Během mé pedagogické praxe jsem zažila jeden silný příběh. Do mé třídy chodil chlapeček jménem Radek Novák. Narodil se s řadou zdravotních komplikací opožděný vývoj, srdeční potíže a navíc rozštěp rtu i patra.
Do čtyř let nebylo vůbec jasné, co se snaží říct. Ale v šesti, po spoustě hodin s odborníky, už mluvil docela srozumitelně. Měl sice velmi nosový hlas a typické hrdelní intonace, ale už jsme rozuměli, co nám sděluje.
Pak přišel osmý březen, tedy Mezinárodní den žen, a náš poslední rok v mateřské škole. Rozhodli jsme se svěřit Radkovi některou z básniček, ať ji přednese. On se totiž hodně styděl za svůj projev a také za zjizvený ret. Dobře jsme věděli, jaký risk podstupujeme a jak velikému stresu bude vystaven. Jenže ve skleníku člověk nevyroste každý si musí zkusit překonat sám sebe, věřit, že dokáže to co ostatní.
A Radek to vlastně opravdu chtěl když děti recitovaly, tiše si za nimi mumlal text a pohyboval rty.
Dostal tedy úryvek básničky o maminkách. Jeho maminka byla nesmírně dojatá, že smí učit syna báseň; ani nedoufala, že by mu někdo tuto šanci dal. I Radek byl překvapený a vlastně čekal, že se mu nedůvěřuje, protože je jiný než ostatní děti.
Trénovali tedy oba opravdu poctivě opakovali verše každý den mnohokrát. Před zrcadlem, navzájem si, tiše i nahlas, před babičkou, dědou i závodili, kdo to lépe řekne.
A teď je tady slavnostní den. Když přijde na Radka řada, vyleze na jeviště ve slavnostním obleku, s motýlkem u krku. Má ohromný strach, ale odmítá ustoupit, říká, že to je pro maminku, jen pro ni se to učil.
Pustí se do recitace jasně a srozumitelně. Pak ale znervózní, zarazí se a zadrhává. Dopotácí se k řádkům:
Z lavičky odpoví Vašek: Maminka je pilotka? No a co? Třeba Radek má maminku… (přemýšlí, loví složité slovo) maminku… kon-di-cio-nérku!
V sále to zašumí, ozve se pár tlumených smíchů. Radek celý zrudne, svěsí hlavu, schová ruce do kapes a naštvaně se nadme. Ale pokračuje:
A Tomášek a i Vera, Ti mají…
Kondicionéry! zakřičí někdo z posledních řad, a teď už místnost propukne v hurónský smích.
Radek se otočí a uteče. Najdu ho na schodech u východu tlačí obličej ke zdi a stírá vzteklé slzy rukávem. Skloním se k jeho oušku a povím mu, že ten člověk to přehnal, že to byla hloupá legrace, a jestli nechce zkusit básničku znovu, jen pro maminku nebo i pro mě. Tentokrát se správným slovem policista. Slíbím mu, že budu stát hned vedle, držet ho za ruku a pomůžu, když bude třeba.
Nejdřív zavrtí hlavou, ale nakonec zašeptá, že to udělá pro maminku, jen se bojí. Ujistím ho, že v tom nenechám a předám ho na chvíli paní kuchařce, která mu osuší obličej. Já se vracím do sálu, poprosím o slovo.
Poprvé v životě mi tehdy nervozitou poskakovala kolena. Ale vystoupím před všechny a řeknu a tuto řeč si pamatuji dodnes, i když už uplynulo třináct let:
Radkovi je šest let. Většinu dětského života prožil v nemocnicích a lázních. Zažil více operací než narozenin. Dlouho nemluvil téměř vůbec, ale letos se konečně naučil mluvit srozumitelně. A sebral dost odvahy předstoupit před vás a přednést báseň. Jen ji chce říct své mamince, jen jí. Prosím, podpořte ho, vyslechněte ho v klidu. Pro něj je to opravdu těžké.
V sále je naprosté ticho. Přivedu Radka na jeviště, pevně mě svírá za ruku a dívá se do země. Malý, urputně statečný kluk se spodním rtíkem vystrčeným, oči červené, ale rozhodný.
Radku, pojď! zvolá jeho maminka.
Radku, to zvládneš! ozve se ten samý zlobivý hlas zezadu. Přisednu si k Radkovi a šeptnu: Pojď, pro maminku.
Radek se zhluboka nadechne a začne pěkně od začátku. Když přijde k větě:
Z lavičky odpoví Vašek: Maminka je pilotka? No a co!… znovu zrudne, ale pokračuje:
Třeba Radek má maminku po-li-ci-stku! A Tomášek i Věra, obě maminky jsou inženýrky!
A podívá se do publika vzdorovitě a odhodlaně.
Takový potlesk náš sál ještě nezažil. Tleskají rodiče, děti, učitelky i paní kuchařka někteří dokonce vestoje! Básničku už Radek nemůže dokončit, je příliš hlučno.
Ale nebylo to už potřeba všem dokázal, co potřeboval.
Po vystoupení si mě hudební vedoucí bere stranou.
Měla bych tě seřvat, cos málem zkazila celý svátek, říká mi zamračeně.
A mně povolí emoce rozpláču se. Vedoucí zavře dveře, usadí mě a pokračuje:
Možná jsi byla blázen, ale vítěze nikdo nesoudí. A dnes jste vítězové ty i Radek. Umyj si obličej a běž za dětmi.
Proč si na to vzpomenu zrovna dnes, po tak dlouhé době? Protože jsem nedávno na ulici potkala Radkovu maminku. Okamžitě mě poznala a pověděla: Radek letos složil přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy bez přípravky, napoprvé, a hned na rozpočtové místo. Umíte si představit, jakou měl radost!
A prý mi mám vyřídit od Radka: Kdyby nebylo tehdy toho vystoupení, zůstal bych sám se svým handicapem.
Co je tedy hlavní v tomhle příběhu? Vytrvalost, odvaha… Hlavní je, že z chlapce, kterého život poškodil, vyrostl plnohodnotný člověk, a že ho v tom obrovsky podpořili lidé kolem něj.
Buďme laskavější, víc si pomáhejme!