Bylo to zvláštní ráno, když jsem nastoupila do autobusu cestou do školy na ulici Vodičkova v Praze. Všechno kolem bylo rozmazané, barevné, jako v akvarelu. Uprostřed změti tváří jsem zahlédla muže, kolem padesátky, jak se křečovitě drží madla. Nejprve mi napadlo, že je možná opilý, ale jeho pohled byl hlubší, táhnoucí, a tělo mu podivně kolísalo ve snaze udržet rovnováhu. Na další zastávce jsme oba vystoupili náš osud propletený jako stíny na pražské dlažbě, a moje zvědavost mě nutila ho opatrně sledovat.
Šel kostrbatým krokem, jakoby každá dlažební kostka byla pouští. Mé obavy zvítězily nad rozumem a přistoupila jsem k němu. Pane, je vám dobře? pronesla jsem tiše, trochu rozmazaně jako v snech. Jeho oči se utápěly v nejistotě a bolesti, odrážely okenní světlo a malovaly v něm vlny smutku. V tom okamžiku se realita zlomila muž najednou padl na zem, nereagoval na můj hlas, ani na moje doteky. Lidé kolem, postavy bez tváří, si pokračovali ve své cestě, nevšímali si chaosu.
Rychle jsem vytočila číslo 155, tonoucí ve starých vzpomínkách na pohotovost. Z nebe sjela sanitka, vinterhala u nás, lékaři vystoupili a poděkovali mi: Kdybyste nezavolala, mohlo být pozdě, řekla mi doktorka, její hlas zněl jako ozvěna v tunelu. Když jsem splnila svůj úkol, odešla jsem zpět na univerzitu, škola vypadala jako labyrint z papíru.
Žila jsem jen s maminkou, protože jsem nikdy neviděla svého otce. Maminka pracovala jako uklízečka, v zimě jsme spolu hrabaly sníh před domy v Žižkově, aby nám zbylo pár korun na oběd. Jednoho dne, když padal sníh jako peří z oblohy, zastavilo před námi zvláštní, cizí auto černý vůz s modrými stíny. Vystoupila krásná žena, šaty měla z pavučiny a její hlas zněl jako zvon v chrámu. Doktor mi dal vaše kontakt, zachránila jste život mému otci. Kdybyste nevolala záchranku, možná byste o něj přišla, řekla, podala mi obálku a zmizela v autě. V obálce byly tisíce korun, leskly se jako poklady. Ten dar nám trochu ulehčil z těžkého života a jeho vzpomínka mi navždy zůstala ve snech.
Po maturitě jsem nastoupila do armády, jako když vstupujete do snového vojska. Maminka mě objala a smála se: Jsi moje radost, vyrostla jsi v silného člověka. V té době jsem poznala Hanu ženu jako z pohádky, její jméno se vznášelo jako listí ve větru. Před tím, než jsme pokračovaly dál, představila jsem ji mamince. Obě si padly do oka, Hanna byla krásná, chytrá, a laskavá, formovaná dobrými rodiči.
Nastal čas, kdy jsem poznala její rodiče. Když mě její maminka uviděla, zamrazilo ji, ale pak se její tvář rozjasnila, usmála se a objala mě. Hano, pamatuješ ten příběh o člověku, který zachránil život dědečkovi? Tenkrát spěchal do práce, ale jeho auto najednou vypovědělo službu, musel jet MHD. Ve voze ho začalo bolet na hrudi a ztratil vědomí. Přesto přišel někdo, kdo zavolal záchranku a zůstal s ním až do konce. Maminka vyprávěla s úsměvem zářícím jako světlo vitrážových oken. Potkali jsme se znovu, cesty se nám propojily jako most přes řeku Vltavu, a ten zvláštní sen se stal součástí mého života navěky.