Jednoho dne přišel domů a začal křičet: „Už mám dost dětského křiku a tvého domácího hnidopišství!”

Dobré zprávy

Již dlouho jsem vdaná. S manželem, Jiřím Novotným, jsme se seznámili na univerzitě v Brně. Byla jsem z těch vyhynulých tvorů, která věrně patří jednomu muži, nikdy jsem se neotáčela za jinými. Nikdy jsem neměla víc než jeho.

Vzali jsme se ve třetím ročníku, mladí a nezkušení. Ani nevím, jestli to byla velká láska, spíš tiché porozumění, ale vydrželi jsme pod jednou střechou tolik let. Spolužáci nás měli za vzory, byť jsme ani zdaleka nebyli jediným párem v ročníku. Proč právě my? Patrně proto, že jsme nikdy nevzdali, i když klopýtky na cestě byly jako křivolaké dlažební kostky na Starém Městě.

Ve čtvrtém ročníku přišel syn, Mareček. Studia jsme nevzdali profesoři nás často podpořili, i když jsme si na nic nestěžovali. Vytrvalost a síla nás dovedla až ke státnicím; diplom jsme slavili doma, v kuchyni vonící po zázvorovém čaji. Jiří byl mým parťákem, domácí práce byly společným koncertem.

Jiného muže bych si představit nedokázala. Jiří byl můj ideál, rozhodný i tichý. Doplnili jsme se jako pivo a utopenec v pátečním podvečeru. Hádky nebyly. V takové pohodě se přece rodí šťastné děti, a tak za dva roky přišla na svět dcera Vendulka.

Ostatně proč ne? Péče od manžela, zdravý a samostatný syn… Vendulka byla poslední kamenem do mozaiky.

Zvenčí jsem byla nejšťastnější žena v celé republice. Manžel mě miloval, pomáhal, i když se vracel z noční směny, hned se smál s dětmi, a já pak mohla chvíli zalít kytičku nebo listovat knížkou. Nic však nenasvědčovalo bouři, která se přiblížila. Najednou jsem poznala, že Jiří je jiný chladný jako zimní vítr na Petříně.

Začal se zdržovat v práci, doma se proměnil v uzlíček nervů, podrážděný, nevrlý. Když jsem se zeptala, jak se má, utrhl se: Tvůj úkol je jen vařit guláš, utírat Vendulce nudle a v noci hrát manželku!

Tím mi vzal chuť být v posteli i stát u plotny. Myslela jsem, že se vzpamatuje, ale bylo to pořád horší. Postupně propadl alkoholu, mizel z domu na celé noci. Vrátil se pak cizí tyran místo táty.

Jednou vpadl domů a řval:

Už nemůžu poslouchat dětské řvaní a tvé tepláky! Nikdy jsem na tebe nebyl pyšnej, ani se neumíš nalíčit, nikdy ses kvůli mně neoblékla hezky. Ani nikam s tebou jít nechci, nejsi upravená. Chceš jen peníze, tebe nezajímá, co chci já!

Zavolala jsem tchyni, ale ta jen bránila svého chlapečka a žadonila, ať nepodávám rozvod. Sbalila jsem děti, pár knížek a kuchyňské utěrky a odstěhovala se do podnájmu. Kamarádka mi pomohla dát Vendulku do školky a já našla práci navíc. Život je těžký, ale žádné pěsti to je hlavní.

Při rozvodu se ukázalo, že Jiří trpí vážnou psychickou nemocí. Jeho rodiče to přede mnou záměrně tajili. Našli pro něj poslušnou ženu, abych jejich křehkému synovi vyhovovala. Tchyně ho kdysi léčila v Německu, ale bez výsledku. Dávali mu prášky, aby byl normální. Je mi ho líto, avšak nechci žít vedle člověka, kterému nerozumím a který ubližuje. Hlavně ať se nemoc dětem vyhne.

Rate article
Add a comment