Jednoho dne mě táta pozval do svého pokoje: chtěl si se mnou promluvit o vážném tématu, alespoň mi to tak řekl. Upřímně, byla jsem trochu nervózní. V obýváku na mě čekala nějaká žena.

Dobré zprávy

Moje rodina se točí kolem mého táty, který mě vychoval, staral se o mě a byl mi oporou, která se ani na vteřinu nepohnula. Když jsem přišla na svět, maminka nám mávla na rozloučenou a tata pak už nikdy ani nepomyslel na druhý svat. Asi to bylo z obavy, že by si naběhl na další šrám na srdci. Osud byl k tátovi někdy spíš hubatý než laskavý, a já jsem se cítila povinná dospět co nejrychleji, abych mu mohla být nápomocná ve všem, co potřebuje dělat coby slušný člověk.

Naše finance rozhodně nebyly v žebříčku národního štěstí. Takže jsem už v patnácti začala pracovat psala jsem články do místních týdeníků a po třech letech jsem ukořistila lepší místo. Po pár dalších letech jsem našla kancelářskou práci, která mě konečně postavila na vlastní nohy a dovolila živit sebe i tátu. Jednoho dne si mě táta zavolal, že potřebuje vážně pohovořit. Prý důležitá věc hned člověka rozklepe. V obýváku mě čekala žena, kterou mi táta představil jako mou maminku.

Jakmile mě spatřila, rozplakala se, omlouvala se a snažila se mě obejmout. Ale já si nemohla pomoct nešlo to. Opatrně jsem se vymanila z jejího objetí a odešla jsem, aniž bych řekla jediné slovo. Nechala jsem stařešiny v domě, ať si to mezi sebou vyřídí podle libosti. Odpustit někomu, kdo nás s tátou tak trochu bez ostychu opustil, a za tolik let si nenašla čas poslat ani zprávu o narozeninách? To prostě neumím.

Rate article
Add a comment