlivý. Všechno si pamatoval líp než já. Jména, data, všechno.
Každý se někdy mění.
Koukala jsem do šálku.
Dano, to není zapomnětlivost. On někdy kouká rozumíš, koukne na mě normálně, ale někdy jak na člověka, kterého vidí poprvé chce být zdvořilý.
Utrhla kousek koláče.
A spala jsi aspoň?
Skoro ne.
No právě, Hani, už si to možná moc bereš. Byl unavený z cesty, práce, prostě chlap, ti nemluví. Dej mu týden klid.
Kývla jsem. Třeba má Dana pravdu.
Ale domů jsem jela a přemítala o sklenici pohanky. Tak bezvýznamné gesto, ale až v krku to zůstalo.
Jarek doma seděl u kuchyňského stolu, něco psal do papírů. Dala jsem vařit vodu, začala vyndavat nákup. Ani nezvedl hlavu.
Byla jsem u Dany.
Mhm.
Přinesla jsem koláč.
Zvedl oči, podíval se na koláč.
S čím?
S kapustou. Tvůj oblíbený.
Já kapustu moc nemusím.
Položila jsem tašku na stůl, pomalu. Hodně pomalu.
Jarku.
Co je?
Od dětství máš nejraději koláč s kapustou, sám jsi to přece říkal. Tvoje máma ho vždycky pekla.
Podíval se na mě normálně.
Možná pekla s jablky.
Ticho.
Jeho máma se jmenovala Ludmila, umřela před dvanácti lety. Dobře jsem ji znala. Její kuchyň, její koláče. Vždycky je pekla s kapustou a vejcem, to byl její majstrštyk.
Jarku, Ludmila pekla s kapustou, pamatuju si to.
Možná, už je to dlouho, pokrčil rameny a vrátil se k papírům.
Odešla jsem do pokoje, stála u okna. Ulice byla pořád stejná, obyčejný podzimní den.
Vytáhla jsem mobil, našla číslo Jarkovy sestry, Milada bydlí ve Znojmě, s Jarkem se moc nevídají, ale občas si volají. Zavolala jsem jí.
Haničko! vítá mě vždycky vesele. Jak se máte?
Hele, Milado, co pekla vaše máma vždycky za koláče?
Malá pauza.
No s kapustou, s vejcem, proč se ptáš?
Jen si chci vzpomenout na recept, díky.
Zavěsila jsem, nohy jak z vaty. Kvůli koláči s kapustou, zní to směšně, já vím. Přesto jsem tam stála jak přimrzlá.
Něco s pamětí. Možná neurologie, věk, cokoliv. Měla bych ho poslat k doktorovi, promluvit si pořádně.
U večeře jsem začala:
Jarku, nebývá ti poslední dobou špatně od hlavy?
Ne.
Spíš v pohodě?
Jo.
Nešel bys, pro jistotu, k doktorovi? Jen tak, změřit tlak.
Odložil vidličku.
Proč?
Jen tak, abys měl jistotu, už jsi dlouho nebyl.
Měřím si ho doma, pořád je dobrý.
Jarku, mám o tebe strach.
Podíval se, dlouze, skoro zkoumavě.
Myslíš, že je se mnou něco?
Jen mám strach.
Hani, jsem v pohodě. Dostaň to z hlavy.
Vzal si vidličku zpátky. Rozhovor skončil. Jarek to uměl, jednou větou uzavřít bránu. To jsem u něj znala, většinou jsem to respektovala.
Jenže tentokrát jsem pozorovala, jak jí, jak drží vidličku, naklání hlavu všechno ve mně jelo nějaký paralelní audit. Sedí jako vždycky? Nebyl dřív rovnější? Teď je trošku sehnutý. Vidličku v pravé, jasně, je pravák vždycky byl pravák.
