Víš, všechno u nás doma se točilo kolem mého tátu. On mě vychoval, staral se o mě a vždycky mi stál po boku. Když jsem se narodila, máma odešla, a táta se rozhodl, že už se nikdy neožení. Asi se bál, že by mohl zase o někoho přijít. Život k němu nebyl vůbec moc laskavý a já jsem si přála dospět co nejrychleji, abych mu mohla pomoct se vším, co bylo potřeba, aby mohl být pořád tak zodpovědný, jak byl.
Vzhledem k tomu, že jsme doma neměli moc peněz, začala jsem pracovat už v patnácti. Psala jsem články do místních novin v Brně, a za tři roky jsem si našla lepší práci. Za pár dalších let se mi podařilo získat místo v kanceláři, díky kterému jsem byla soběstačná a mohla jsem finančně pomoct i tátovi. Jednou mě táta zavolal, že potřebuje vážně mluvit. Přiznám se, byla jsem trochu nervózní. Večer, když jsem přišla do obýváku, čekala tam žena podle táty moje máma.
Jakmile mě uviděla, začala plakat, omlouvala se, snažila se mě obejmout, ale já prostě nemohla. Opatrně jsem se jí vymanila z náručí a odešla bez jediné věty, nechala jsem je oba samotné. Rozhodla jsem se nechat tátu, aby si s tím poradil, jak uzná za vhodné. Nemůžu odpustit někomu, kdo nás bez mrknutí oka opustil a roky si na mě ani nevzpomněl, ani mi neposlal přání k narozeninám. Ani korunu, žádný vzkaz. Prostě nic.