Jednoho dne se manžel vrátil od matky, hluboce si povzdechl a navrhl, aby jejich dvouleté dceři udělali test otcovství: „Ne pro mě, pro mamku“.
„Půl roku před naší svatbou mu neustále opakovala: Nežeň se s ní, není pro tebe ta pravá!“ vypráví třicetiletá Jana, jejíž hlas se třese zraněným smutkem. „Prý až příliš krásná, bude mnět milence! Tehdy jsme se tomu smáli, žertovali jsme, že by měl Petr radši vzít „krokodýla“, aby se určitě nenechal podvést. Ale teď nám není do smíchu. Opravdu ne!“
Jana si nemyslí, že by byla nějaká oslňující krasavice. Je to obyčejná dívka z předměstí Brna, která se o sebe stará jako většina. Štíhlá, upravená, obléká se skromně, vždycky měla vysoké nároky na vztahy a respektovala sebe sama. Proč její tchyně, Alžběta Matoušková, usoudila, že Jana je lehkomyslná a nevěrná, zůstává záhadou. Ale tato žena proměnila život své snachy v noční můru.
S Petrem jsou manželé čtyři roky, mají dceru. Jana je na mateřské, její dny jsou nekonečným kolotočem vaření, uklízení a plenek. Jediní, s kým komunikuje, jsou další maminky na dětském hřišti. Ale tchyně nedává pokoj. Podezřívá Janu z nevěry, špehuje ji jako detektiv z levného seriálu.
„Vždycky po mně špehovala!“ vzdychne Jana, oči zalité slzami. „Volala, kontrolovala, přijížděla bez varování, chtěla mít pod kontrolou každý můj krok. Zpočátku jsem se tomu snažila brát s humorem, říkala jsem to Petrovi, trochu jsme se tomu zasmáli. Ale je to vyčerpávající! Několikrát jsem to nevydržela a vážně se s ní pohádala. Pak na chvíli ztichla, ale vždycky začala nanovo.“
První velká hádka přišla pár měsíců po svatbě. Alžběta Matoušková nečekaně přiběhla za Janou do práce. Bez varování, bez důvodu. Chtěla si ověřit: Opravdu tu snacha pracuje? Nebo snad lže manželovi, že je v kanceláři, zatímco utíká za milenci?
„Nevím, jak ji vůbec pustili dovnitř!“ vzpomíná Jana, hlas se jí třese rozhořčením. „Máme kancelářský komplex, ochranku u vchodu, návštěvy jen po ohlášení. Málem jsem omdlela, když mě asistentka zavedla k ní se slovy: ‚Přišli za vámi.‘ Ptám se: ‚Alžběto Matoušková, co tady děláte?‘ A ona: ‚Přišla jsem se podívat, kde pracuješ.‘ A rozhlíží se kolem! Máme open space, všichni u počítačů, všechno na očích. Nevím, co by provedla, kdybych měla vlastní kancelář.‘“
Později jí asistentka, Kristýna, pošeptala, že ta podivná žena jí kladla spoustu otázek. Jak dlouho Jana pracuje? Nepřichází pozdě? S kým se stýká? Nemá tu někoho? „Řekla jsem jí, že jste vdaná a máte manžela!“ dodala Kristýna s udiveným mračením. Jana byla vzteky bez sebe. Doma všechno vylila Petrově: „Tvá matka překročila všechny meze! Promluv s ní, tohle není normální! Akorát mi nelezla pod stůl, jestli tam nemám schovaného milence. Hmm, ale třeba i to, kdo ví!“
Petr se s matkou zřejmě vážně pobavil. Nějakou dobu byl klid. Alžběta Matoušková volala jen večer, ptala se, jak se daří, nosila domácí koláče. Jana začala doufat, že bouře pominula. Ale mýlila se.
Další incident nastal, když byla Jana těhotná, ale ještě pracovala. Nachlazená si vzala neschopenku, spala doma s vypnutým telefonem, když ji náhle probudilo bušení na dveře a nepřetržitý zvonění. „Vyskočila jsem, myslela jsem, že je požár nebo evakuace!“ vzpomíná. „Podívám se do kukátka – tchyně! S ošklivým výrazem kopala do dveří a mačkala zvonek. Bála jsem se otevřít, zavolala jsem Petrovi: ‚Okamžitě přijď, nevím, co se děje!‘ Přicouval za dvacet minut. A ona celou tu dobu stála před dveřmi a čekala na mě!“
S Petrem se na Alžbětu Matouškovou obořili. Jana pohrozila, že příště zavolá policii nebo psychiatrickou záchranku. „Nech ji ode mě daleko!“ vyštěkla na manžela. A zase se na čas uklidnilo.
Jana porodila dceru, ale tchyně se na vnučku ani nepodívala. Později vyšlo najevo proč. Nevěřila, že je to její vnučka. „No jasně, vždyť já běhám po všelicos, jak bych mohla mít dítě od Petra?“ hořce se pousměje Jana. Důvod? V rodině jejího manžela se rodili jen chlapci. Holčička, podle logiky Alžběty Matouškové, byl důkaz nevěry. „Neposlouchala jsem ten nesmysl,“ říká Jana. „Nebavím se s ní. Petr s ní občas mluví, jednou za měsíc k ní zajede, ale bez nás. Možná je to lepší. Nikdy bych jí svou dceru nesvěřila.“
Ale nejhorší teprve přišlo. Jednou se Petr vrátil od matky, hluboce si povzdechl, zaváhal a pak navrhl, aby jejich dvouleté dceři udělali test otcovství. „Ne pro mě, Jano, proboha!“ rozčileně mával rukama. „Já nepochybuju. Je to pro mamku! Ať už konečně ztichne. Úplně zešílela a já to musím poslouchat!“
Jana se mu hořce zasmála do tváře. „Pro mamku?“ opakovala, hlas se jí chvěl vztekem. „Raději řekni, že jsi uvěřil jejím bludům! Víš přece, že nikdy nepřestane. Uděláme tři testy v různých laboratořích – a ona řekne, že lékaři jsou podplacení a výsledky zfalšované! Nehodlám tančit, jak ona píská, tečka!“
„Vždyť to nic není, udělat test,“ neustupoval Petr.
„Proč?“ Jana se na něj zadívala, zadržujíc slzy. „Já vím, čí je to dítě. A ty? Pokud potřebuješ test, udělejme ho. Ale nejdřív podáme na rozvod. Nebudu žít s mužem, který mi nevěří!“
Její slova visela ve vzduchu jako rozsudek. Důvěra v jejich rodině praská ve švech – a všechno kvůli tchyni, jejíž podezření jim otravuje život. Jana cítí”Petr v tu chvíli pochopil, že pokud nepřestane matce ustupovat, ztratí všechno, co kdy miloval.”