Jakub seděl ve svém moderním bytě, pil kávu a sledoval televizi. Někdo zazvonil na dveře.
„Kdo to může být?“ – zamumlal nespokojeně, položil šálek na stůl a šel otevřít.
„Mami! Co tady děláš?“ – zeptal se překvapeně Jakub, když otevřel dveře svého luxusního bytu.
Na prahu stála jeho matka, zabalená v šále, držící těžké tašky s jídlem. Bylo vidět, že jí je zima.
„Jakube! Něco se stalo… potřebujeme tvoji pomoc.“
„Proč jsi mi nezavolala?“
„Tvůj telefon byl vypnutý.“
„Mám dva telefony. Toto číslo už nefunguje,“ – řekl skrz zaťaté zuby a ohlédl se za sebe, jestli ji nevidí sousedé.
…Jakub se přestěhoval do Prahy, vystudoval vysokou školu a začal svou kariéru. Získal práci v bance. Velmi si cenil svého nového prostředí a styděl se za svou venkovskou rodinu. Domů nejezdil a s rodinou se spojoval jen při velkých svátcích. Jeho rodiče byli prostí, pracovití a dobří lidé, ale jejich způsoby…
Jakub si těžce povzdechl a snažil se skrýt svou nespokojenost.
„Tak co se stalo?“ – zeptal se matky.
„Synu, tvůj synovec je vážně nemocný. Nemají peníze na léčbu. Pomoz jim, prosím,“ – řekla matka a po tvářích jí stékaly slzy. „Tvůj bratr, když jsi studoval, ti posílal téměř polovinu svého platu.“
V tu chvíli znovu zazvonil zvonek. Dnes večer Jakub pořádal malou oslavu pro své kolegy.
„Pojď,“ – řekl rychle, vedl matku do ložnice. „Seď tu potichu a nikomu se neukazuj,“ – dodal, než šel otevřít dveře.
Jakubův kolega, Tomáš, se rozhodl přijít dříve, aby si s ním před oslavou trochu popovídal.
„Domovník dole říkal, že za tebou přijela maminka z vesnice,“ – řekl Tomáš s úsměvem.
„Ale ty jsi říkal, že tvoji rodiče zahynuli před lety při cestování?“
„Ne,“ – odpověděl klidně Jakub. „Asi nějaká stará paní spletla adresu.“
„Mimochodem,“ – dodal Jakub. „Udělej mi laskavost. Zajdi do obchodu a kup něco speciálního na stůl. Pozval jsem šéfovu dceru, Kateřinu. Mám pocit, že z toho něco bude.“ – Mrkl na Tomáše a pak za ním zavřel dveře.
Matka seděla v ložnici a nevěděla, co si myslet.
„Synu, co jsi o nás říkal?“ – zeptala se zoufale a po tváři jí znovu začaly stékat slzy.
„Mami, teď ne! Kolik je potřeba na léčbu synovce?“
„Hodně, synu! Deset tisíc?“ – zeptala se váhavě.
„Rozhodně ne. Tady máš pět tisíc a prosím, už mě neobtěžuj.“
Jakub rychle koupil matce zpáteční jízdenku, posadil ji do taxíku a řekl:
„Musíš pochopit, že můj život je teď úplně jiný. Jsme teď jiní lidé!“
Pozdě v noci, když Kateřina a Jakub vstoupili do ložnice, se dívka náhle zeptala:
„Jakube, co to je za staré krámy?“ – ukázala na opotřebované tašky plné venkovských dobrot.
„Nechala je tu hospodyně.“
Mezitím matka jela vlakem, dívala se z okna a po tvářích jí tekly slzy.
Nemohla pochopit, kde udělali chybu při výchově syna.