Umyla jsem nádobí a šla do koupelny. Dlouho jsem stála před zrcadlem. Támhle na mě koukala unavená ženská s krátkými šedivými vlasy, s vrásek kolem očí, které Jarek kdysi nazýval usměvavé, protože se dělaly hlavně od smíchu, ne od let. Říkala jsem si: Hani, už si moc domýšlíš. Nevíš jistě, jak seděl jen tě to vyděsilo, že se něco změnilo. To se stává. Lidi se mění. Zvlášť po něčem, co nevidíme.
Umyla jsem se a šla spát.
Uprostřed noci mě vzbudilo ticho. Takové jiné ticho, kdy člověk najednou ví, že vedle nikdo není. Natáhla jsem ruku postel byla z jeho strany studená.
Vstala jsem. V kuchyni svítilo světlo. Seděl u stolu a něco si zapisoval do sešitu. Opravdově psal, ručně, což už Jarek roky nedělal, jen podpis na úřadě.
Jarku?
Zvedl hlavu. Ne lekl se, ani se nezarazil. Jako by mě čekal.
Nemůžu spát, řekl.
Co si to píšeš?
Tak myšlenky.
Můžu?
Zaváhání.
Je to soukromé.
Dívala jsem se na něj. Klidně pohled vydržel.
Jarek by takhle nikdy neodpověděl. Během sedmnácti let jsem se ho mohla zeptat na všechno. Měli jsme každý svůj prostor, ale on nikdy neřekl tak pevně: To je soukromé.
Dobře, řekla jsem a odešla do ložnice.
Lehla jsem si. Slyšela, jak ještě chvíli píše, pak vstal, zhasl a šel spát. Ještě dlouho byl vzhůru.
Ráno už žádný sešit na stole nebyl.
Hledala jsem ho. Nedokážu popsat proč, prostě jsem musela. Prohrabala zásuvky v kuchyni, nic. Nahlédla jsem mu, poprvé v životě, do šuplíku nočního stolku. Nikdy dřív jsem to neudělala, bylo to za hranou našich pravidel. Prázdné. Staré brýle, drobná mince, lístky s čísly. Sešit tam nebyl.
Vzal ho s sebou.
V práci bylo dobře, v knihovně je vždycky klid, takové papírové bezpečí. Uklízela jsem vrácené knížky, radila mladé Lence s kartotékou. Byl to normální den.
Přes svačinu jsem v koutku přemýšlela, jak člověk pozná, že se někdo změnil ne stylem, ne věkem, ale doopravdy, v jádru. Co to je, když víš někoho sedmnáct let, jeho smích, vůni, to, čeho se bojí a co miluje, a najednou jako by se ti sám o kousek posunul a ty nevíš kam.
Pak mi to slovo naskočilo: psychologická náhrada. Kdesi jsem to četla. Že blízký se promění, až vzniká dojem, že je to jiný člověk. Někdy kvůli nemoci, někdy kvůli krizi vztahu po padesátce, šedesátce když už děti vylétly a práce je za vámi a najednou sedíte proti sobě a nevíte, kdo na vás kouká.
Ale já Jarka znala. Měla jsem to jisté.
Večer byl doma dřív než já. Stál u okna v kuchyni a díval se ven. Nic nedělal, jen koukal.
Cos dělal? ptala jsem se.
Jen koukám.
Na co?
Tak.
To by byla zvláštní odpověď u kohokoli, ale u Jarka zvlášť. On nebyl rozjímací typ. Buď něco dělal, nebo už si u toho brumlal, načrtával něco na papír. Stát a koukat z okna, to nebyl on.
Jaký byl den? ptala jsem se.
Normální. Přednášky jako obvykle.
Studenti byli v pohodě?
Byli.
Došla jsem pro kuře z lednice, začala večeři.
Jarku, pověz mi něco o Brně, nadhodila jsem, nenápadně.
Co konkrétně?
No, kde jsi bydlel, co jsi viděl, byl jsi tam týden.
Chvilka ticha.
Na hotelu. Normální hotel. Seminář byl v konferenčním sále na vejšce. Byli jsme se podívat na novou výstavbu, ukazovali nám ji jako příklad. To je celé.
