Jednou se mi během pedagogické praxe stal jeden vážně pozoruhodný případ. Do mojí skupiny chodil kluk jménem Václav. Narodil se s celou sbírkou zdravotních komplikací: opožděný vývoj, potíže se srdcem a navíc rozštěp patra i rtu. Do čtyř let po něm člověk nepochytil ani slovo, co říká, ke svým šesti se ale s pomocí specialistů začal výrazně lepšit. Sice mluvil nosově, někdy s takovým tím hrr v hlase, ale už mu bylo rozumět, co vlastně říká.
No, a v tom přišlo osudné Osmého března, poslední, maturitní rok školky. Rozhodli jsme, že mu taky dáme kus básničky, ať ji přednesl, i když si o své řeči moc nevěřil, a o jizvičce na rtu ani nemluvě. Jasně, chápali jsme, jakýho ho tím vystavujeme stresu. Ale vždyť z dítěte ve skleníku nikdy nevypěstujete pořádný strom! On to prostě potřeboval aby uvěřil, že na to má a že není horší než ostatní.
A navíc, on sám o to tak stál! Když kamarádi recitovali, pohyboval rty potichu s nimi.
Na Vaška připadl úryvek básničky o maminkách. Jeho maminka byla štěstím bez sebe, že může syn zkoušet báseň to opravdu nečekala. Vašek taky moc nevěřil, že mu něco svěřím, vždyť byl přece “jiný”.
A tak se pustili do tréninku drhli tu část básně usilovně každý den: před zrcadlem, navzájem mezi sebou, šeptem i nahlas, před příbuznými i na čas.
A přišel slavnostní den. Vašek byl nervózní jak maturant před tabulí, ale neodmítl vystoupit. Prý: Přečtu to jen pro maminku, jen pro ni!
Vašík vykročil, celý slavnostní, motýlka u krku, postavil se a začal recitovat docela srozumitelně. Ale pak se buď unavil, nebo ho přepadla tréma, a začal zakopávat o slova. Nakonec dorazil k řádkům:
Z římsy odpoví Pavel: “Máma je pilot? A co má být! Vašek třeba, jeho máma je” (napnul se a lovil v hlavě složité slovo) kan-di-cio-nér!
V sále to zašumělo smíchy. Vašek zrudl, sklopil hlavu, ruce narval do kapes a jen tam stál. Ale nezastavil se a pokračoval:
A u Tomáše a u Věry, jejich mamky jsou
Kandicionéryé! ozvalo se někde zezadu. V tu chvíli už se rodiče neudrželi a rozesmáli se nahlas.
Václav se otočil a upaloval pryč. Chytila jsem ho u schodů stál zády ke mně, utíral si slzy do rukávu a byl jak papiňák těsně před výbuchem. Přišla jsem blíž, pošeptala mu do ouška, že ten člověk jenom hloupě žertoval, a že se spletl.
A zeptala jsem se: Chceš to zkusit ještě jednou, pro maminku a i pro mě?
Tentokrát se slovem policista. A že jestli se zasekne, ráda mu napovím.
Brblal a kroutil hlavou, že ne, ale pak se zamyslel, kývl a špitl, že by chtěl znovu pro maminku, jen má strach. Slíbila jsem, že budu stát vedle něj, držet ho za ruku a kdyby něco, hned pomůžu.
Vašík kývnul, hned přiběhla teta na pomoc, aby mu otřela uplakanou tvář, a já běžela zpátky do sálu. Když dozpívali další číslo, přistoupila jsem k rodičům.
Přiznávám, rozklepaly se mi nohy, ale vzala jsem si slovo. Ten proslov si pamatuju dodnes.
Vašík má šest let, začala jsem. A většinu svého dětství strávil v nemocnicích a lázních. Měl víc operací než narozenin. Ještě nedávno nebyl schopný pořádně mluvit, a letos se konečně naučil, překonal se natolik, že před vámi všemi chce recitovat. A teď to chce zkusit znovu. Ale jen pro maminku. Prosím, podpořte ho.
Sál ztichl, že byste slyšeli spadnout špendlík. Přivedla jsem Vašíka zpět, dusal bosýma nohama po prknech a koukal do země. Takový ňouma s vyplazeným spodním rtem. Ubrečený, ale urputný kluk tam stál a mlčel.
Tak Vašíku, do toho! ozvala se maminka.
Dělej, Vašku! zavolal známý hlas vzadu. Přikleknula jsem k němu, chytla ho za ruku.
Jenom pro mamku, Vašíku pojď! špitla jsem.
Václav se nadechl až ke kotníkům a spustil znovu od začátku. Dostal se až k větě Z římsy odpoví Pavel: Máma je pilot? A co má být! zrudl jak rajče, ale pokračoval:
Třeba Vašek, jeho máma je po-li-cis-ta!
A u Tomáše a u Věry, obě mamky jsou in-že-nýrky!
A s pohledem, co by rozmáčkl i svíčkovou, čelil obecenstvu.
Takový potlesk školka už dlouho nezažila tleskali všichni, rodiče, děti, učitelky, i kuchařky. Někteří dokonce vstali. Dál Vašík basničku ani nemusel, protože víc slyšet stejně nebylo.
A bylo to zbytečné protože všechno důležité právě dokázal.
Po slavnosti mě odchytla naše hudební vedoucí.
Měla bych tě spráskat jak žito, žes málem zkazila slavnost, začala přísně, ale vítěze nikdo nesoudí. A vy dva jste vítězové. Jdi se opláchnout a zpátky k dětem!
A já to pustila. Zadržované emoce najednou proudem ven, brečela jsem jak želva. Vedoucí zabouchla dveře, posadila mě a se smíchem pokračovala:
Stejně bych tě měla spráskat za ten šok, ale co vítěze nikdo nesoudí.
A proč si na to vzpomínám právě teď, po třinácti letech? Protože jsem minulý měsíc potkala Vaškovu mámu. Poznala mě, dala se se mnou do řeči. A představte si Vašek šel letos na vysokou. Dostal se na státní místo hned napoprvé, všechny zkoušky dal na jedničku. A víte, na jakou fakultu? Filologickou!
Taky mi maminka předala vzkaz od Vaška: Kdyby nebylo toho slavnostního vystoupení, pořád bych se považoval za invalida.
A v tom je ten fór celé historky že když má někdo trochu víc drápů, se správnou podporou z okolí z něj vyroste plnohodnotný člověk! Tak buďme chápavější a hodnější, truhlíci!