A kolegové? S někým známým jsi tam byl?
Jo, z průmyslovky pár lidí. Jiní z jiných měst.
Byl tam Oldřich Beran?
Olda Beran, vedoucí na průmyslovce, třetí rok kolega Jarka. Jarek o něm často povídal, byli spolu loni na rybách, znám ho dobře.
Beran? Ne, ten tam nebyl.
Ale chodí pokaždé.
Tentokrát ne.
Kývla jsem. Možná fakt nejel.
V noci jsem napsala ženě Oldy Berana Zdeně. Nejsme si moc blízké, ale číslo mám. Psal jsem opatrně: Zdeni, hezký večer. Chci se zeptat, přijel Olda v pořádku z Brna?
Odpověděla do pár minut: Olda v Brně nebyl, vůbec ho letos nevzali, byl doma celý týden. Něco se děje?
Odepsala jsem, že jsem si to spletla, omluvila se.
Dala mobil pod polštář. Ležela ve tmě.
Neví, jestli tam Beran vůbec byl. Člověk s ním tři roky učí, byl s ním na rybách a neví.
Nebo ví, že nebyl, a lže. Ale proč?
Hledala jsem důvody. Třeba se pohádali, nechce ho řešit. Nebo něco osobního, co skrývá. Nebo nebyl v Brně vůbec. Týden byl někde jinde.
Stop. To už je moc, teď už blbnu.
Ale myšlenka tady byla a nešla zahnat.
V středu jsem si našla důvod. Řekla jsem, že potřebujeme nové záclony do ložnice, navrhla výpravu do Bytového textilu na Křenové. Čas od času tam zajdeme, Jarek se tam vždycky nudí, šoupne nohou, prohlásí: Vyber si, já tomu nerozumím, a pak jdeme na větrník do kavárny za rohem. Takový malý rituál.
Pojedeme dneska? ptám se.
Kam?
Do Bytového. Pro záclony.
Tyhle jsou přece dobré.
Už jsou staré.
Pokrčil rameny.
Tak jo.
Jeli jsme. Já účelově zdržovala výběrem, ptala se na názor, on odpovídal roztržitě. Pak jsem navrhla:
Zajdeme pro větrníky? Tam, jak to máme nejradši?
Kde?
No, tam u rohu, kavárna s tou žlutou cedulí, vždy tam chodíme.
Podíval se na mě.
Nepamatuju si žádnou kavárnu.
Usmála jsem se, musela jsem.
Jsi jen zapomněl. Pojď, ukážu ti.
Zašli jsme do malinkého podniku, kde to vonělo buchtami a kávou. Kavárna Sluníčko, už aspoň dvacet let.
Vidíš?
Koukl na ceduli.
Hmm, nikdy jsem si jí nevšiml.
Koupili jsme větrník. Pozorovala jsem ho. Jedl normálně, rozhlížel se, zeptal se, jestli mi není zima. Prostě obyčejný Jarek.
Jen jednou se zadíval na žlutý nápis, jako by si opravdu něco chtěl zapamatovat. Nebo poznamenat.
Jarku, zašeptala jsem. Pamatuješ si mě?
Otočil se překvapeně.
Cože? No jistě, že jsi Hana, má žena.
Já vím, že jsem Hana. Ale nás dva. Společné věci. Pamatuješ?
Proč se ptáš?
Jen v poslední době jsi jiný.
Lidi se mění.
To říkáš přesně tak, jak jsem si před dvěma dny sama pomyslela. Vždycky jsi tvrdil, že lidi se nemění.
Mlčel, dojídal větrník.
Třeba se i já měním, řekl nakonec.
Jeli jsme domů. Koukala jsem z okna šaliny a myslela na to, jaký strach je nepoznat blízkého. Není to paranoia, to se prostě stává. Někdy za tím něco je a někdy ne.
Ve čtvrtek ráno, když odešel do práce, šla jsem do jeho pracovny. Malinká místnost, říkali jsme jí tak, ale je to zvětšená komora. Jarkův stůl, knihy, poličky s šanony.
Nechtěla jsem šmejdit. Přesto jsem dosedla za stůl a otevřela vrchní šuplík.
Ležel tam sešit.
Vzala jsem ho. Otevřela. První listy prázdné. Pak uprostřed začínaly zápisy. Krásné, drobným, přesným písmem, rozhodně jiným než Jarkovým ten psal vždycky rozčepýřeně.
Listovala jsem.
Byly to seznamy. Jen samé seznamy. Hana. Manželka. 58 let. Pracuje v knihovně. Dcera Marie, Praha. Káva bez cukru. Chce nové záclony. Dana, kamarádka, poliklinika. Pak: Koláč s kapustou, prý má ráda. Lužánky v neděli. Jezevčík Ferda, vtip. Pak zase: Ludmila, matka. Kapusta nebo jablka? Ověřit.
Těžko se mi dýchalo.
Byly to zápisky někoho, kdo si do detailu mapuje náš život. Učí se ho zpaměti, aby nic nepokazil.
Zavřela jsem sešit, dala zpět, odešla do kuchyně, nalila vodu, spláchla to jedním douškem.
Myslela jsem naprosto jasně, až nezvykle na mě.
Kdo je ten člověk.
Bydlí se mnou týden, vypadá jako Jarek, mluví Jarkovým hlasem, ví, že jsem Hana, máme dceru Marii, že piju kafe bez cukru. Ale píše si to. Učí se nás zpaměti.
Zavolala jsem do práce, že mám virózu a beru den volna. Seděla jsem v křesle a hleděla do jednoho bodu, snažila se najít racionální vysvětlení.
Amnézie. Možná disociace člověk přijde o část vzpomínek, snaží se je srovnat a zapisuje, aby neudělal chybu. Třeba se něco stalo v Brně pokud tam vůbec byl. Něco, co ho přinutilo sbírat vzpomínky postupně. Bojí se mi říct, nechce mě vyděsit nebo se stydí.
To by šlo. To skoro všechno vysvětluje.
Jenže písmo. To pořád nevysvětluje písmo.
Nikdy jsem moc rukopisy neřešila, ale ten Jarkův znám. Na nákupce, v lístcích na dárky, vždycky brblám, že to nejde přečíst. Ten v sešitě bych nepoznala.
Lidi mění písmo, říkala jsem si po mrtvici třeba. Ale to by nebyl orientovaný, nemluvil by, poznal by to každý.
Promnula jsem si tvář.
V sedm se vrátil. Uvařila jsem večeři, nakryla stůl, upravila se. Netuším proč, prostě jsem musela něco dělat.
Bylo ti špatně? zeptal se, když mě uviděl. Nešla jsi do práce.
Byla mě bolí hlava, ale už dobrý.
Přikývl, odložil tašku, šel si umýt ruce. Obvyklý večer.
Při večeři jsem ho pozorovala a myslela, jak vypadá ztráta blízkého. Ne fyzicky, ale zevnitř. Když obal zůstává, ale duše uvnitř se změnila nebo zmizela.
Jarku, řekla jsem.
Hm?
Povíš mi něco o nás? Jak jsme se seznámili?
Zvedl pohled klidně.
Proč?
Prostě mi to pověz, jak to pamatuješ.
Odložil vidličku. Přemýšlel.
Přes známé. Na narozeninách. Měla jsi modré šaty.
Čekala jsem. To byla pravda modré šaty, slavila je Sabina Kratochvílová, 23. září 1997.
Pak jsme se párkrát viděli. A začali spolu.
Pauza.
A to je celé.
Dívala jsem se na něj.
Potom?
Vzali jsme se. Maruška se narodila. Koupili jsme byt.
Jarku když jsi mi navrhl svatbu, kam jsme jeli?
Hani
Prostě to řekni.
Mlčel. Dlouho.
Nepamatuju si podrobnosti, bylo to dávno.
Sám jsi říkal, že si pamatuješ každou minutu. Říkal jsi to na naší stříbrné svatbě všem.
Ticho.
Jarku. Kam jsme jeli?
Koukal na mě, dlouho. Už nebyl v očích vztek, ani stud. Něco jiného. Možná únava nebo spíš kalkul.
Hani, proč na tom teď záleží?
Protože chci vědět, jestli si to pamatuješ.
Jsem unavený. Bylo to dávno. Nikdo si všechno nepamatuje.
To není drobnost.
Pro mě jo.
Vstala jsem od stolu. Sklidila nádobí, i když jsme nedojedli. Mlčel.
My jsme přece jeli na Svratku. Malá říčka za Brnem, dojeli jsme tam šalinou a pak autobusem, byla to šílená improvizace zabloudili jsme, nesl mě přes bahno, protože jsem měla lodičky, a právě tam, v srpnu 1998, mi řekl, že mě chce na celý život. Vyprávěl to kolikrát. Měl tu historku rád.
Ten, kdo seděl za naším stolem, to neví.
V noci jsem Daně napsala dlouhou zprávu. O sešitu, o písmu, o Svratce.
Odepsala v jednu ráno: Hani, potřebuješ doktora ty i on. Může to být cokoliv i tvého i jeho původu. Zavolej zítra.
Schovala jsem mobil, ležela ve tmě. On klidně dýchal. Koukala jsem do stropu.
Myslela na to, jaké je ztratit blízkého, co neodejde, ale zmizí. Je to horší než jakýkoli rozchod.
V pátek ráno jsem si řekla, že už to musím říct na rovinu. Všechno. Že jsem našla sešit, že jsem volala Miladě, psala Zdeně, že Beran v Brně nebyl. Že potřebuju odpovědi, a že jsem na jeho straně.
Byl už v kuchyni. Dělal si čaj.
Jarku, řekla jsem.
Hm?
Musíme si promluvit.
Otočil se. Chvilku na mě koukal.
Já vím.
Zastavila jsem se.
Co víš?
Že něco víš ty. Viděl jsem, že jsi byla v mojí pracovně.
Ticho. Neomlouvala jsem se. Čekala jsem.
Sedni si, řekl.
Poslechla jsem. Držel šálek v obou rukách, díval se do něj.
Těžko se to vysvětluje, začal.
Zkus to.
To, co si myslíš, je částečně pravda.
Jak částečně?
Některé věci prostě nevím nepamatuju. Ne všechno. Jen velké části.
Svratka, řekla jsem.
Zvedl obočí.
Cože?
Když jsi mi požádal o ruku. Jeli jsme na Svratku. Pamatuješ?
Něco málo v obličeji se mu hnulo.
Ne, odpověděl.
A Ferdu?
Pauza.
Ne.
Tvojí mámu Ludmilu? Pamatuješ si aspoň na ni?
Vzpomínám si na tvář. Na hlas. Ale detaily ne, ne.
Seděla jsem, koukala na něj. On koukal do šálku.
Jarku. Kdy to začalo?
Nevím přesně. Postupně.
Řekl jsi mi to?
Nevěděl jsem jak.
Dělal jsi zápisy, abys něco nepopletl.
Jo.
Máš jiný rukopis.
Dlouhá pauza. Položil šálek.
Já vím.
Jak se to vysvětluje?
Neodpověděl. Koukal na stůl. Čekala jsem dlouho.
Jarku. Koukej na mě.
Podíval se. Obyčejné šedé oči.
Jsi Jarek? Můj Jarek?
Poprvé za tu dobu v těch očích něco bylo. Možná bolest. Možná bezradnost.
Hani, nevím, jak na to odpovědět.
Koukala jsem na jeho ruce. Na tu vrásku u koutku úst, na šedivé spánky.
Je to upřímné? Tenhle tvůj odpověď?
Jak jen to jde.
Za oknem pršelo. Typický brněnský podzim. Kapky bubnovaly na parapet. Normální zvuk.
Co mám s tím dělat? ptala jsem se spíš vzduchu.
Nepovím, odpověděl tiše. A znělo to upřímně.
Vstala jsem, nalila si kávu, bez cukru. Stála jsem u okna.
Za mnou také vstal, slyšela jsem jeho kroky.
Hani
Co?
Pamatuju si tvůj hlas. Ještě od začátku. Intonace. To si vybavím.
Neotočila jsem se.
To je málo.
Já vím.
Déšť bubnoval. Auto zatroubilo, pak zase ticho.
Budu potřebovat čas, řekla jsem pak.
Dobře.
Nevím, co bude dál.
Chápu.
Otočila jsem se. Stál, koukal na mě, jako by chtěl něco říct a nemohl.
Řekni mi jedno chceš tu být?
Chvíli mlčel. Déšť šuměl.
Jo, chci tu být.
Koukala jsem na něj. Toho člověka, co žije v mém bytě, zná mé jméno, píše si zápisky, neví o Svratce, píše jinak, ale stále drží šálek oběma rukama, jako vždycky.
Tak běž koupit chleba, řekla jsem. Šumavu. Z Jednoty na rohu Sadové.
Kývl, vzal bundu. Chtěl odejít, na chvilinku se ale otočil.
Hani
Co?
Svratku povíš mi ji někdy?
Dlouho jsem mu koukala do očí.
Uvidíme, řekla jsem.
Zabouchl dveře. Stála jsem s hrnkem kávy u okna, poslouchala jeho kroky do schodů. Čtvrté patro, šestnáct schodů, vždycky jsem počítala.
Šestnáct.
Viděla jsem ho jít dvorem. Šel k průchodu, spravil si límec proti dešti. Obyčejný muž v obyčejný deštivý den.
Na rohu zabočil vpravo, směrem k Jednotě.
Držela jsem hrnek, nevěděla, co cítit. Uvnitř klid po bouřce, žádné odpovědi, ale už ani nutnost předstírat, že je nepotřebuju.
Zavibroval mobil. Dana.
Jak to dopadlo? byla rychlá.
Nevím.
Povídali jste si?
Jo.
A?
Koukala jsem do ulice. Tam, kde zabočil, bylo teď prázdno.
Dano, dokázala bys žít s někým, kdo vlastně neví, kdo je?
Chvilka.
Říkal ti to takhle?
Zhruba.
Hani, to je potřeba řešit s lékařem. To není věc na domácí rozhovory.
Já vím.
Co budeš dělat?
Položila jsem hrnek na parapet.
Nevím. Je pro chleba.
Jaký chleba?
Šumavu z Jednoty.
Dana se odmlčela.
Hani, ty mě fakt děsíš.
Všechno je v pohodě, Dano. Ozvu se později.
Položila jsem mobil. Vzala hrnek, upila zimní kávy. Už trochu studená, ale pořád dobrá.
Šestnáct schodů. Vždycky jsem počítala.
Za dvacet minut klaply dveře od baráku. Pak kroky do schodů, šestnáct.
Nehnula jsem se.
Klíč v zámku. Dveře se otevřely.
Tady, ozvalo se z chodby. Šumava. Poslední byl.
Otočila jsem se. Stál ve dveřích kuchyně s chlebem v ruce. Mokré vlasy přilepené k čelu.
Dej to na stůl, řekla jsem.
Položil.
Koukali jsme na sebe.
Chceš čaj? zeptala jsem se.
Chci.
Nalila jsem vodu do konvice, on svlékl bundu, pověsil ji. Sedl si za stůl. Stála jsem zády, slyšela, jak mlčí. Ne stísněně, ne nepříjemně. Jen mlčky.
Hani, ozval se tiše. Povíš mi někdy o Svratce?
Konvice začala syčet. Tiše, pak hlasitěji.
Stála jsem a přemýšlela.
Teď ne, řekla jsem. Třeba časem.
Dobře, řekl.
Konvice začala vřít.
